Vyschly nám slzy… Jaký byl osud řeckých uprchlíků v tehdejším Československu? Proč se mnozí nevrátili do své vlasti?
Co vás napadne, když se řekne Řecko? Jsou to nádherné slunné pláže? Úžasná starobylá architektura? Místo, odkud pochází naše evropská civilizace? Nebo ekonomicky zmítající se stát v rámci EU? Vzpomenete si na dobu, kdy do naší země přicházela řada řeckých uprchlíků?
Když k nám Řekové přicházeli, jejich země byla v občanské válce. Nejprve to byly děti, neboť prosovětský vůdce KKE Zachariadis požádal okolní komunistické státy o jejich přijetí. Proč? Aby se matky nemusely o ně starat a mohly také bojovat. Rodinám bylo slíbeno, že do roka jistě válku komunisté vyhrají a se svými dětmi se šťastně shledají.
Země byla chudá a hladová. Ale nic se nevyvíjelo podle představ. Místo jednoho roku z toho byla celá desetiletí.
V Česku se řecké děti ubytovaly do speciálních dětských domovů, o něž se nejprve staral řecký později český personál, a děti také začaly navštěvovat české školy.
Zachariadis však ve svých bojovných plánech nehodlal ustoupit. Nařídil, aby děti absolvovaly vojenský výcvik a jakmile dosáhnou věku patnácti až osmnácti let, musí se vrátit do vlasti a také bojovat. I v naší zemi prošlo několik dětí tímto výcvikem, vrátily se a padly. Výcvikový tábor se zrušil.
Děti v dětských domovech se učily základní hygieně. Seznamovaly se se sprchou, vanou, poprvé uviděly příbory. 60% dětí školního věku bylo negramotných.
A místo, aby se situace uklidnila, aby se děti mohly vrátit v míru do vlasti, naopak do Česka postupně přišlo přes 12 000 běženců. Měli pracovat v zemědělství. Bohužel si však noví příchozí nevěděli rady s prací v ohromných JZD, neboť předtím byly zvyklí na primitivní podmínky a na malá políčka. Systém se rozpadl a běženci byli přesunuti do továren.
Mezi uprchlíky byli také staří a nemocní lidé, pro něž se zřizovali domovy s péčí.
Mír v Řecku přišel až o mnoho let později. V roce 1974 padla v Řecku vojenská junta. Mnoho Řeků se vrátilo do své vlasti, ale tam na ně čekala jen bída, vesnice bez elektřiny, špatné bahnité cesty, místo bytů tmavé a malé komůrky. Zklamaní Řekové se znovu navraceli do Česka. Do své nové vlasti.
Autoři skládali knihu pomocí více než sta hodin rozhovorů s padesáti pamětníky tří generací českých Řeků. Jsou to často velmi dojemné vzpomínky a kniha ve vás zanechá zvláštní palčivý pocit. Mnoho dětí, které nemohlo rozhodnout o tom, kde a s kým budou vyrůstat, bylo kvůli ideologické a krvavé válce bez rodičů. Mnoho matek a otců bylo bez svých dětí, aby se mohlo věnovat boji. V cizím prostředí s cizí kulturou v poválečné době národnostně téměř homogenní zemi nemohla být zprvopočátku integrace vůbec snadná. Na první generaci uprchlíků je patrný řecký akcent v českém jazyce, druhá generace již mluví česky bez problémů, ale jejich řečtina již není tak čistá a třetí generace mluví řecky už jen sporadicky. Druhá generace již žije často ve smíšených manželstvích a třetí generace již za svou vlast považuje jen Česko.
Příslušníci první generace během studené války ještě snili o návratu do své vlasti, někteří se o něj i pokusili, ale většinou s neúspěchem. Láska k vlasti si v jejich srdcích vybájila Řecko v barvách, které byly téměř nereálné. Nakonec nemohli najít domov nikde, nebylo to ani Česko, kde by se cítili doma, ani Řecko, v němž už byla zpřetrhaná rodinná pouta…
Ukázka z knihy přímo v nakladatelství Dokořán zde.
KJARA
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
