Share

Každá žena je dcerou matky, některé dcery se časem stanou matkami. Všechny matky se snaží ochránit své dítě. Jakmile se jim zdá, že je v ohrožení, stanou se z nich bojovnice, lvice, dokážou jít přes mrtvoly.

Hrdinky historického románu Matky prožívají své mateřství v hraniční situaci. Stěžejním osudem je příběh Zuzany Laukové, která na konci druhé světové války otěhotní s ruským partyzánem Alexejem. Toho však Němci dopadnou právě u domu Zuzany a její matky a zastřelí ho. Matka Zuzany je, zdá se, s vývojem situace spokojena, netuší, že dcera čeká s partyzánem dítě. Je pro ni hlavní to, že se zbavily toho „bolševika“. Jenže na konci války Zuzanu zatknou, podle dokumentů z gestapa měla udat Alexeje, který do vsi chodil pro zásoby. Nikdo ji nechtěl vyslyšet, nikdo nebral zřetel na její těhotenství, byla odsouzena za zradu a s ostatními zrádci byla zavlečena do sovětského gulagu. Zuzaně se podaří přežít osm let nesmírného strádání a ponižování. V lágru porodí syna. Aby jí nebyl odebrán, přistoupí na nátlak lágrové velitelky Iriny a svěří jí ho do péče. Irina jí povolí být vlastnímu dítěti nablízku, žárlivě ji však ničí krutými tresty, jakmile má dojem, že úředně její Ljoša nějak víc tíhne k ťotě Zuze.

 

Dvacátého šestého, tedy v den svátku svatého Štěpána, prvního mučedníka, jsem si připomínala smutné výročí smrti svého snoubence Alexeje. V ten den si mě Irina předvolala do kanceláře. K velitelce jsme chodily jen výjimečně, takže jsem hned věděla, že jde o něco důležitého, a důležité znamenalo v lágru nedobré. Snažila jsem se utěšit, že si mě předvolala jenom proto, abych jí uklidila, ale dobře jsem věděla, co mě asi čeká. Zmocnila se mě taková úzkost, že jsem sotva dokázala přimět své nohy, aby šly. Nemohla jsem ani polknout a dala se do mě taková zima, že jsem se třásla jako osika. Přitom to ráno začala obleva a místo sněhu se z šedivých mraků valily proudy vody.

„Lavkovna, víš, co čeká tvoje dítě?“ zeptala se mě hned Irina.

Mlčela jsem.

„Tak víš?“

Z té beznaděje se mi v hlavě zrodil jakýsi naivní nápad, abych se pokusila předstírat, že o ničem nevím nebo že nerozumím rusky, a tak získala čas.

„Tvoje dítě dovršilo tři měsíce a to znamená, že by se o něho měl začít starat sovětský stát… teda dětskij dom. Takové jsou předpisy, to nezáleží na mně, ani na… doktorovi.“

Stále jsem mlčela. Mátl mě velitelčin nezvykle tichý hlas, zněl, jako by se zbavovala zodpovědnosti nebo se dokonce omlouvala. Napadlo mě, že teď bych ji asi mohla i poprosit, aby mi dovolila vrátit se k synovi, protože v nejbližších dnech, možná dokonce už dnes, ho ztratím.

Lejtenant popošla k oknu.

„Nejdřív tolik sněhu a teď prší. Nesplním prosincový plán,“ povzdechla si, ale vzápětí jako by se vzpamatovala ze své vlastní slabosti a přísně mi nakázala: „Sedni si!“

Sesunula jsem se na gauč. Irina přistoupila ke svému stolu. Přeměřila si mě pohledem a potom se začala prohrabovat v papírech. Několik jich vytáhla a rozložila na stole.

„Když podepíšeš prohlášení, že se vzdáváš svého syna, osvojím si ho.“

Chvíli mi trvalo, než jsem začala chápat přesný smysl jejích slov.

„Co se na mě tak hloupě díváš? Řekla jsem to přece jasně. Tady podepiš, že se vzdáváš svého syna, a já si ho osvojím.“ (strana 137/138)

Po smrti Stalina nastane změna, Zuzana je amnestována a může se vrátit domů na Slovensko. Jenže syn Alexej je občanem Sovětského svazu a kolem krku nosí pionýrský šátek. Zuzana se nevzdává, o své dítě bojuje dál. Po návratu do vlasti se okamžitě obrací na sovětské velvyslanectví. Po dlouhém odmítání, prokazování neviny se nakonec dozví, kdo skutečně udal jejího snoubence Němcům. S hrůzou zjistí, že to byla její vlastní matka. Ona tak chtěla uchránit své dítě před pohanou. Nešťastná Zuzana donutí svou matku, aby se přiznala, bez přiznání by totiž jejího syna domů sovětské úřady nepustily. Zuzanina matka je zatčena a odsouzena na třináct let, Zuzana trpí tím, k čemu ji donutila, na druhé straně se těší, že konečně bude žít se svým dítětem. Jenže Alexej není rád, že ho odtrhli od Iriny a odvezli na Slovensko. Chtěl by mít obě své matky – Irinu i Zuzu. To je jeho sen – nemá otce, proč by nemohl mít tedy dvě maminky?

Minulost je v románu propojena se současností přes studentku Luciu Herlianskou, které Zuzana Lauková vypráví na sklonku svého života svůj pozoruhodný a silný příběh. Příběh, který se má stát základem studentčiny magisterské práce. Lucia se k Zuzaně upne víc, než by měla, než jí dovoluje zvolená metoda práce. V té době i ona řeší vlastní těhotenství. Profesor a vedoucí diplomové práce i její matka jí doporučují interrupci. Lucia nesouhlasí, nakonec uteče z domova, chce potrestat svou matku, že jí nechce dovolit, stát se matkou. Nechce pochopit matčiny důvody, chce mít dítě, ale současně předpokládá sobecky, že jí matka bude s rodičovstvím pomáhat. Proto utíká k staré paní, vlastní matku nechává žít ve strachu o své dítě…

Pavol Rankov nám zprostředkoval příběh silných a tvrdých žen vůči svým matkám, zároveň však bojácných a křehkých ve vztahu k vlastním dětem. Jednotlivé linie románu jdou vedle sebe, zdálo by se, že nezávisle, avšak v pravém okamžiku se prolnou a vytvoří jeden jediný příběh. Příběh matek a dcer, které se stávají matkami.  Rankov je ve svém románu věcný, stručný, střídá detail s širším rozhledem, nepřehání při líčení hrůz, kterými jeho hrdinky procházejí. Díky tomu z příběhu neční patos, líčení nepůsobí křečovitě a upjatě. Naopak díky jednoduchému stylu vyprávění, jež je proloženo ruskými, polskými i německými výrazy a přesně odpovídá charakteru vyprávějící ženy, se zlo, závist, strach, pokora i odvaha objevují jako dané stavy, naprosto přirozeně odhalují složitost lidského chování a jednání v mezních situacích. Velmi silný příběh zasáhne čtenáře. Umným střídáním minulosti se současností podněcuje autor čtenářův zájem číst dál, hledat východiska a cesty z těžkých situací, chápat a odpouštět spolu s hrdinkami. Možná v pasážích, kde studentka s docentem rozebírají části její diplomové práce, se zdá být jazyk až příliš odborný, ale právě v kontrastu s prostou výpovědí hlavní hrdinky odhaluje charaktery mnohem působivěji, než by dokázal odhalit mnohostránkový popis postavy.

Silný příběh o silných ženách. Všechny chtěly a chtějí chránit své děti. Někdy za cenu oběti nejvyšší – vlastního zatracení ze strany potomků.

Pavol Rankov: Matky

Přeložila Jana Faschngbauerová

Host, 2013

Zdroj: www.hostbrno.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]