Share

Když je klukovi patnáct, nemá to vůbec snadné. Hledá sám sebe, své místo mezi vrstevníky a hlavně lásku. Lásku s velkým „L“. Jak ji najít a neodradit, jak oslovit vyvolenou, čím ji upoutat? To všechno tak nějak trápí Lumíra Milovského. Citlivého kluka, který je jiný než ostatní, čímž dráždí některé spolužáky. Žije jen s tatínkem, maminka se sestrou se odstěhovaly. A tak má pro sebe celý dům, táta předpokládá, že se o sebe už dokáže postarat sám. Má totiž spoustu pracovních povinností. Lumír netrpí nedostatkem prostředků, trpí nedostatkem v citové oblasti. Je tak nějak osamocený – doma i ve škole. S vrstevníky si moc nerozumí, zdá se jim zvláštní – rád čte, poslouchá muziku, maluje, rád se pěkně obléká, je pozorný k dívkám. Kluci ho neberou, kluci ho šikanují. Je pro to jako stvořený.

Pak na vesnickou základní školu nastoupí Milena Lažanská – půvabná dívka s čokoládovými vlasy. Bydlí u babičky, její maminka, vdova, chystá na Moravě nový domov. Všechny – Milena, maminka i babička – potřebují zásadně změnit život, potřebují odejít z míst, která jim nepřinesla mnoho dobrého.

Ačkoliv o přestávce nebylo povoleno sbíhat nebo vybíhat do jiného patra, než ve kterém měli žáci třídu, Lumír na zákaz nedbal. Vyběhl hned po zvonění na začátku poslední velké přestávky z druhého do třetího patra, aby viděl Milenu.

Dnes ji ještě nespatřil. Většinou se mu to podařilo ráno v šatně, když si svlékala kabát a přezouvala se do školních sandálů. Posadil se vždy na vzdálenější lavici, aby ho pověšené kabáty trochu zakrývaly a on ji mohl v klidu pozorovat. Aktovku měl na kolenou a předstíral, že v ní něco hledá, ale oči mu stále sklouzávaly na Mileninu tvář i její štíhlé tělo a výrazná, kulatá prsa. Připomínala mu kopečky rýže, které dostávali ve školní jídelně k okurkové omáčce a hovězímu masu. To jídlo nenáviděl, ale s kopečky rýže si vždy vyhrál. Oplácal je lžící, aby byly pevné a držely tvar ňader, jaká měla Milena pod tričkem, a navrch vždy zapíchl kousek okurky. Až potom oba kopečky celkem s chutí snědl.(strany 10/11)

Milena se okamžitě dostane do zorného pole Viktora Fedrycha – šéfa místní party náctiletých. Jenže jí jeho drsné způsoby nevyhovují, nemá ráda násilí a nehodlá se k partě přidat. Viktora to dráždí, proto jí vyhlásí válku. Zapojí do ní všechny, především pak Petra Altmana, věrného spolubojovníka a ochránce šéfa. Když pak Viktor zjistí, že Lumír a Milena k sobě našli cestu, vyhlásí válku jim oběma.

Toto je jedna linie příběhu první lásky, první erotické zkušenosti a první zničující bolesti. Lumír s Milenou opravdu prožijí svůj velký den plný laskání a milování. Jsou přesvědčeni, že od tohoto okamžiku jsou navždy spojeni, že už jeden druhého nemohou opustit. Z vlastní vůle těžko, ale jejich plán zhatí tragická autonehoda, při níž Milena vypadne z kabiny nákladního vozu, který řídí Viktor, a v těžkém stavu je odvezena na blízkou traumatologii a později do Prahy. Její babičku zpráva o nehodě vnučky zničí, stejně tak psychicky labilní matku.  A Lumír? Ten o ničem dlouho netuší, byl právě hospitalizovaný v místní nemocnici. Pak svou dívku hledá všude, kde se dá. Když ji najde, nemůže jí pomoci, je v kómatu.

Kolem se valí dějiny – ty velké. Děj se odehrává od podzimu 1967 do podzimu 1968. Jeden rok života společnosti, jež se vlní, víří, bobtná. A tak se dostáváme k druhé linii románu. Přestože hlavní hrdinové dobu vnímají přes svou zamilovanost jen okrajově, velké dějiny se těch jejich osobních dotýkají, ovlivňují je. Řada okamžiků by byla jiná, kdyby to kolem tak nebouřilo. A pak na území republiky vstupují vojska Varšavské smlouvy a končí pro mnohé jedna velká naděje. Jenže to Lumír nevnímá stejně jako lidé kolem něho, jemu, jak je přesvědčen, naděje umřela už před tím…

Román s autobiografickými rysy Lubomíra Müllera je především milostný. Je nabitý erotikou, láskou i nenávistí. Nenávistí, která vlastně nemá příčinu, je bezdůvodná. Nenávistí, která dovede až k smrti. Autor skvěle vykresluje nálady a zájmy patnáctiletých. Jejich touhu po lásce, hledání milostných zkušeností. Zároveň je jakousi kronikou doby. Ukazuje stav společnosti konce šedesátých let z pohledu obyčejných lidí. Ta doba nebyla jednoduchá a vyznat se v ní nebylo snadné. Náctiletí si však tehdy žili své příběhy, které jsou v mnohém podobné těm, které prožívají dnešní náctiletí. A jedno stále zůstává stejné – doba nedoba – láska a nenávist stojí nedaleko sebe. Ne každému se totiž líbí štěstí druhého, ne každý je dokáže vstřebat a pochopit. A to román Lubomíra Müllera zosobňuje především.

Lubomír Müller: Schody do nebeského pokoje

Egmont, 2013

Zdroj foto: www.egmont.cz a archiv Lubomíra Müllera

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]