Neznámé slasti, příběhy rockových revolucí.
Máte pocit, že otvíráte klasický Rock & Pop, jaký se mi dostal do rukou v polovině 90. let. Zrnité černobílé fotografie a koláže, efekt, který dodává snímkům úplně jinou náladu, pochmurnou, temnou, odstupující od průměrnosti masové kultury.
Vojtěch Lindaur pracoval na většině textů ke knize v letech 1995 až 2005. Ostatní byly dopsány později a některé s přispěním kolegů, neboť svědectví o vývoji rockové hudby končí letošním rokem 2012. Magický rok 2012, hollywoodskými mystiky opírající se o střípky mayského kalendáře jako rok, který má v plánu odepsat svět ze své původní „civilizované“ podoby, však jistě není posledním „mrtvým“ bodem rocku.
Ani punk is not dead. Jím Neznámé slasti začínají. Sic punk zažil svůj největší boom ke konci 70. let, ještě dnes potkáte mladé teenagery s číry a řetězy, jak pogují v těžkých botách po parketu. Punk byl prostě rozbřeskem, změnou, svého času „kopancem zespodu“ do „stagnující rockové hudby“. Rozproudil novou krev.
Následně si prožila původní punková subkultura také svou „kultivaci“.
Navzdory možnému pocitu komička, punk postoupil také do romantického stadia, jako například první album Visage, které ukázalo, kam se hudební scéna bude dále ubírat.
Zavládla černá temná vlna, přišly různé extrémní kulty (satanismus), hledání inspirace v drogách, gotika. Temnota však nebyla hnutím pro masy, byl to výraz pro individualismus, vytahování hoří z vlastního nitra. Řezavé kytary, hrozivé rány bicích a bublající baskytary.
Na scénu přichází The Cure.
A pak zcela odlišný David Bowie, který při prezentaci hudby značně využíval svých hereckých počátků. Na pódiu se personifikoval do různých postav a velkou roli v jeho pojetí hrála i nonverbální komunikace.
Sotva se obrousily drápy přicházejí na scénu podstatně „sladší“ hoši, i když z dnešního pohledu komerčních nabídek se to tak prvopočátečně nemusí jevit: syntetizátorové Depeche Mode.
Elektronika sama o sobě stále více obsazovala hudební svět. A odrážela se i v rocku.
Punk přinesl do vývoje elektronické hudby nový prvek – hudebního analfabeta. Tak jako kytarové kapely v té době začínaly, když uměly první tři akordy, i nové elektronické kapely zhrdly hudebním vzděláním. (96)
Hudbu mohli začít dělat lidé, kteří by před několika desítkami let neměli šanci v tomto průmyslu uspět. A to byla teprve v plenkách (sic s jistými záchvěvy i před několika dalšími desítkami let zpátky), o co je však masivnější v současné době.
Ozubená kolečka se však zadřela a v druhé polovině 80. let začal rock stagnovat. Vznikaly otázky, jakou má tenhle žánr budoucnost a dokonce i v Čechách se konaly na téma konec rock‘N’rollu odborné semináře. Jenže hudba žila dál a vznikaly nové kapely, nové singly, nové hity, noví fanouškové, nová šílenství.
Či bláznovství po Kurtu Cobainovi. Jeho první hudební pokusy spadají do roku 1986, kdy se pokoušel s Dalem Driverem a Mattem Lukinem založit kapelu. První nahrávka Nirvany vyšla v roce 1988 v nákladu 1000 kusů. Nikdo si desky ani nevšiml. Musel si počkat ještě nějaký čas, než přišly skutečné bouráky jako Nevermind, Smells Like Teen Spirit a Come As You are.
V první polovině 90. let se startuje jakýsi hudební eklektismus, boří se hranice mezi žánry. A neumřel ani hip hop a expandoval do celého světa. Osmdesátá léta se považují zlatým věkem tohoto žánru, ale vycházejíc z ulic se stal silným proudem i po roce 2000, sic v to v počátcích nikdo nejspíš nedoufal.
Neznámé slasti jsou místy encyklopedickým výčtem, ale častěji je to emotivní stylistika snažící se přiblížit co nejvíce z jednotlivých žánrů, interpretů, nálad doby a písní. Jsou to i místy příběhy hudby se vzájemnou interakcí s jejich interpretem, duševní rozbořenost, psychické nálady, drogy, to vše se odráží v textech a může vést až k sebevraždě (například Ian Curtis, Kurt Cobain a další).
Je to bezprecedentně výborně vypracovaná knižní pouť příběhů rockových revolucí.
Vojtěch Lindaur je hudební publicista, dramaturg, producent několika alb českých kapel (jako například Psí vojáci), scénárista a recenzent dokumentárního cyklu Bigbít v České televizi v letech 1995 až 1997.
V rámci “slastí” si dovoluji zavzpomínat na jeden z hitů, který podle mého názoru nemá šanci zestárnout. A není pochopitelně jediným. Hodně zdaru všem rockovým fanouškům a interpretům. Nenechme rock zhynout a převálcovat styly a pseudozpěváky, kteří nejsou schopni vystoupit bez softwarového vyladění.
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
