Rozhovor. Proč české spisovatelky tak rády píšou pro děti?

Anna Burdová

Proč píšeš právě pro děti? Čím ti je tato literatura bližší?

Dětství je pro mě nedočtená knížka. Jako kdyby mě někdo (nebo spíš něco) vytrhlo uprostřed čtení. Ráda bych se k té knížce vrátila, jenže zůstala v minulosti a já už se k ní nemůžu dostat. A tak ji píšu sama dál. Zkrátka a dobře – psaní pro děti mě vrací tam, kde bych zase chtěla být. Když píšu pohádky a příhody dětí, vracím se do dětství, které pro mě vlivem mnoha okolností skončilo předčasně.

Můžeme nalézt v tvých knížkách také ještě “malou” Aničku? Vycházejí některé příběhy z vlastních zkušeností. Nebo čím se inspiruješ?

Jak asi vyplynulo z předchozí otázky, malá Anička je skoro ve všem, co píšu. Třeba Bětka a Vojtíšek vznikly z mých vzpomínek na mé vánoční dětské prožitky. Ne, že by příhody Bětky a Vojtíška byly mými vlastními – ty jsou čirou fantazií. Ale ta atmosféra, kterou jsem se tam snažila vykreslit, je kouzlo Vánoc tak, jak jsem ho vnímala, když jsem byla ve věku obou hlavních hrdinů. Kdo má ze mě úplně nejvíc, to je Natálka z knížky Natálka a svět vzhůru nohama, která vyjde zanedlouho. Všechny ty zmatky, nejistoty, úzkosti a naděje, které Natálka má, jsou autentické pocity z mého dětství, i když jsem je opět zasadila do úplně jiného příběhu. A když vzpomenu na pohádky Kdo v přírodě čaruje, ty jsou čirou fantazií, snovým světem z dětství i současnosti, které jsem přenesla do pohádek.

Je nějaká knížka z tvého dětství, která ti pořád zůstala v srdci, prostě je to TA KNÍŽKA?

Jé, vážně musím vybrat jenom jednu? To bych určitě na nějakou zapomněla a bylo by mi jí líto. Měla jsem knihovničku plnou krásných knížek, ze kterých mi maminka četla – třeba klasiku O letadélku Káněti, Martínkovu čítanku a další a další. V nejútlejším dětství jsem zbožňovala obrázkové knížky, ze kterých jsem si mohla „číst“ sama – třeba O jablůňce (před pár dny jsem ji viděla na trhu a byla jsem z ní nadšená), Polámal se mraveneček a pak ještě další krásné knížky o zvířátkách. A pak jsem měla dvě knížky, které jsem při každém prohlížení vysloveně prožívala s hlavním hrdinou – a to byly Procházky pana Pipa a Námluvy pana Pipa. Krásné komiksy od Stanislava Holého, který mimo jiné vytvořil kulisy pro pořady mého dětství, jako bylo nedělní Studio kamarád. Později jsem v knihovničce objevila ještě Pohádky s Hvězdičkou, které také ilustroval. To je čirá fantazie, kterou se dodnes ráda nechávám unést mimo realitu.

Martina Boučková

Proč píšeš právě pro děti? Čím ti je tato literatura bližší?

Psaní pro děti mě velmi baví, vždy se při něm stane něco velmi zvláštního. Jako by se mi v hlavě cosi přepnulo: můj vnitřní hlas je výše položený, já sama jsem tím dítětem a celý děj a prožitky probíhají právě dětským pohledem. Jinak také píšu pro své vrstevníky, ale v tomto žánru jsem ještě nepublikovala.

Můžeme nalézt v tvých knížkách také ještě “malou” Martinku? Vycházejí některé příběhy z vlastních zkušeností. Nebo čím se inspiruješ?

Knížky pro děti jsem začala psát, až když jsem byla na mateřské dovolené s druhým dítětem. Do té doby to byly po celé roky jen texty pro mé vrstevníky. Příběhy, které se v těchto publikacích odehrávají, vycházejí z mého „současného vnitřního“ dítěte. To se takhle na něco zadívá, vyslechne třeba náhodný rozhovor a pak si ve své fantazii vytvoří příběh. Počáteční děj knížky Tajemství dědečkova deníku se například odehrává v Přelouči na dětském hřišti. Dívala jsem se kolem sebe a uvědomila si, že kousek odsud jsou krásné Slavíkovy ostrovy. Jaké by to bylo dobrodružství! Nemám ale nikdy připravený celý příběh; odvíjí se tak, jak ho připraví dětská fantazie. Nemohou být proto nikdy ani předvídatelné, protože já sama netuším, kam mě hlavní hrdina zavede. Někdy se také nechám inspirovat svými dětmi. To je příklad knížky Já a Anastázie; ta původně začala kdesi uprostřed. Právě kapitola kdy dívky jdou tak zvaným časoprostorovým tunelem, jak nazvaly jednu cestu mezi domy, se až na pár drobností přesně takhle odehrála. Když jsme se vrátili domů, byla jsem jimi zcela uchvácena. Viděla jsem svou dceru, jak dlouhým klackem přejíždí přes mřížky kanálu a ptá se své kamarádky: A toto je jako co, Šerločko? A ona odpovídá: Vy to nepoznáváte, Holmesi? To je přece xylofon! Celou dobu si hrály, že jsou v 19. století jako Sherlock Holmes a jeho pomocnice Šerločka, nikoliv dr. Watson.

Je nějaká knížka z tvého dětství, která ti pořád zůstala v srdci, prostě je to TA KNÍŽKA?

Měla jsem ráda hodně knížek, ale opravdu TA KNÍŽKA byla Lupiči a Čárytužka od M. Družkova. Ještě dodnes se mi její příběh vrací. Na Čárytužku se nedá zapomenout! Mít tak takovou kouzelnou tužku!