Share

jmeli
Ačkoliv lidé pomalu upouštějí od různých tradic, nicméně některá připomenutí mají – zejména v tomto krásném svátečním dni – přinejmenším romantický nádech. Máte-li doma  již zavěšené jmelí, stálo by za to tuto tradici oživit.

Vždyť která žena by nechtěla milý polibek? A jmelí se k tomu přímo vybízí.

Co je to jmelí?

Jmelí se souhrnný název pro všechny poloparazitické keříkovité rostliny. U nás známe pouze jeden druh, se kterým se v původní podobě nebo obarvené do zlata či stříbra, setkáváte často na vánočních trzích. Na světě však existuje téměř sto druhů různých jmelí a ty ještě mají několik set poddruhů. Tato rostlinka je jedovatá a při požití způsobuje velmi závažné trávicí problémy, jež se projevují bolestí břicha, průjmy a snížením tepu. Ale do kuchyně si jmelí pochopitelně nekupujeme.

Jmelí parazituje na více než 200 druzích stromů a keřů. Na strom, převážně jehličnatý, se dostane semínko z trusu ptáka (poděkovat v našich podmínkách můžeme hlavně drozdu zpěvnému) a pak už se musí jen uchytit.

Dříve si lidé mysleli, že jmelí je vlastně škůdce, který oslabuje a ničí stromy. A tím znehodnocuje jejich dřevo. V některých oblastech se zase přezdívá jmelí kvůli jejich hustému větvení „košťata pro čarodějnice“.

Jmelí znali už i starověcí Římané.

Promítlo se také v řecké mytologii a dočíst se o něm můžete rovněž ve Frazerově Zlaté ratolesti. Ve 13. století vznikl na Islandu příběh Snorra Edda, ve kterém se objevuje bůh Baldr, který je zabit vlastním bratrem, slepým bohem Höðr. Jmelí zde má jistý symbolický význam.

Obecně ve starých předkřesťanských evropských kulturách mělo jmelí jakousi božskou podstatu a bylo symbolem mužské plodnosti, vitality a romantiky.

Plinius starší uvádí, že prý Keltové jmelí používali jako lék na neplodnost u zvířat a pro sebe jako protijed.

Líbání pod jmelím se vyvinulo někde v průběhu křesťanské Evropy. Proč však?

První důkaz o vánočním polibku pod jmelím pochází ze 16. století z Anglie. V té době však už byl tento zvyk nejspíš velmi populární. Lidé ho zařadili mezi mnoho různých mikulášských příběhů, kdy svatý Mikuláš se tak setkal se svou pravou láskou právě pod touto rostlinkou. Podle všeho však tento zvyk má kořeny ve Skandinávii, alespoň tak to píše v roce 1820 americký autor Washington Irving.

Podle zvyku se jmelí musí pověsit a nesmí se dotýkat podlahy. Jak ho na Vánoce pověsíte, můžete ho nechat viset po celý rok. Mělo by vás chránit před blesky a ohni. Tak si to aspoň lidé mysleli v novověku.

Zázračné však jmelí není

Vědci již dříve zjistili, že jmelí nemá žádné léčebné účinky. A tak různé extrakty z rostliny nepomohou ani k plodnosti, ani nemají protirakovinotvorné účinky. Někteří bylinkáři v Německu jej však používají k léčbě oběhových a dýchacích problémů, ale ani toto nebylo prokázáno.

Krásné Vánoce

 

Nejnovější příspěvky na webu:

Velmi lidské povídky

Velmi lidské povídky

29. Březen 2018

Muž, jenž podezřívá ženu z nevěry, žena toužící po dítěti, chlapík, který naoko zvládá vše, ale moc dobře ví, že je jen šikovný babral. Ti a mnozí jiné jsou hrdiny povídek v nové sbírce Nelidské zdroje. Monika Petrlová už čtenářům předvedla, že povídka je jejím oblíbeným literárním útvarem. Po dvou úspěšných povídkových souborech – Hafni! a jiné povídky a Mrkev pro vězně – se vrací se třetí sbírkou Nelidské zdroje. Nelidské zdroje se v deseti povídkách zaměřují na dnešní uspěchanou dobu, kdy nás společnost tak trochu tlačí k rychlosti, odtažitosti, z lidí se stávají zdroje a ze všech jsou manažeři, asistenti  či specialisté. Mezilidské vztahy však nikdo

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

27. Březen 2018

„Když jsme přijeli, myslel jsem si, že se Ami a jeho kosmická loď navrátí v prvních dnech letního období, ale strávil jsem téměř dva měsíce marným čekáním na skalách, kde jsme se předtím dvakrát setkali. Prázdniny už pomalu končily, zanedlouho jsme se měli vrátit do města a pořád nic. Toto smutné čekání změnilo mé prázdniny ve skličující, nekonečně dlouho trvající okamžiky. Každý den jsem chodil na skály na pláži a dlouhé hodiny, někdy až dlouho do noci, jsem pozoroval oblohu a přál jsem si spatřit známý létající předmět. Při každé světlušce, která nade mnou prolétla, mi srdce poskočilo nadějí, ale vždycky se