Pozitivně na manželství. Snadné či zapeklitý oříšek?
Tomáš Novák, Pozitivně na manželství. Nakladatelství Grada
Před vstupem do manželství se cítíme všichni tak báječně oblouzněni. Jakási droga nám zatemní logické myšlení a navzdory statistikám tvrdíme, že nám se bezpochyby všechny manželské problémy vyhnou obloukem; nikdy, a to prosím vůbec nikdy se nerozvedeme, nebudeme si dělat naschvály, tahat se o děti nebo je dokonce používat jako zbraň vůči druhému, dříve milovanému dnes nenáviděnému protějšku.
A třeba taky ne. Vždyť statistiky zohledňují obě strany mince: ukazují na páry, které spolu setrvají (v úctě a lásce?) po celý život, ale více jsou našemu kritickému oku vždy viditelná ta čísla, která ukazují rozvodovost. Však nejde o krátkodobý rozmar: manželství chceme v prvopočátku uzavřít na celý život.
Tématy, jak zvládat partnerský a rodinný stres, jak vést komunikaci v manželství a podobně se zabývá nová publikace Tomáše Nováka Pozitivně na manželství.
A jako manželství – ani tato kniha není nijakým lehkým oříškem. Je spíše jakousi „učebnicí“ o partnerském vztahu. Rozhodně v ní nehledejte bulvární příručku jednoduchých otázek a odpovědí, jíž jsou plné mnohé tak zvané ženské časopisy.
Pozitivní myšlení… zní to krásně. Nejsem jeho nekritickým přívržencem, ale ani zapšklým odpůrcem. Mám své zkušenosti. Stálé úsměvy, srdce na dlani, vždy kladné vyladění, přání krásného dne, štěstí nabízené k obdivu ve výkladní skříni, „umění žít“ – to všechno je moc pěkné, ale ve mně to budí něco mezi rozpaky a obezřetností. Proč? Přinejmenším proto, že jsem snad tisíckrát v manželské poradně slyšel: „My jsme byli takové šťastné manželství, bez nejmenšího konfliktu a…“ Místo tři teček by mohlo být psáno „pozitivně ke krachu“ nebo ještě přesněji „samým štěstím k rozvodu“. Jak? Pozitivně! Dnes jde o časté spojení, které někdy připomíná mantru, kterou opakují mnozí a občas jim přitom není moc rozumět. Skeptik může přitvrdit: „Všichni o něm mluví a nikdo pořádně neví, co to štěstí je.“ (9)
Kniha sama o sobě není jen o manželství, ale plna mnoha teorií od různých autorit se zabývá hlavně lidskou psychikou, jak reagujeme na stres, jaké jsou naše obranné strategie, jak je to s optimismem a pesimismem, jaké jsou nám kladeny zátěžové situace a tak dále.
Osobně nejvíce mě zaujala například analýza jednotlivých manželských a rodinných mýtů a jejich souvislost v rámci spokojeného manželství a typovala jsem, zdali do některého mýtu zapadám. Vybírám z knížky pro zajímavost:
Mýtus Dia-hromovládce – ještě před sto lety v příručkách o životě v manželství jste se mohli dočíst, že „Bůh vládne na nebi, císař na zemi a muž v rodině.“ Dnes je spíše prioritou rozdělení kompetencí v rodině, což zvyšuje spokojenost v manželství. (Jak je to u vás? Vládne silný muž, žena nebo jste si rozdělili práci a role?)
Matriarchálně-amazonský mýtus – ten říká, že o děti a chod rodiny se umí kvalitně postarat jen žena; snadno se tak stane muž tím degradujícím článkem řetězce alias podpantoflákem. Což sebou může přinést nemalá úskalí: třeba v podobě křehké dívčiny, která manžela okouzlí. Proto není nadarmo se řídit radou, cituji: „Podporujte svého šerifa, opravuji manžela ve vytváření pocitu užitečnosti. Pochvalte ho, i když je otázkou, zda si to zaslouží.“
Mýtus modifikovaného Casanovy
Výrok M. Mastroianniho – „Každá žena chce mít Casanovu, ovšem jen sama pro sebe.“ – může být východiskem k pochopení mýtu „po sňatku zůstane to, co mě u protějšku láká, ale zmizí to, co mi vadí“. Poučení pro dnešní rodinu: Co je jiné, nemusí být horší.
A doplnění léta vdané ženy – on i Casanova stárne, šedivý a pupkatí. Stejně ale i my, ženy. Co s neodolatelným sex-appealem sršícím Casanovou, když s léty se mění priority hodnot.“
Mýtus mateřské dovolené jako „nejkrásnějšího období v životě ženy“ – extrémní poloha tohoto mýtu říká, že řádná žena by měla být s dítětem doma až do začátku školní docházky, jinak bude dítko nenapravitelně psychicky poškozeno. Nicméně ať je žena doma s dítětem na mateřské jak dlouho chce, ne každá prožívá ve skutečnosti toto období jako to nejšťastnější. A nemusí se ještě kvůli tomu cítit zahanbeně. Pro jednu ženu nejkrásnější období, pro druhou utrpení, které ji vyřazuje z pracovního kolektivu, společnosti a předchozího stylu života.
Mýtus „za zeptání nic nedám“
Riskantní jsou zejména emočně podbarvené dotazy typu: „Máš mě rád(a)? Jsi mi věrný(á)? Bylo to hezké? Řekni mi, na koho myslíš? Co proti mně máš? Přitahuje tě soused? Zhubla jsi? Sluší mi to? Vypadám mladě? Jsi rád, že jsme svoji? Těšíš se, až na Vánoce přijede moje matka? Tak mi řekni, proč vlastně se mnou jsi?“
Poučení pro dnešní rodinu: Cena za nezvládnuté informace z odpovědí na některé otázky je značná. Máme mimo jiné asertivní právo ptát se, pokud něco chceme vědět. Zároveň máme i povinnost snést jak kladnou, tak zápornou odpověď. Nebo se raději neptat.
Mýtus „k lásce papír nepotřebujeme“
Pravda pravdoucí! Vskutku zlatá slova, ovšem může jít o záležitost s nezbytně fatálními následky.
Poučení pro dnešní rodinu: Papír v podobě oddacího listu, eventuálně i manželské smlouvy bývá potřeba, když se láska vytratila a my nechceme dopadnout jako pověstní sedláci u Chlumce.
A tak dále. Manželství sebou přináší různé radosti a konflikty. A nejednou některé „radosti“ jsou vlastně převlečeným nástrojem pro budování sporů. Typické jsou například děti. Příchod dítěte, tato úžasná a dlouho očekávaná událost, je také nejvíce zátěžovou zkouškou pro vztah. A nejednou, kterou si spolu v manželství prožijete.
Jasná příručka, jak dovést každý vztah k úspěchu, neexistuje. Všechno je to o nás, jak se k sobě chováme a jeden druhého respektujeme a vycházíme si vstříc. Nicméně „kopanec“ v podobě „vzdělání“ formou příruček i pro manželství určených není nikdy na škodu. Pokud mají zodpovědný přístup (a nejedná se jen o blábol z bulváru, který má přilákat pouze vysokou pozornost, aby se vyplatilo inzerentům do daného média investovat), a neberete všechna pravidla příliš dogmaticky. Každý jsme jiný a jednotné měřítko neexistuje.
Spíše než manželům na pokraji propasti a hledající řešení svých problémů bych tuto knihu doporučila studentům psychologie, kteří jsou sic většinou ještě nesezdaní, ale ono na ně také jednou dojde. Snad s nabytými vědomostmi nevyrazí do světa s takovou vehemencí jako já, když jsem na vysoké škole měla kurzy psychologie dítěte. Ozbrojena kvalitními informacemi jsem se vrhala moudře raditi svým starším kamarádkám, které se buď teprve zaoblovaly, nebo již táhly kočár před sebou. Nabuzené sebevědomí ze mě spolu s mateřstvím pomalu vyprchalo. Ono je to vždycky lepší zažít, než jen prosedět na přednáškách s otevřenou udivenou a vše hltající pusou.
Jak jsem již uvedla o odstavec výše: čtěte, informujte se, inspirujte se, ale berte vždy vše s rezervou, protože jsme každý jiný a unifikovanost a generalizování je nuda. A o to se ani kniha Tomáše Nováka naštěstí ani nesnaží.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
