Share

Před nedávnem jsme na webu uvedli článek o kojení, který vyvolal zajímavou diskusi. Jakožto matka, která kojila každé své dítě po dva roky, jsem zastánkyní kojení, ale chci varovat před určitými mýty a až někdy fanatickými výpady vůči nekojícím matkám.

Shodou okolností na totéž téma vyšel včera článek ve Washington Post, jehož jedna z úvodních vět mne hned zaujala: „Matky, které nekojí, jsou dnes často odsuzovány…“

Překročili jsme určité morální meze. Je to jako hon na čarodějnice. Jestliže se připravujete na mateřství a sledujete k tomu příhodné články, témata nutnosti a nezbytnosti kojení na vás všude číhají. U gynekologa a v porodnici, všude visí letáky, sotva odrodíte, hned se na vás sápe asistentka a přikládá vám dítě k prsu. Důležité je, aby se miminko přisálo nejlépe do první půl hodiny po porodu.

Kojte – kojení je nejen zdravé, ale je to také nenahraditelná sociální interakce. Je to nádherná blízkost se svým dítětem. A prosím, buďte tolerantní a citlivé k matkám, které z různých důvodů kojit nemohou. Trpí už tak dost a potřebují spíš psychickou podporu než výtky, jak jsou neschopné.

Zabydlíte se na pokoji a několikrát za den vstupují do pokoje různé asistentky, které odříkávají stejnou přednášku o důležitosti kojení a stále vás proškolují i navzdory tomu, že už máte několik dětí za sebou a všechny jste krmila svým mateřským mlékem.

Poprvé nadšeně sledujete, po páté vás z toho už bolí hlava.

A také se může pochopitelně stát, že z kojení nic nebude. Tyto ženy pak těžko někde hledají psychickou pomoc. Většinou se jen dozví, že něco dělají špatně. Návrhy různých poloh a taktik, mnohdy už na hony připomínající příjemný sociální kontakt se svým dítětem. A i když to po té nejde, však ono se najde další odůvodnění, co matka pokazila. Sestry v některých nemocnicích vám budou vehementně tvrdit, že kojit může každá žena. Bez výjimky.

Některé však chápou, že ne každá má to štěstí. I podle toho je dobré si vybírat vhodnou porodnici. Ne jen nejmodernější vybavení by mělo být měřítkem, ale často hlavně lidský přístup tamějšího personálu. Mnohdy si můžete o těchto věcech popovídat se svými kamarádkami, které porod již absolvovaly, nebo vyhledat informace na internetu. Občas také vyjde článek, který se zabývá hodnocením porodnic.

Je kojení skutečně přirozené, ptá se Washington Post? A odpovídá si, co vlastně ve skutečnosti za „přirozené“ považujeme. Přirozené jako vytvářející se v lidském těle či kulturně přirozené přikládat novorozeně k prsu? O první přirozenosti jsme již hovořili – ne v každém mateřském těle se mléko vytvoří.

V některých historických etapách bylo pod úroveň určité společenské vrstvy, aby žena kojila své dítě, a proto si najímala kojnou. Setkáváme se s tím v  šlechtických kruzích, ale i hlouběji v minulosti; známe například jméno kojné Václava I. (1205-1253), Nětka,  a další; kojné se objevují v krásné literatuře, v opeře a operetách (například v Indické princezně od Karla Bendly) apod.

Aristokratky přenechávaly za úplatu své děti nájemným kojným a často také brzy znovu otěhotněly.

„Například hraběnka Vilemína Morzinová porodila v průběhu manželství třináct dětí, Alžběta Nosticová deset dětí za dvanáct let, Josefa  Lichtensteinová třináct dětí za třiadvacet let, Marie Karolina Lobkowiczová porodila v průběhu sedmnácti let dvanáct dětí, kněžna Pavlína Schwarzenbergová devět dětí za šestnáct let, přičemž  v době své tragické smrti byla opět těhotná, a Paulina Julie hraběnka z Kounic za osmadvacet let deset dětí. Ale i ženy ze středních vrstev rodily vysoký počet dětí. Terezie Tomková porodila během sedmnácti let deset dětí, Terezie Panklová dvanáct dětí za devatenáct let, Johanna Fričová zemřela během porodu dvanáctého dítěte apod. Na počátku 19. století se rodilo více jak 40 dětí na 1000 obyvatel, ale na konci století to již bylo jen 30 dětí na 1000 obyvatel,“ uvádí Petra Dokoupilová v diplomové práci Život šlechtičny v 19. století. Eleonora hraběnka z Kounic.(s. 44-47) (zajímavosti k tématu kojných též  zde a také zde apod.)