Petrolejové lampy, Skvělé vyhlídky, Sága rodu Forsytů… Všechny velké příběhy na mp3!

Kdysi čtenáři milovali velké romány. Čím víc slov obdrželi, byli nadšenější, čím „tlustší“ bichle byla, tím lépe. Autoři se vášnivě vyžívali v popisech, umně vykreslovali postavy, tvořili jejich profily, zasazovali je do děje… Vznikly příběhy, které se staly žádoucími věky. I když pro nás jsou dnes trošku rozvláčnější, málo gradují, někdy nám přijdou až nudné, vracíme se k nim – filmaři je natáčí zleva zprava, televize tvoří inscenace, seriály, nakladatelé vydávají zkrácené verze… Samozřejmě na tato díla nemohl zapomenout a nezapomíná ani rozhlas. Z „velkých románů“, které jsou zaplněny lidmi s „barevnými“ skvěle vykreslenými charaktery, vznikaly a vznikají dramatizace, při jejichž poslechu člověk zjistí, že na těch klasicích něco je!

V poslední době jsem si zamilovala čtyři audioverze  takových románů. A je pravda, že všechny dramatizace mne donutily přistoupit ke knihovně a sáhnout po knize, připomenout si text, který jsem kdysi čítala. Přiznávám, tentokrát jsem nečetla od začátku do konce, listovala a vychutnávala si úryvky. Bylo mi s nimi fajn!

Jako první jsem na empétrojce poslouchala Havlíčkovy Petrolejové lampy v úžasném podání Rudolfa Pellara. Při této desetidílné četbě se vám okamžitě vybaví filmové zpracování tohoto románu, zároveň si poupravíte názor na hlavní hrdinku Štěpku Kiliánovou (ve filmu Iva Janžurová) – zdá se vám ještě protivnější a přitom zranitelnější, je vám jí líto, je vám za ni trapno, nechtěli byste být v její kůži… Volnomyšlenkářka, která nechtěla jít v té době obvyklých kolejích, neměla šanci na maloměstě uspět, což znamenalo vdát se! Kdo by si vzal za ženu dívku, která střílí jako myslivec a promenáduje se na jevišti ochotnického spolku? Stejné je to i s jejím bratrancem a posléze manželem (v legendárním snímku Petr Čepek), který na ni „ušil boudu“, neprozradil jí nic o své nemoci, nepřiznal, že oni dva rozhodně děti, po kterých Štěpka toužila, mít nebudou. Pro rozhlas román upravila Sabina Laurinová. Rozhlasová úprava nabízí téměř čtyři hodiny mluveného slova a věrně se drží románu.

Sága rodu Forsytů v rozhlasové dramatizaci je dalším úžasným zážitkem. Příběh tří generací představitelů vyšší anglické šlechty, v průběhu šestnácti let, napsal John Glasworthy v době velkých společenských změn. Anglie se proměňovala z konzervativní velmoci pozdně viktoriánské éry ve velmoc moderní. Tyto změny spisovatel považoval za fázi úpadku, proto zaznamenal ve svém díle pád duchovních hodnot, které postupně nahrazovala posedlost po materiálních statcích, která následně deformovala lidské charaktery. Na tomto pozadí rozvinul příběh velké lásky i nenávisti. Příběh rodičů, kteří se nenávidí až za hrob jejich dětí, jež se milují „na věky“ a věří, že překonají letitou rodinnou nevraživost. Jenže minulost se nedá překonat jen tak lehce, což dokazují Irena se Soamesem, někdejší manželé, kteří k sobě nedokáží najít cestu, i kdyby na tom záviselo štěstí vlastních dětí z jejich druhých svazků. Rozhlasové dramatizace se ujal v roce 1999 František Pavlíček – a ujal se jí skvěle. Při poslechu vnímáte jinakost doby, o které je řeč, jste rádi (alespoň já ano), že v té pokrytecké době nemusíte žít. Ženy to opravdu tehdy neměly lehké! I když dnes máme pokrytectví jiná a stejně nebezpečná… V režii Ivana Chrze uslyšíte: Viktora Preisse, Vladimíra Ráže, Danielu Kolářovou, Františka Němce a spoustu dalších skvělých interpretů.

Pýchu a předsudek, tzv. román rodinného života, napsala Jane Austenová na konci osmnáctého století (vyšel v roce 1813). Autorka v něm (jako i v dalších svých dílech) představila hrdinku, která se nebojí použít zdravého rozumu a chovat se podle svých představ a ne podle tehdejších konvencí – provdat se za každou cenu, bez ohledu na lásku k muži, kterého si má vzít. Elizabeth Bennettová, si dovolí odmítnout nabídku k sňatku (jak odvážné) – a to dokonce dvakrát. Její matka se hroutí, vždyť má čtyři dcery a na malém městě provdat tolik dcer, je velké umění a výsledek propracované rodinné strategie. Navíc hovoříme o době, kdy sňatek je společensky nejdůležitějším cílem každé mladé ženy z dobré rodiny. Která se neprovdá, má to v životě velmi složité. Jen sňatkem si udrží odpovídající postavení ve společnosti. Tento stále oblíbený román zpracovala pro rozhlas v roce 1986 Anna Smetanová. V jejím pojetí se setkáme přímo s autorkou, která vypráví o sobě, svých neteřích a synovcích, aby plynule přecházela do snění a vyprávění příběhu Elizabeth Bennettové. Vypravěčkou příběhu je tedy Jane Austenová sama, to ona posunuje děj kupředu a komentuje vše, co její hrdinové učiní. V režii Aleny Adamcové se jako vypravěčka-autorka představí Jaroslava Adamová, která dává postavě správný břink a dokonalou míru škodolibosti, se kterou mění a poupravuje osudy svých postav. Vedle ní uslyšíme Jiřího Adamíru jako pana Bennetta, Věru Kubánkovou v roli paní Bennettové či Miroslavu Hozovou jako Elizabeth. :

Dickensovy Nadějné vyhlídky jsou velkým románem se vším všudy – láska, zrada, intriky, nenávist. To vše v něm najdete. Na motivy tohoto románu napsal v roce 1971 Jaroslav Tafel osmidílný rozhlasový seriál Skvělé vyhlídky. Režie se ujal Josef Henke. Vytvořil spolu s autorem dramatizace úžasný velký příběh plný barvitých postav. Pip sám jako vzpomínající šedesátiletý muž vypráví běh svého života. Líčí vše, co se stalo a v pomyslných rozhovorech rozpráví s lidmi, kteří s ním prošli kratší či delší úseky života. Zároveň hodnotí, zda se vše událo tak, jak mělo, zda byla jeho rozhodnutí správná, zda získané peníze naplnily jeho sny. Karel Höger v osmi kapitolách vystupuje vždy jako vypravěč – šedesátiletý Pip – i jako aktér jednotlivých dialogů – Pip té které doby. Vedle něho excelují další herci – Blanka Waleská jako pomatená a mstící se opuštěná nevěsta, Vilém Besser jako pohodový a spravedlivý kovář, Karolína Slunéčková jako hašteřivá, hádavá ženská…

Myslím, že velká díla – obsahem i rozsahem – romanopisců devatenáctého a počátku dvacátého století mají v dramatizaci a četbě na pokračování jedinečnou šanci, jak si uchovat příznivce i v tak uspěchané době, jako je ta naše. A je dobré, se občas zastavit, poslechnout si osudy z dřívějších dob. Dokáží nám totiž napovědět, jak se chovat dnes v různých situacích a zároveň i připomenout, že některé hodnoty, které bereme za samozřejmé, nebylo lehké si vydobýt.

Vydal Radioservis 2012

Jana Semelková

Stránka s příspěvky Jany Semelkové zde.