Recenze: Konečná. Společenská satira o pěti důchodcích z Barabizny.
Kingsley Amis, Konečná. Nakladatelství Plus, 2012.
Pět lidí postaršího věku svedla cesta do staré hájovny, tak zvané Barabizny, ze které už není cesta zpět. Ne, nejedná se o hororový příběh, v němž jsou důchodci zavření v jakémsi domě hrůzy. Kingsley Amis vytvořil spíše britskou společenskou satiru, kde pod jednou střechou spolu žijí lidé, kteří by jinak vzájemnou společnost nikdy nevyhledávali. Jsou staří, opuštění, nebo i nemocní a nemají kam jít. Blíží se čas Vánoc a příliš po nich neprahnou.
Zbyly jim vzpomínky a spousta “krámů”, s nimiž se – jak již bývá zvykem – lidé tohoto věku neradi loučí.
V pokoji bylo nadměrné množství nábytku a ozdob, protože všichni, kdo se v domě postupně usadili, se odmítali vzdát větších kusů svého zařízení a komora nahoře byla malá a stropem do ní zatékalo, což se řada mužů marně pokoušela opravit, ačkoli se velmi snažili. Nebo si aspoň počínali tak, aby méně zvídavému pozorovateli mohlo připadat, že se velmi snaží. Pouze George nebyl obýváku příliš zastoupen, protože jeho fyzický i psychický stav mu znemožňoval efektivně prosazovat, dokonce i u Adely, že ta komora nahoře opravdu není vhodné úložiště pro část jeho knihovny, byť byla chráněna nepromokavou celtovinou.
Takže v obývacím pokoji byly Shortyho obrovské neopravitelné kukačkové hodiny, jeho zlatavě natřený pojízdný servírovací stolek se skleněnými podnosy, jeho pestrobarevná reprodukce obrazu zachycujícího nákladní plachetnici na rozbouřeném moři i jeho černé pianino, na kterém občas večer hrával, když nebyl příliš opilý a Adela za sebou neměla příliš náročný den. Bernard sem přispěl houpacím křeslem, sestavou palisandrových stolečků, konferenčním stolkem s kachlíkovou deskou, velkým globusem v stojanu z papírmašé, mosaznou mísou z Benáresu, do které hosté kdysi kdesi vkládali svoje navštívenky, jakousi modlou a masivní prosklenou mahagonovou knihovnou, která zůstávala už přes rok zamčená, protože klíček od ní se ztratil (nikomu to nevadilo). Dvě židle s polstrovanými kolmými opěradly a stejně polstrovanými sedadly, z nichž jedno bylo podstatně prodřené, chladič na víno z dubového dřeva, ze kterého právě vyčuhovala kytice aster, další soubor stolečků, akvarel s chalupou Anne Hathawayové a grafika zobrazující Zuzanu a starce – to všechno patřilo Adele. Dále tam byla pozlacená sestava styl Ludvík Patnáctý, skládající se z pohovky a dvou křesel, zrcadlo Chippendale a alabastrová socha téměř nahého chlapce v položivotní velikosti s prstem u rtů – němé doporučení, které bylo podle Bernarda bohužel velmi nedostatečně respektováno. Všechny tyto předměty stály na tmavorudém koberci zakoupeném v jednom sekond-handu v Newmarketu nebo byly rozvěšeny na stěnách pokrytých tapetami se vzorem obrovských neidentifikovatelných květin, tu a tam poněkud provlhlými. (32-34)
Mezi obyvateli Barabizny je řada názorových i třídních rozdílů. Žije zde žena, která nikdy nezaložila rodinu. “Nalézt někoho, koho by mohla mít ráda, po tom Adela toužila celý život – než ji zastihla padesátka, kdy jí definitivně došlo, že se jí to už nepodaří (…) Nebylo jí dopřáno poznat, co to je vášnivý polibek, dokonce ji nikdo nepolíbil alespoň s jakýmsi náznakem citu.” Myslela si, že je to pro její ošklivost. Sluha Shorty, který nepatří k přepečlivým britským gentlemanům, jež vás vstřícně vítají u dveří. I to zametení podlahy se snaží spíše jen tak „přešoustnout“ smetákem a nepořádek natlačí do rýhy pod dřezem. Rýha však nemůže být bezedná. V horním patře leží profesor dějin; je po mrtvici. Těžko se vyjadřuje. K nejdominantnějším obyvatelům patří důstojník Bernard, vdovec po české imigrantce z Plzně. A pak je tu Marigold, žena, která prý vůbec nic neumí, s ničím si neporadí a ztrácí paměť.
Nacházejí se na poslední cestě. Život se chýlí ke konci. Ale ani v této fázi si nehodlají poslední dny nijak zpříjemnit. Tolik se od sebe odlišují: vdovec, homosexuál i celoživotně opuštěná žena. Aristokrat i prosťáček. Společnost jim také dělají ještě pes Panbuchta a kočka Číča. A alkohol, ať utajovaný nebo veřejně pitý. Však jsou Vánoce a blíží se Silvestr. Konec roku ale sebou přinese i další tragikomické konce.
Konečná vyšla poprvé v roce 1974. Překlad nakladatelství Plus vychází z vydání z roku 2011 v nakladatelství Penguin. Příběh důchodců v Barabizně byl též zfilmovaný (1989).
Sir Kingsley William Amis (1922-1995) patřil mezi anglické romanopisce, básníky, kritiky a pedagogy. Je autorem více než dvaceti románů, různého množství povídek, rozhlasových scénářů, básní atd. Jeho syn, Martin Amis, pokračoval v otcových šlépějích a je také známým anglickým spisovatelem. Britské Timesy zařadily Kingsleyeho Amise na deváté místo z padesáti největších britských spisovatelů z poválečné historie do současnosti.
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
