Share

Piškot:

6 vajec (vel. M)
130 g hrubé mouky
130 g moučkového cukru
2 lžíce rozpuštěného másla
1 lžíce oleje
4 lžíce kakaa
špetka soli

Bílky se špetkou soli vyšleháme do pevného sněhu. Žloutky utřeme s cukrem do pěny (hmota zhoustne a hodně zesvětlá). Střídavě přidáváme po troškách mouku, kakao a sníh z bílků, opatrně promícháme. Nakonec vmícháme tuk a těsto rozprostřeme na vymazaný a hrubou moukou vysypaný hluboký plech. Pečeme v mírně vyhřáté troubě 10 – 15 minut.

Tvarohová náplň:

3/4 kg tvarohu
150 g moučkového cukru
1 vanilkový cukr
250 g másla
1 lžíce rumu

Změklé máslo, tvaroh a oba cukry ušleháme do hladkého krému, nakonec ochutíme rumem, rozprostřeme na vychladlý piškot a povrch uhladíme stěrkou, necháme v ledničce ztuhnout.

Čokoládová poleva:

200 g čokolády na vaření nebo hořké
1 kelímek smetany na šlehání

Do smetany nalámeme čokoládu a zvolna zahříváme, stále mícháme, aby se čokoláda nepřipálila. Až se čokoláda rozpustí, ještě chvilku povaříme a nalijeme na tvarohovou vrstvu. Vychladíme v ledničce, krájíme nejlépe nahřátým nožem.

 

Dobrou chuť!

 

Soňa

sona.rivera@superrodina.cz

Nejnovější příspěvky na webu:

Eva Hölzelová: Arina

Eva Hölzelová: Arina

19. Listopad 2017

Je to pohádka? Nebo mýtický příběh? V roli čtenáře budete často tápat, až se nakonec rozhodnete tuhle věc neřešit a ponoříte se do svěžího příběhu odloženého znetvořeného chlapečka Adama, který vyrostl u lesních žen, moudrých a spravedlivých. Převzal od nich jejich moudrost, a přidal mužnou odvahu. Jednoho se musel vydat do světa, protože tak už to bývá. Aby nebyl sám, přidala se k němu i moudrá, lehce svérázná a někdy i prostořeká vlčice Arina. Lidské království ovládla pavoučí královna Arachnita a nepěknou kletbu uvrhla na členy královské rodiny. Dalo by se říct, že jedna pohroma stíhá další a ani s příchodem Adama to není

Lenka Sobotová: Suchý konce

Lenka Sobotová: Suchý konce

19. Listopad 2017

Duševní samomluvy a suchý konce. Někdy máme chuť se začíst do něčeho, co je obyčejné i neobyčejné, zároveň tím, jak to proniká do nitra duše, jak nás to osvobozuje od vlastních myšlenek, protože zjistíme, že jiní lidé mají někdy v hlavě úplně to samé. „Všechno je na korbě, náklaďák naložený do výšky vypadá jako nějaký pojízdný strašidelný hrad z pouti. Druhé auto řízené pobočníkem a naložené sutí včetně dubových parket už odjelo ke sběrnému dvoru.  „A co vy? Přece vás tu nenecháme…“ zarazí se šéf při pohledu na paní domu, bezprizornou postavu s kabelkou přitisknutou k hrudi, nerozhodně stojící na verandě, kterou profukuje vítr, až to