Očima bez naděje klouzal po večerním davu v conningtonském snack-baru a smutně pravil:

„Já jim řeknu, tady jsem dneska Američan, tax-payers, dopracoval jsem se slušnýho majetku, ale řeknu jim – doma tu nejsem. Třicet let ve Státech, pane doktor, ale před očima pořád mám libeňskou plynárnu, to panoráma, na mou duši, ten krám nebožtíka táty se zvonkem, co vždycky jednou cinknul, když se otevřely dveře. To bylo doma. Tady to,“ opsal tlustou ručkou kruh, jenž zahrnul celý Connington a Novou Anglii, „tady to, říkám jim, je Babylón.“

„Ale přece nelitujete, pane Kohn, že jste odešel?“

„Nelituju? Lituju, pane doktor, že jsem m u s e l odejít. A to je rozdíl, vědi? Něco jinýho je chtít a něco jinýho je muset!“ (316)