Share

Máte pocit, jako byste četli vystřižené scény z filmu Obecná škola, jen se časově posunete o pár let zpět. Ještě zuří válka. Čtenáři se nabízí střípky vyprávění malého kluka, který byl přesazen z venkova do město kvůli tomu, že jeho otec odmítl zvednout pravici.

Dýchne na vás stejná atmosféra jako z filmu: typické klukovské lumpárny, sic chmurná doba, přesto bez hluboké deprese. Život přece teprve leží u nohou. Otec pracuje v elektrárně, fyzické tresty u dětí jsou běžným výchovným prostředkem. A na scénu vystupuje také známý přidrzlý Rosenheim. Setkáváme se s ním na vršovickém mostě, kdy spolu s hlavním hrdinou močí na projíždějící vlak. Jenže ejhle:

Rosenheim dostal nápad močit na střechy krytých nákladních vagónů – hytláků. Abych nevypadal jako zbabělec, vystrčil jsem taky pindíka a čůral. Jenže zpod mostu se nečekaně vynořil vagón nekrytý, obsazený německými vojáky. Ten, co hrál na harmoniku, dostal přímý zásad od Rosenehima a jeho zpívající soused ode mne. A protože močení nejde jen tak zastavit, kropili jsme další Němce. Zvedali postupně oči nahoru a jeden k naší hrůze něco zakřičel, sáhl po pušce a zamířil na nás. To byl děs! Rosenheim uskočil dozadu a nevím, co udělal pak, protože jsme se dali na útěk.

Chlapec popisuje svět kolem sebe svýma dětskýma očima: jak vidí rodiče, kteří se podle něho k sobě moc nehodí, jelikož tatínek byl o trochu menší než maminka a svou výšku ve společnosti maskoval kloboukem. Jak přijel nažehlený v botkách a ponožkách mezi špinavé bosé děti z venkova. Jak byl hrdý na tátu, když se šikovně ujal kovářského řemesla. Jak si poprvé zul boty, vydal se po rozpáleném asfaltu a běžel po strništi bos. Vypráví o tom, jak tatínek navzdory zákazu poslouchal Londýn či si podle postupu armády zapichoval vlajky do mapy. O nové škole a venkovské paní učitelce Fetrové, od níž by pusu dostat ani nechtěl, o rvačce se Škaloudem a schované československé vlajce a mnohém dalším.

V krátkých příbězích se malý kluk z velkého města dostane postupně mezi děti z vesnice. Nešťastný, že musí opustit svůj domov, brzy najde nový. A možná lepší: dobrodružný. Když otci přijde znovu dopis z Prahy, aby se vrátil zpátky do svého starého bytu, už se mu nechce do Prahy.

Vždyť už tam nepatřím. Já nejsem žádný pitomý Pražák, já umím řídit koně a chodit po strništi bos. Já tady mám doupě a v něm partu, které jsem slíbil věrnost až do smrti.

Po strništi bos je čtení určené pro děti, ale bude bavit i dospělé. Pohled na druhou světovou válku klukovskýma očima na základě vlastních zkušeností dodává příběhu další rozměr. A vlastně jde také částečně o vzpomínky Zdeňka Svěráka z jeho dětství.

Chystám se zaznamenat jedno období svého života, které vypadá jako krátké intermezzo, ale které mám ve vzpomínkách dost hluboko zaryté. Období, kdy jsem byl jako sedmiletý kluk náhle přesazen z města na venkov a pobyl tu dva roky. Zaútočila na mě tenkrát taková přesila nových vjemů, že mi dodnes plavou někde u dna paměti jako dlouhověké rybky a možná by se měly vylovit. Chystám se na ten výlov dlouho, jenže s nedůvěrou, ale tu mám vždycky, než chytím něco, co se zatřpytí.

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]