Share

Daniela Krolupperová, Společenstvo klíčníků. Nakladatelství Albatros ve společnosti Albatrosmedia, a. s., 2012.

Na Gábinu narazil Martin před třetí hodinou u Březnice. Klečela na okraji cesty vedle horní autobusové zastávky v Hlubyni a snažila se nahodit řetěz. Tvářila se tak naštvaně, až se zdálo, že své kolo každou vteřinou surově nakope. Zatím mu ale neublížila. Zelený pruh vlasů lemovaly černé skvrny, jak si špinavýma rukama neustále odhrnovala z čela ofinu. Když Martin řetěz znovu nahodil, podala mu velký ubrousek. Bylo zřejmé, že se na padající řetěz alespoň hygienicky připravila.

„Díky,“ řekla. Usmála se a začala si špinavé ruce zuřivě mnout druhým ubrouskem. Když se usmívá, vypadá docela hezky i s těmi zelenými vlasy a modrými nehty, uvědomil si Martin. Samotného ho překvapilo, co ho to napadá.

„Díval jsem se v dílně, je tam dobrý pilník,“ dodal Martin. „Když za mnou zajedeš do Rožmitálu, rovnou to očko vyndám a řetěz zkrátím.“

Gábina znovu poděkovala a ještě jednou se usmála. Tvářila se vděčně. K vile, kde bydlel Vojta, dojeli za pár minut. I na Gábinu dům zapůsobil. Martin si všiml, že nevěřícně zalapala po dechu.

„Taky máme drobet menší bydlení…“ podotknul potichu Martin, když stiskl zvonek na brance.

„Eeehm…“ vylezlo z Gábiny a souhlasně přikývla.

Vojta jim otevřel a odvedl je do svého pokoje. Na zapnutém počítači bylo vidět, že už googluje. Když si sedali ke stolu, zahlédla Gábina oknem na zahradě bazén.

„Tý vado!“ neudržela se a vyskočila ze židle. „Bazén! Vlastní bazén! To musí být paráda!“

„To je,“ souhlasil vojta. „Klidně si běžte oba zaplavat, až budete chtít.“

Gábina popošla k oknu, aby si bazén lépe prohlédla.

„Tý jo!“ vydechla obdivně. „A Ta zahrada! Máte zahradníka?“ otočila se k Vojtovi.

„Se sekačkou tady jezdím já,“ řekl a potom připustil. „Někdy taky Kačka, starší ségra.“ Pak se i on zvedl ze židle a odešel za Gábinou k oknu.

„Mít peníze je dobrý,“ poznamenal. O tom Martin s Gábinou nepochybovali.

„Ale některý lidi to děsně štve. Jako bychom jim něco udělali. A přitom táta sponzoruje školu i obě školky. Dává peníze na sociální služby a nechal opravit chodník ke středisku a k lékárně. Všechno ze svého. A lidi jsou akorát sprostý a pomlouvají nás.“

(66/67)