Knihy,  MB

Mirákl: kniha nejen o krutém politickém experimentu.

Spread the love
Share

Román Josefa Škvoreckého Mirákl vznikal v letech 1969 až 1972, ale ve svém počátku nebyl přivítaný pozitivně. „Když Mirákl v roce 1972 vyšel v torontském exilovém nakladatelství, byl odmítnut jak normalizační propagandou, která tehdy ještě o politických exulantech psala (než jejich existenci začala o rok dva později zamlčovat) a mínila, že jde o „bulvární příběh“ zaplacený pravděpodobně západními špionážními centrálami, tak nezávislými českými intelektuály se zákazem povolání, kteří vnímali román jako příliš „kritický“ vůči ideálům roku 1968.“

Josef Škvorecký, Mirákl. Nakladatelství Plus. 2009.

Dany Smiřický je fenomén. Díky Josefu Škvoreckému tak vznikla svébytná osobnost „obyčejného člověka“, kterému však všichni fandí, jehož znají a s jehož příběhy se dokáže řada lidí ztotožnit, nebo v nich nalézt kus sebe díky společensko-historickým souvislostem.

Ukázka:

Očima bez naděje klouzal po večerním davu v conningtonském snack-baru a smutně pravil:

„Já jim řeknu, tady jsem dneska Američan, tax-payers, dopracoval jsem se slušnýho majetku, ale řeknu jim – doma tu nejsem. Třicet let ve Státech, pane doktor, ale před očima pořád mám libeňskou plynárnu, to panoráma, na mou duši, ten krám nebožtíka táty se zvonkem, co vždycky jednou cinknul, když se otevřely dveře. To bylo doma. Tady to,“ opsal tlustou ručkou kruh, jenž zahrnul celý Connington a Novou Anglii, „tady to, říkám jim, je Babylón.“

„Ale přece nelitujete, pane Kohn, že jste odešel?“

„Nelituju? Lituju, pane doktor, že jsem m u s e l  odejít. A to je rozdíl, vědi? Něco jinýho je chtít a něco jinýho je muset!“ (316)

V literární, divadelní a filmové branži neexistuje mnoho postav, při jejichž vyslovení jména jste hned schopni je nejen zařadit, ale i vzplát oním nadšeným výrazem a důraznou větou: „Toho znám!“, jejíž intonací jste prozradili více, než jen to, že ono jméno vám náhodou něco říká.

Znáte ho – téměř jako celebritu – i když jí nikdy nemohl být.

Danny Smiřický je jemný, něžný, a přitom vnímavý ke všem krutostem. Nebouří se se vztyčenou zaťatou pěstí, není “tím” hridnou. A přitom vše, co je popsáno v knihách, v nichž figuruje, je tak silné. Emotivně silné. Nehřímá, nekárá, neodsuzuje. Josef Škvorecký dokáže popsat hrůzy poválečných let s grandiózností sobě vlastní. Třeba v jedné z pasáží při okupaci nepíše o mrtvých lidech. Naopak popisuje krvavá křídla holubice, ptáka, jenž je synonymem pro mír. Opisnou symbolikou daleko více zasáhne emoce čtenáře, než kdyby literárně pitval hmatatelnou skutečnost mrtvých těl.

Promyšlený zmatek

Technika psaní Miráklu je vytvořená formou „promyšleného zmatku“. Josef Škvorecký k tomu uvádí: “Joseph Conrad, jeden z vůbec nejlepších moderních autorů, zavedl do psychologického portrétování, jehož cílem je větší verisimilitude, hlubší realismus, metodu „úmyslného zmatku“ (deliberace confusion). Přemýšlel jsem o Conradovi a meditoval jsem o politických dějinách své země. Hlavou se mi honily stovky historek, tucty bezdějových dějů; odmítaly srovnat se do přehledných vzorů. Nahodil jsem epizody, konverzace, images na kousíčky papíru, pak jsem se usadil na podlaze, a jako kdybych dával dohromady gigantickou skládačku, začal jsem těmi útržky minulosti šoupat. Rozdělil jsem je podle kontrastů, podle podobností, spojil jsem je tónem a smyslem; pokoušel jsem se stvořit svět ze zmatku svého života a našeho zmatečného století. Nakonec se jakýs takýs obraz vynořil.“ 

Michael Špirit, autor doslovu, říká ke “klamavé” kompozici následující:

„Autor nejenže přeskakuje mezi jednotlivými dějovými liniemi, ale přerývavě nebo pozpátku se pohybuje i v rámci jich samých, jako v epizodě odehrávající se na washingtonské ambasádě a rozložené vždy po dvou částech do deváté a jedenácté kapitoly. Ta, kterou čteme jako první, je chronologicky až poslední a Danny v ní od začátku hovoru s Bártou ví, že je to právě nový kulturní atašé, který před dvaceti lety při dodatečném filmování v písečnické kapli zaskakoval za tehdy už umučeného faráře Doufala.  Čtenáři se ale tento literární fakt nabízí až o desítky stránek později, v poslední z „washingtonských“ čtyř podkapitol, té, který časově předchází rozhovoru s Bártou.“

Sledujete různé linie příběhu, přítomnost a minulost se vzájemně prolínají a souvisejí spolu. Není to jednoduché čtení, ale je nádherné. Jako by se vám ve vašich myšlenkách vytvořil trojrozměrný model. Není to jen lineární příběh se svým začátkem a koncem, on má různé zaobliny, vybouleniny, hroty po všech stranách, stejně jako má život své různé záhyby, souvislosti, vzpomínky, minulost, která ovlivňuje naše chování a jednání v přítomnosti a budoucnosti a tak dále.

Havel, Dubček, Toufar…

Josef Škvorecký ve své knize mnohá jména záměrně zaměňuje, přesto si při čtení budete téměř jisti, že se mluví například o Dubčekovi, Havlovi, Toufarovi a dalších. Nachází se zde fiktivní Conninghton, město ve Spojených státech. Využívá řady dobových reálií jak z Československa, potažmo Evropy, tak ze Spojených států.

Kapavka od brazilských dělníků

Danny Smiřický nastupuje jako učitel na dívčí sociální školu. Musí krotit svůj sexuální apetit – i zejména kvůli své pohlavní nákaze od jiné soudružky, jež se nakazila v Bulharsku od brazilských dělníků. Je sváděn „Liškou“, s níž má později potomka. Liška je vdaná a otci obou jejich dětí je však někdo jiný než manžel. Vedle intimností a nakračujícího staromládeneckého života se zde rozvíjí i linie ohledně zázraku v kapli, který vyexceloval k umučení místního faráře tajnou policií. Katolický farář nese až nápadné jméno tehdejšího skutečného umučeného a zavražděného Toufara. Josef Škvorecký mu dal jméno Doufal a místo Čihoště se nacházíte ve fiktivních Písečnických skalách u Kostelce. Do děje přichází také řada dalších drobnějších linií, příběhů lidí: studentka, která se musela zříct svého otce, „kulaka“, aby mohla odmaturovat, úspěch gestapáka v nové socialistické republice, jehož neustále opilý Gottwald zve k sobě a vyzdvihuje jeho spolupráci, aby ho za nějaký čas nechal popravit jako podrývače režimu a tak dále.

Jen komplikovaná detektivka?

Zajímalo mne, jak západní svět vidí Škvoreckého Mirákl, knihu tolik prodchnutou reáliemi doby fiktivních zrad a vykonstruovaných procesů. Doby, kdy člověk povýšil lež nad pravdu, aby přežil, aby mohl růst. Aby zajistil své děti, jimž na jednu stranu vtloukal, že lhát se nemá, a na druhou při vyslovení pravdy přikládal ukazováček ke rtům se slovy: „tohle raději neříkej“.

Zaměřila jsem se na komentáře běžných čtenářů v knižních e-shopech ze Spojených států a Kanady. Tak nějak jsem doufala, že nás přeci jenom studená válka – až po svém zániku se svou minulostí dokázala paradoxně sblížit a pochopit, ale většinou jsem narážela jen na komenty  popisující knihu pouze jako komplikovanou detektivku. Prakticky jako by ostatní plochy byly sedřeny.

Josef Škvorecký také ke své práci, jakožto k detektivce, říká (Toronto 1997): „Základní detektivní linie románu je známá vražda faráře Toufara, jehož StB zabila v souvislosti s tzv. Číhošťským zázrakem. Ale to jsem použil jenom jako odrazový můstek představivosti; jinak je příběh i charakter důstojného pána Doufala a jeho zázraku zcela vymyšlen.“

Milostný akt a výbušné šťávy

Příběh je ale podstatně více než jen detektivkou. Obsahuje v sobě mnoho rovin a materiálu(i co do množství stran – téměř k šesti stovkám). Jde o historické a společenské souvislosti, důsledky demagogické doby, příběhy malých lidí. Ale i lásku a vášeň. Podívejte se např., jak Josef Škvorecký v Miráklu popisuje milostný akt:

„V pět hodin odpoledne jsme se poprvé, něžně a měkce, spojili, zalili hnědým světlem ze zavřených dřevěných okenic, takže na zelených prostěradlech kolegy Hegera Liška béžově zářila. Dlouhý předchozí půst zavinil, že jsem v ní explodoval už po několika vteřinách; nashromáždil však zároveň tak bohaté zásoby výbušných šťáv, že za necelou půlhodinku jsem opět žulově tvrdým vyznavačem pronikl do její pohyblivé svatyňky a setrvali jsme v ráji, jehož nevšední blaženství vyvrcholilo běžnou tryskavou slastí a potom antiklimaxem smutné únavy v tom hnědém přísvětlí. Liška vstala, odešla do přístěnku, kde šplouchala voda, a pak se vrátili a v puntíkovaných bikinách a otevřela okno a dveře do prudkého slunce. Ležel jsem labužnicky nahý na palandě, a najednou někdo venku nahlas promluvil. Svalil jsem se z palandy na zem a doplížil jsem se pod oknem k židli pro trenýrky, protože ten hlas patřil panu dr. Gellenovi a začalo za oknem flirtovat s Liškou.“ (65)

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]

Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.

Share
error: Obsah je chráněný autorskými právy