Ilustrátorka Eva Chupíková říká: Chtěla bych vydat nekompromisní knihu!

Zatímco rodiče odjeli na dovolenou, Karlík tráví prázdniny u babičky Vodněnky v Přelouči. Původně poklidné prázdninové lenošení se ale rázem změní ve velké dobrodružství, když babičku jednou ráno odveze sanitka do nemocnice a městský kluk Karlík se o sebe najednou musí postarat sám. Pustí se do pátrání po svém dědečkovi, o němž ví, že byl námořníkem. Ale nesahají snad jeho kořeny až k pirátům, nebo dokonce vodníkům?

Dobrodružný příběh pro mladší čtenáře, v němž jednu z hlavních rolí hraje příroda a krajina v okolí Přelouče, Semína a Slavíkových ostrovů.

V nakladatelství Host byla v roce 2015 publikována dětská knížka TAJEMSTVÍ DĚDEČKOVA DENÍKU, o kterou jsme také soutěžili. Zábavný text letního dobrodružství doplňují velmi vydařené ilustrace EVY CHUPÍKOVÉ. Okamžitě přitáhnou vaši pozornost směrem ke knížce a pak už zvědavost nedá: otevřete, začtete se, budete si prohlížet obrázky a bude vám vrtat hlavou, jak to paní Chupíková vlastně dělá. Kolik detailů má jedna kresba? Chtěla se vždy věnovat kreslení? Které knížky jí v dětství zaujaly? A tak dále… Jistě vás napadnou i další otázky. Nicméně pojďme poodhalit alespoň trochu roušku těchto tajemství.

Přečtěte si rozhovor s Evou Chupíkovou, nahlédněte do ukázek knížky, a když budete mít čas, podívejte se na další její ilustrace – zde.

Ukázka č. 1

Za mostem jsem skočil na pěšinku podél Labe. Brzy jsem si připadal jako v opravdové divočině. Podél břehu rostla vysoká tráva a řada košatých stromů. Moc lidí jsem cestou nepotkal; snad až na jednu tlustou paní, která při běhání funěla jako parní lokomotiva. A pak jsem taky viděl jednoho vysokého hubeného pána s velkým vychrtlým psem. Oba šli pomalu, stejně střídali nohy, měli stejný protáhlý, špičatý obličej a dívali se na mě stejným divným pohledem. A nakonec dva rybáře u břehu, ale později už vůbec nikoho.

Po chvíli jsem seběhl dolů k řece a jen tak ji pozoroval. Tohle určitě nemají ani na Kefalonii. Kolem to tak bzučí a nikde ani živáčka. Ani bych se nedivil, kdyby na mě zezadu vybafl medvěd nebo tyranosaurus rex. Jenže v tomhle století v Přelouči bohužel člověk na medvěda nebo pravěkou obludu nenatrefí. To bych se asi musel narodit někdy jindy.

Taky jsem jako správný dobrodruh doufal, že uvidím pod hladinu a macaté ryby mi budou skákat přímo do náruče. A jednu holýma rukama mrštně popadnu hned na první pokus a pak si ji upeču na ohni. (31)

“Až budu velká, budu malovat na talíře”

SR: Čím jste chtěla být, když jste byla malá? Určitě většinu holčiček baví kreslení. Pamatuji si, jak jsem v první třídě na stejnou otázku paní učitelce odpověděla, že chci být učitelkou nebo malířkou. Ona vážně dodala, aha, malířkou pokojů  😀 😀 Ani jsem tehdy jako děcko nevěděla, že nějaká taková profese existuje. Vždyť přece všechny holky a určitě spoustu kluků baví kreslení obrázků! Já jsem ale nikdy neměla takový talent, aby se má představa povolání z první třídy nějak udržela do budoucnosti. Na rozdíl od Vás. Vaše obrázky jsou originální, živé, báječné a nejen jako ilustrace do knížek.

Eva Chupíková: Děkuji 🙂 Jako děcko jsem měla mnoho představ, čím budu, takže je logické, že se mi většina vyplnit nemohla. Ale velmi dobře si pamatuji  na jednu situaci, když mi bylo asi pět let.  Se sestrou jsem si prohlížela časopis Svět v obrazech a natrefily jsme tam na nějaký článek o porcelánu. Byl  doprovozen malinkým černobílým obrázkem paní se štětcem, jak se hrbí nad porcelánovým talířem a velmi soustředěně, na vzdálenost asi 15 centimetrů od očí, na něj maluje. Tehdy jsem tu obligátní větu „Až budu velká,… dokončila slovy budu malovat na talíře. Žena na obrázku mě oslovila, dodnes bych tu fotku poznala.

SR: Nicméně když už mluvím o těch ilustracích, která Vaše ilustrovaná knížka byla první? Která Vám dala nejvíc práce, která byla nejoblíbenější?

Eva Chupíková: První knížkou byla překrásná pohádka s tajuplnou atmosférou odehrávající se v průběhu jedné noci v zámecké zahradě s názvem Zákeřné keře, kterou napsala Daniela Krolupperová. Ona mě oslovila, zda bych chtěla její knížku ilustrovat. A jsem za to moc vděčná. Co se týká pracnosti, tak to nelze přepočítávat (naštěstí) na hodiny, každá zabere víc času, než si mohu dovolit a méně než bych chtěla. Mojí oblíbenou (a snad i vydařenou) je letošní kniha Moje hrady a zámky.

Ukázka č. 2

Pak mi Diana ukázala, jak jsou některé lesní cesty celé rozryté, protože v nich divoké prase hrabalo rypákem. A kolem těch cest jsem viděl po zemi strašně moc černých brouků, jak zadníma nohama pořád postrkují nějakou kuličku. Přišlo mi to legrační, chtěl jsem jim tu kuličku vzít a trochu odsunout, jestli na to ten brouk přijde, nebo jestli uteče a schová se.

„Být tebou, tak bych na to nesahala,“ řekla Diana.

„Proč? On mě za to ten brouk kousne?“ pravda, bylo jich tam docela hodně. Během chvilky jsem jich napočítal rovných osm.

„On si tu kuličku uválel z hovínka.“

„Fuj! A proč to dělá?“ zašklebil jsem se.

„Nese jídlo pro svoje mrňata.“

Fuj. Ti mají teda chutě. Není divu, že se ten brouk jmenuje hovnivál. Válí si tu fujtajbl kuličku až do svého domu a pak do ní vloží jedno vajíčko. Z něho se vylíhne larva a ta celou tu kouli zbaští.

Je to zvláštní, protože na první pohled vypadá opravdu senzačně. Jeho černá barva se na slunci leskne jako drahokam. Kdyby nebyl živý, tak bych ho mol nosit na krku jako talisman. (71)

“Chtěla bych vymyslet nové písmo a namíchat si barvy v tiskařském stroji”

SR: Jakou jste měla v dětství nejoblíbenější knížku?

Eva Chupíková: Za mně Pipi Dlouhá punčocha. Ačkoliv podle nejnovějších výzkumů obsahuje koloniální (až rasistické) stereotypy, bylo mi to srdečně jedno. Barvitost vtipných příběhů Pipi je jedinečná.

SR: Máte nějaké nesplněné sny, touhy, něco, co byste chtěla dokázat, nebo také něco, co možná ani nejde splnit, ale kéž by…

Eva Chupíková: Chtěla bych vydat nekompromisní knihu, kterou bych sama napsala, ilustrovala, vymyslela nové písmo, v tiskařském stroji namíchala barvy a byla s tím vším na 101% spokojená.

SR: Můžete nám přiblížit techniku Vašich obrázků?

Eva Chupíková: Jde o 2D digitální grafiku, občas s využitím fotografických koláží. Ale vždy o čistě digitální formu, tedy divoký tanec pera na ploše tabletu.

Ukázka č. 3

Diana mi řekla, že i když tohle místo na první pohled vypadá dost zpustle, ve skutečnosti tu žijí moc vzácní živočichové. Jsou tu chránění motýli, modrásci bahenní a modrásci očkovaní. Tihle motýli totiž nemůžou žít jen tak někde. Diana mi ukázala, jak kolem roste velmi zvláštní rostlinka. Na vysokých hubených stoncích kvetly tvamočervené bambulky.

„To je krvavec,“ řekla.

Při tom slově jsem se trochu lekl. To jako že se živí krví? Upíří kytka?

„Ne, lidé jí to jméno dali proto, že ji používali k zastavení krvácení. A taky že má tu rudou barvu. To už je hodně dávno, dneska si té kytky skoro nikdo nevšimne. Jenže právě tuhle kytku potřebují ti modrásci. Kladou do ní svoje vajíčka.“

Ukázka č. 4

Brzy na to zazvonil zvonek u dveří a já jsem vystartoval, jako by mě někdo vystřelil z praku. Letěl jsem jako dělová koule, ta se však rozbila o komodu, která stojí u babičky v předsíni hned naproti dveřím. Svalil jsem se jako hromada kamení a jen se držel za hlavu. Boule na čele vyskočila hodně rychle, ale vydržel jsem to a nebrečel! Jen jsem syčel jako rozzuřený had. Několik dní v naprosté divočině a já se přerazím až v babiččině bytě.

„Stalo se něco, Karlíku?“ volala Vodněnka z obýváku. S nemocnou nohou se jí nechtělo hned vstávat, zejména když viděla, že ke dveřím běžím já.

„Nic, babičko,“ vrčel jsem a donutil se vstát. Za dveřmi byli samozřejmě naši. Hned jsem skočil mamce kolem krku, jakou jsem měl radost. Mamka měla roztažené ruce, už už mě chtěla obejmout, když vtom si všimla té obrovské červené boule na mém čele. Tak rychle mi tam vyrazil roh, až se mi z toho zkřivil celý obličej.

„Karlíku, Ježíši…“ Sotva vyslovila obě jména, hupsl jsem jí do náruče sice jen já, ale pak jsme se oba převalili na zem. Já jsem ležel na zádech, mamka na mně a čelem bohužel přimáčknutá na dvířkách komody. Zatímco já jsem dostal bouli z boční strany komody, mamka ji schytala od těch vyčouhlých zlatých kliček.

„Já to pořád říkám,“ poznamenal táta, „že by se ten byl měl zrekonstruovat. Vždyť tady jde o život. Jste celý, vy dva?“ (89)