Po strništi bos: vzpomínky Zdeňka Svěráka

Máte pocit, jako byste četli vystřižené scény z filmu Obecná škola, jen se časově posunete o pár let zpět. Ještě zuří válka. Čtenáři se nabízí střípky vyprávění malého kluka, který byl přesazen z venkova do město kvůli tomu, že jeho otec odmítl zvednout pravici.

Dýchne na vás stejná atmosféra jako z filmu: typické klukovské lumpárny, sic chmurná doba, přesto bez hluboké deprese. Život přece teprve leží u nohou. Otec pracuje v elektrárně, fyzické tresty u dětí jsou běžným výchovným prostředkem. A na scénu vystupuje také známý přidrzlý Rosenheim. Setkáváme se s ním na vršovickém mostě, kdy spolu s hlavním hrdinou močí na projíždějící vlak. Jenže ejhle:

[quote style=“1″]

Rosenheim dostal nápad močit na střechy krytých nákladních vagónů – hytláků. Abych nevypadal jako zbabělec, vystrčil jsem taky pindíka a čůral. Jenže zpod mostu se nečekaně vynořil vagón nekrytý, obsazený německými vojáky. Ten, co hrál na harmoniku, dostal přímý zásad od Rosenehima a jeho zpívající soused ode mne. A protože močení nejde jen tak zastavit, kropili jsme další Němce. Zvedali postupně oči nahoru a jeden k naší hrůze něco zakřičel, sáhl po pušce a zamířil na nás. To byl děs! Rosenheim uskočil dozadu a nevím, co udělal pak, protože jsme se dali na útěk.[/quote]

Chlapec popisuje svět kolem sebe svýma dětskýma očima: jak vidí rodiče, kteří se podle něho k sobě moc nehodí, jelikož tatínek byl o trochu menší než maminka a svou výšku ve společnosti maskoval kloboukem. Jak přijel nažehlený v botkách a ponožkách mezi špinavé bosé děti z venkova. Jak byl hrdý na tátu, když se šikovně ujal kovářského řemesla. Jak si poprvé zul boty, vydal se po rozpáleném asfaltu a běžel po strništi bos. Vypráví o tom, jak tatínek navzdory zákazu poslouchal Londýn či si podle postupu armády zapichoval vlajky do mapy. O nové škole a venkovské paní učitelce Fetrové, od níž by pusu dostat ani nechtěl, o rvačce se Škaloudem a schované československé vlajce a mnohém dalším.

V krátkých příbězích se malý kluk z velkého města dostane postupně mezi děti z vesnice. Nešťastný, že musí opustit svůj domov, brzy najde nový. A možná lepší: dobrodružný. Když otci přijde znovu dopis z Prahy, aby se vrátil zpátky do svého starého bytu, už se mu nechce do Prahy.

[quote style=“1″]

Vždyť už tam nepatřím. Já nejsem žádný pitomý Pražák, já umím řídit koně a chodit po strništi bos. Já tady mám doupě a v něm partu, které jsem slíbil věrnost až do smrti.[/quote]

Po strništi bos je čtení určené pro děti, ale bude bavit i dospělé. Pohled na druhou světovou válku klukovskýma očima na základě vlastních zkušeností dodává příběhu další rozměr. A vlastně jde také částečně o vzpomínky Zdeňka Svěráka z jeho dětství.

[quote style=“1″]

Chystám se zaznamenat jedno období svého života, které vypadá jako krátké intermezzo, ale které mám ve vzpomínkách dost hluboko zaryté. Období, kdy jsem byl jako sedmiletý kluk náhle přesazen z města na venkov a pobyl tu dva roky. Zaútočila na mě tenkrát taková přesila nových vjemů, že mi dodnes plavou někde u dna paměti jako dlouhověké rybky a možná by se měly vylovit. Chystám se na ten výlov dlouho, jenže s nedůvěrou, ale tu mám vždycky, než chytím něco, co se zatřpytí.[/quote]

MB

[heading style=“1″]Nejnovější příspěvky na webu:[/heading]

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]