Share

Všichni, kdo máme děti, víme, jak jsou neuvěřitelně zvídavé a tvořivé.

Jsou však bohužel také ovlivňovány televizními reklamami, aby jim rodiče pořídili cokoliv, co momentálně „frčí“. A jak známo: to, co „frčí“, má krátkou životnost. Záhy je to překryto něčím dalším. A děti také pochopitelně takové hračky přestanou bavit hned po pár dnech. Proč? Bombastické reklamy je ukazují v neuvěřitelných polohách a situacích, počítačem oživlé, nabízí něco jiného, než čím vlastně jsou. Okrádají děti o kus fantazie, kterou by mohly s hračkou samy zakusit a prožít. Prakticky jsou tlačeny přijmout tu roli, kterou jim přiřadila propagace. Mnohokrát a stále častěji se jedná o produkty, které vycházejí z aktuálních populárních dětských filmů. Ty se prodávají vlastně samy. Děti je chtějí už jen proto, že jim připomínají oblíbeného hrdinu z pohádkového příběhu. A přijde nový příběh a touha po nové hračce: ta stará (nedávno koupená) už tak nějak ztrácí svůj původní význam.

Děti za to nemohou, můžeme si za to samy. Chceme pro ně udělat maximum, někdy si i od nich jen odpočinout, ale tahle falešná náplast nefunguje tak, jak by měla.

Nemáte pocit, že někdy nakupujeme nové a nové hračky jak smyslů zbavení? Že si z bytu děláme akorát tak skladiště drahých krámů, o které děti nejeví takový zájem, jaký by měly?

Pamatuji si, jak v době, kdy ještě holčičky měly jednu, dvě, tři panenky za život a pár plyšáků, nějaké ty stavebnice, jsem přijela do Anglie jako au-pair. Rozsáhlý obývací pokoj byl předělen na obývatelnou část a na „skladiště“ kvůli nedostatku místa v celém domě. Za závěsem stál domeček pro panenky Barbie a spousty dalších nepoužívaných krásných hraček. Ten trend už dávno přišel i do našich domovů. V dětských pokojíčcích se doslova „bortíme“ přes hromady hraček, jimž často nikdo nevěnuje žádnou pozornost. A přibudou další. Blíží se Vánoce.

Máme pocit, že když dětem nekoupíme „to nejlepší“, když pod stromečkem nenajdou pořádnou hromadu balíčků, že to nebudou ty pravé Vánoce.

Jistě jste také před lety shlédli dokumentární film o komercializaci dětství. Je skutečně k zamyšlení, jak své děti chceme vychovávat. Jak hodně potlačujeme jejich fantazii, jak zbytečně utrácíme ne pro jejich radost a rozvoj, ale jen kvůli zisku lukrativních firem, a snad i jako odpustek za nedostatek našeho času, energie, či jako dočasnou radost (vždyť za nás tolik krásných hraček nebylo! A teď jich je).

Tohle nepřináší opravdovou radost našim dětem. Je to jen zaběhnutý kolotoč, ze kterého je těžké vystoupit, pokud žijeme v téže společnosti a děti jsou stále „masírovány“ stejnými reklamami a samozřejmě svými vrstevníky, kteří jsou pod stejným tlakem.

Z vlastní zkušenosti (a máte jistě tutéž) jsem zjistila, že není nad to děti zaměstnat tvořením, kreativní činností… I ty, co přišly na návštěvu s nejnovější Barbie nebo jinou okřídlenou panenkou, je odkládají kdo-ví-do-jakého koutu, popadnou nůžky, papír, barvy a tvoří. S nadšením podporující vlastní fantazii. Můžete jim ukázat předlohu a ony se budou snažit dospět ke stejnému (či lepšímu) výsledku. Soutěživost u dětí je nejednou motorem, který podporuje aktivitu i fantazii. Nebo jim jen nabídnout možnost, že s určitým materiálem, prezentovanou technologií se mohou dít doslova zázraky. Samy pak mezi sebou začnou vymýšlet, co vytvoří („vynaleznou“), kam co postaví, jak bude vypadat jejich dílko.

Fantazie je ve své podstatě skrytý zabiják pro zisky komerčních firem. Jestliže dítě dostane do ruky jakýkoliv materiál, který není podbarvený nátlakovou bombastickou reklamou, začne samo vymýšlet nápady a některé s jakous-takous dávkou úspěchu realizovat. Výsledky nejsou vždy ideální k použití, ale dokonalé ve své originalitě.

Pokud sami nevíte, co byste s dětmi tvořili, můžete se nechat inspirovat nápady jiných žen, maminek, které výsledky svých nápadů a práce s dětmi vydaly v níže uvedených publikacích. Naleznete zde nápady, v čem rozvíjet dětskou fantazii, jak pracovat s papírem, ale i dalšími materiály.

Pavla Parik, Tvoříme a stavíme se Šimonem. Nakladatelství CPress, 2013.

Publikace se stává jakýmsi tvůrčím deníkem malého Šimona. Jsou zde zachycené ve fotografiích návody pro různé projekty, které děti znají ze školek a škol, ale proč si je nepřipomenout a neinspirovat se dalšími podněty. Jedná se o techniky trhaných koláží, první stříhání a lepení, vybarvování. Práce s přírodními materiály (mušlemi, kamínky, šiškami, kůrou, listy), práce s kladívkem a hřebíky, vytváření prostorových staveb z vlastních „cihel“ (krabic) a tak dále.

Lucie Dvořáková, Originální tvoření pro malá i velká stvoření. Nakladatelství CPress, 2013.

Autorka přináší přesné návody na vlastnoruční projekty. Vytvoříte si například housenku z punčochy, medvídka a králíčka z ponožek, čmeláky s pomocí vajíčka a špejlí, čarovnou rybku, jejímž základem je plastová láhev a toaletní papír (i když výsledek je impozantní a vůbec nepřipomíná odpadní materiál) a tak dále. Pracujete s papírem, vatou, látkou, lepidlem, nůžkami, barvami.

U obou publikací děti rozvíjejí svou tvořivost, fantazii a trpělivost. Jsou hrdé na výsledek své práce a celá činnost jim přináší radost. A vám taky. Přinesou vám bezva strávené dny.

Nejnovější příspěvky na webu:

Velmi lidské povídky

Velmi lidské povídky

29. Březen 2018

Muž, jenž podezřívá ženu z nevěry, žena toužící po dítěti, chlapík, který naoko zvládá vše, ale moc dobře ví, že je jen šikovný babral. Ti a mnozí jiné jsou hrdiny povídek v nové sbírce Nelidské zdroje. Monika Petrlová už čtenářům předvedla, že povídka je jejím oblíbeným literárním útvarem. Po dvou úspěšných povídkových souborech – Hafni! a jiné povídky a Mrkev pro vězně – se vrací se třetí sbírkou Nelidské zdroje. Nelidské zdroje se v deseti povídkách zaměřují na dnešní uspěchanou dobu, kdy nás společnost tak trochu tlačí k rychlosti, odtažitosti, z lidí se stávají zdroje a ze všech jsou manažeři, asistenti  či specialisté. Mezilidské vztahy však nikdo

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

27. Březen 2018

„Když jsme přijeli, myslel jsem si, že se Ami a jeho kosmická loď navrátí v prvních dnech letního období, ale strávil jsem téměř dva měsíce marným čekáním na skalách, kde jsme se předtím dvakrát setkali. Prázdniny už pomalu končily, zanedlouho jsme se měli vrátit do města a pořád nic. Toto smutné čekání změnilo mé prázdniny ve skličující, nekonečně dlouho trvající okamžiky. Každý den jsem chodil na skály na pláži a dlouhé hodiny, někdy až dlouho do noci, jsem pozoroval oblohu a přál jsem si spatřit známý létající předmět. Při každé světlušce, která nade mnou prolétla, mi srdce poskočilo nadějí, ale vždycky se