Share

Michaela Klevisová, Čekání na kocoura. Nakladatelství Motto ve společnosti Albatrosmedia, a. s. 2012.

Díval se, jak ta blondýna s culíkem vyhazuje do koše kelímek od kafe a pak krmí na protějším peronu toulavého kocoura s natrženým uchem.

Strašně rád by ji oslovil, ale říkal si, že to nemá smysl, protože takhle krásná ženská je vysoko nad jeho možnostmi. Je mu dvaatřicet, marně bojuje s patnáctikilovou nadváhou a nemá za sebou jediný pořádný vztah. Nějak se to tak seběhlo. Odjakživa byl stydlivý a vždycky se jako na potvoru zamiloval buď do ženy, která o něj nestála, anebo do svojí studentky, která pro něj byla tabu… a navíc o něj taky nestála.

Ženské se smály, když se dozvěděly, že přednáší na katedře prasat a skotu. Zvykl si tedy říkat, že pracuje na zemědělské univerzitě, ale stejně si ho vygooglovaly a začaly mu posílat narážky na prasata a Smolíky. Často si říkal, že by třeba bylo všechno jinak, kdyby byl štíhlejší nebo dělal něco přitažlivějšího, anebo nejraději obojí. Máma byla pyšná, že její syn přednáší na univerzitě, ale on se občas přistihl, jak závidí kdejakému taxikáři, protože ten pojistě umí se ženskými.

Blondýna si přidřepla vedle kocoura a zůstala tak, dokud se nenažral. Pak ho vzala na klín a hladila ho, něco mu povídala a chovala se, jako by pro ni okolní svět neexistoval. Nejspíš si ani nevšimla, že ji přes koleje někdo pozoruje. Adam se na ni zkusil usmát, ale podívala se skrz něj. Potom jí přijel vlak.

Byl už zvyklý na ni i na toho kocoura. Patřili k nádraží a k začátku nového dne. Měl nádraží rád, viděl na něj z okna a považoval ho tak trochu za své teritorium. Před několika měsíci mu v novinách padl do oka inzerát: Pronajmu byt těsně u nádraží. Jsem dlouhodobě ve výkonu trestu. Adam se nastěhoval, alespoň to má blízko na vlak a nemusí se bát, že ho majitel z bytu z podnájmu brzy vyhodí. Protože jestli něco opravdu nesnášel, tak to byly změny. Každý večer se od kuchyňského stolu díval na lampy podél železniční trati, na zrezivělou plechovou čekárnu, chatrnou lávku nad kolejištěm a hlavně na staré panťáky, jakými jezdil jako kluk se psem na cvičák, a říkal si, že nějak takhle si vždycky představoval svůj domov.

Jenže dnes ráno si na internetu přečetl, že nádraží se bude rušit a trať Praha-Benešov povede jinudy…. (80-82)

Ukázka jednoho ze čtrnácti příběhů nové knihy nakladatelství Motto Čekání na kocoura autorky Michaely Klevisové. Křehké a romantické příběhy o mezilidských vztazích a o kočkařích –  neboť jedno mají všichni hrdinové společné: lásku ke kočkám. Brzy se dozvíte o této knížce více.