Země Jaroslava Duška: Cesta blázna a vnitřní svět

Jaroslav Dušek, Pavlína Brzáková: ZeMě  

Ach, vzpomínky z dětství Jaroslava Duška mne v této knize rozněžnily…

„Babička Evička na mě byla mimořádně hodná, zpřísněla málokdy, ale vždy byla nesmlouvavá, pokud jsem se opil. Ačkoli mě normálně nechávala vyspávat dosyta, po mejdanu na mě vždycky halekala už od brzkého rána: „Vstávej flámo, flámovat se musí umět! Když umíš pít, musíš taky umět vstávat. Vstávej!“

Měla vynikající intuici. Byla to taková zvláštní, čarodějnická babička. Stávalo se, že třeba zničehonic začala zadělávat těsto ve velké díži. Zeptal jsem se:  „Babi, co děláš?“ A ona na to: „Kdyby někdo přijel…“ Napekla koláče a pak se u nás objevila návštěva. Tehdy nebyly žádné mobily, ani telefon jsme neměli, abychom se domluvili. Řídila se svým zvláštním radarem.

Výborně vařila. Dělala vynikající škubánky. Pekla „čuráčkovo procesí“, jak říkala malinkým bramborovým šištičkám, řazeným na plechu za sebou. Fenomenální byly její buchtičky se šodó, do kterého přidávala bílé víno. Uměla skvělé polívky: bramboračku, hrachovku s opečeným rohlíkem… Králíka s bůčkem… Nejúžasnější byly její bramboráky…“

Zasnila jsem se… Je to vynikající začátek knihy, pojato čistě ze čtenářského hlediska. Odvede nenásilně a jemně čtenáře ve vzpomínkách do dob, kdy jsme byli jedineční, vnímaví, prožívali jsme každý okamžik naplno a také se nám se stejnou intenzitou zarýval do paměti. Do našeho dětství. Postupem času a s dalšími desítkami stránek však začíná být text hluboký, intimní, důrazný, leč stále odlehčován typickými duškovskými vtipy. Snad by se to dalo brát jako černý humor, protože si dělá legraci z nás samotných, z toho „kam až to lidstvo dotáhlo“. Absurdní to svět! Jaroslav Dušek celkově pro tuto knihu zvolil velmi těžká a hluboká témata. Je to něco, co je Ze Mě. Z něj… z jeho nitra, z jeho duše, která cestuje životem a plně vnímá to, co se kolem ní děje.

Ne snad děj… ten možná časem odvěje čas… ale ty emoce, to vnitřní nastavení, které ve mně tento text trošku pozměnil. Přitáhl mou zvědavost, odkryl mou přirozenost. Odkryl prostý fakt, že člověk žije šíleně nepřirozeně a že  naštěstí doufejme přichází doba, kdy se budeme moci ke své přirozenosti vrátit. Kdy po ní toužíme… kdy tuto touhu zcela logicky pociťujeme jako správnou. A z tohoto hlediska je tato kniha (ale i ta další v pořadí, která vyšla nedávno s názvem Tvarytmy) tím, co stojí za to mít nejen v knihovničce, ale někde hezky po ruce. A v dobách, kdy máme všeho dost, tuto knihu kdekoliv otevřít a začíst se. Pak zjistíme, že jsme vlastně úplně normální a že naše únava možná a pravděpodobně pramení z pouhého faktu, že potlačujeme své přirozené potřeby.

A co na knize miluju jsou krásné vsuvky Pavlíny Brzákové, která tuto knihu a vyprávění Pana Herce a Moudrého Člověka sepsala… Její intermezza, která se knihou občas prolínají, jsou jako malé třešničky na celém dortíčku. Miluju tyhle pohledy do zákulisí vzniku knih, sama je také miluji psát… jsou to něžné chvilky, ve kterých sám autor – byť zprostředkovaného vyprávění – nechá rozeběhnout svůj vlastní život a podělí se s čtenáři o to, jak zrovna v tuto chvíli ho práce na knize ovlivnila. A to je nádherné ohlédnutí.

Pro čtenáře je to milé a věrohodné svědectví o naději. Protože stejná intermezza můžete prožívat taky. Stačí jen otevřít oči a srdce.

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková

Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  – Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY – TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka  měsíčníku Regenerace.

Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl

Narodil se 7. Listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodělně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.

Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.

Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si moc cení jeho výjimečného chápání světa.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz

 Renata Petříčková

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]