Všichni ti, kdo nejsou schopni se sami sobě zasmát, jsou nebezpeční, říká Fred Apke, autor komedie Slepice na zádech.
V Pardubicích ve Východočeském divadle měli diváci toto pondělí 14. ledna možnost vidět hořkou komedii Slepice na zádech. Samotný název v nás již určitě vyvolá přinejmenším pozvednutí koutků úst a přinutí nás k úsměvu.
Situační komedie byla s úspěchem uvedena již na podzim 2004 ve varšavském divadle Teatr Na Woli, přeložena do mnoha jazyků a v Polsku též zfilmována. Není divu. Jedná se skutečně o notně vydařený kousek, u kterého vám „smíchy zmokne oko“, jak říkával můj dědeček.
Fred Apke je divadelním hercem, režisérem, dramatikem, který nejvíce inklinuje k psaní komedií. Po civilní vojenské službě vyrazil na dlouhou cestu do Itálie a Sicílie. V roce 1981 se vrátil do Německa. Po ukončení studií na vysoké škole nastoupil do Schauspielschulle „Der Kreis“. Následně hrál ve filmu a v divadle. V roce 1985 začal spolupracovat s polskou divadelní scénou v Hamburku, založenou právě polskými přistěhovalci. O rok později odchází do Norska, nejprve hrát v norském filmu a nakonec v severské zemi zůstal několik let. Navracel se do Německa, ale i Polska; možná lze říci, že jeho domovem je nyní jak Varšava, tak Berlín. Napsal řadu děl pro divadlo a televizi a získal mnoho ocenění. Právě Slepice na zádech patří jedněm k nejoblíbenějším.
Vzrušená sousedka paní Kobaldová přijde za svým sousedem, panem Bonschem a svěří se mu, že zavraždila svého manžela tak, že ho prostě srazila ze schodů. Jakmile se Bonsch z této zprávy vzpamatuje, začne pro chudinku sousedku vymýšlet všelijak důkladné alibi, aby byla zproštěna viny. Je vidět, že má pro paní sousedku velkou slabost, aby získal důkazy pro polehčující okolnost, podrobí jí lechtivé prohlídce těla. Hledá modřiny, důkazy bití od manžela hrubiána. Nakonec ale vykoumou jiný postup: ubohá paní Kobaldová by mohla tvrdit, že ji vlastně její manžel ze schodů také shodil. To je ale nutné kvůli stopám na těle se z nich skutečně zřítit. Bohužel, paní Kobaldová žuchla akorát tak na kostrč. Modřiny na těle nebyly. Když to tedy nejde přes paní Kobaldovou, je nutné vylepšit mrtvolu. A tak dalším spásným nápadem je nalít do mrtvého Kobalda alkohol. Aby tak bylo zřejmé, že soused byl pod parou a agresivní. Nejprve si však musí paní Kobaldová s Bonschem párkrát přiťuknout na kuráž. Brzy už jsou oba notně opití. Jeden druhému se svěřují se svými slabostmi a neúspěchy, až spolu skončí na kanapíčku.
Najednou se otevřou dveře a v nich stojí údajně zavražděný Kobald. Vychází najevo, že si paní Kobaldová pěkně vymýšlí. A přichází i další slovní přestřelka, při níž Bonsch začne souseda škrtit. Jenže ten ne a ne (zase) umřít. V závěru si však Bonsch již nenechá líbit žádné výmysly paní Kobaldové a ani Kobaldovo nařčení o nevěře Bonschovy bývalé manželce. Rozhodne se, že sám přiloží další polínko do ohýnku a začne ku překvapení všech předstírat, že má po celou dobu poměr s paní Kobaldovou (takže mu nevěra jeho ženy je vlastně lhostejná). Sousedka Kobaldová, která miluje všechny smyšlené a fantaskní historky na novou hru přistupuje, a nechá svého zdrceného manžela s lahví kořalky odejít ze scény.
Autorem této úspěšné komedie je FRED APKE. Na pondělní pardubické představení přijel osobně i se svou manželkou.
K této příležitosti jsem si dovolila oslovit pana Apke pro krátký rozhovor.
MB: Když jsem pročítala váš životopis, měla jsem pocit, že jste vlastně takové „evropské dítě“. Pocházíte z Německa, pobýval jste v Itálii a na Sicílii, spolupracoval s polskými herci, několik let jste žil v Norsku… Možná jsem i na něco zapomněla. Můžete mi říci, kolika a jakými jazyky mluvíte? Měl jste někdy pocit, že byste mohl považovat jinou zemi za svůj domov?
FRED APKE: Už jako kluk jsem byl hodně zvědavý na ty “jiné kraje – jiné mravy“. Snad jsem na to později navázal. Když chcete poznat cizí jazyk a kulturu, máte přirozeně také velkou šanci objevit sám sebe – a snad je každá vědomá cesta především hledáním sebe. Proto se asi v žádné zemi skutečně necítím jako doma – a něco takového u mě nejde ani geograficky. V Německu jsem se taky už v mladém věku cítil cizincem – a lépe se snáší pocit být cizincem v cizí zemi než ve vlastní. Teď už vím líp, na čem opravdu záleží – totiž abych potkal ty správné lidi – kde najdeme přátele, může být domov.
MB: Pokud se nemýlím, píšete v převážné míře komedie, respektive tragikomedie. Souvisí výběr tohoto žánru s nějakou vaší životní filozofií? Proč právě tragikomedie?
FRED APKE: Nemám rád lidi, kteří sami sebe berou příliš vážně – strašně důležitě. Všichni ti, kdo nejsou schopni se sami sobě zasmát – zachovat si nadhled – jsou nebezpeční. V soukromí, stejně jako v politice. Jsme malí a ztracení v tomto světě a to, že se umíme smát sobě samotným, nám vrací kousek vážnosti a dělá nás o něco většími a moudřejšími.
Věřím, že hluboko v každém komikovi sídlí velký smutek, bolest. Právě ta humorná stránka našeho života brání tomu, aby nás sžírala nenávist. Humor spojuje. Zakouší život. Navzdory všemu.
MB: V Pardubicích mohli diváci vidět Vaši hru Slepice na zádech (Das Huhn auf dem Rücken), jehož představení jste se osobně zúčastnil. Jaké to je vidět vaši hru v cizím jazyce? Jsou reakce publika v Německu a v Česku rozdílné?
FRED APKE: Je to vzrušující. Bude to fungovat? A když to funguje, je to pěkný pocit, že všechny rozdíly mezi národy jsou nedůležité, jestliže se vypráví základní příběh. To je to, co se stalo v pondělí večer.
MB: Vyjma představení, měl jste možnost prohlédnout si Pardubice? Byl jste již někdy v minulosti v tomto městě nebo v pardubickém divadle?
FRED APKE: Ano, byl jsem v Pardubicích poprvé. Město jsem si mohl prohlídnout jen krátce, je to škoda. Byl jsem velmi zvědavý. Doufám, že se budu moci znovu vrátit.
MB: Máte nějakou oblíbenou hru českého dramatika? A proč?
FRED APKE: Česká literatura a filmy byly pro mě vždy důležité. Obzvláště Hrabal. Je jedním z mých absolutně nejoblíbenějších autorů a já ho čtu znovu a znovu. To je světová literatura! Jeho cit, jeho touha po životě, jeho vitalita, jeho lidumilnost, jeho jemnost, čistý pohled, jeho upřímnost – a ten humor! Když se cítím špatně, čtu Hrabala. Unikátní autor. Jako od autora se nelze od něho opravdu učit – ale je průvodcem. Příliš mnoho spisovatelů dneška, kteří se pohybují v oblasti komedie a humoru, se vyhýbají bolesti a obtěžují nás hrubě sesmolenými hloupostmi a zakrývají pohled na velkou sílu pravé komedie. Ačkoliv se snažíme o hloubku, často se to hodí do jednoho hrnce s dalšími kašpary. Do budoucna doufám, že se zase vrátíme více k Hrabalovi než k těm hloupým gagovým spisovatelům, na které se dnes tak často zaměřujeme. Pojďme se smát – ale nezhloupněme tím!
MB: Děkuji mockrát za rozhovor!
FOTO: VČD
text MB, ediční úprava Soňa Rivera
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
