Share

Kritický názor

Učitel gymnázia Rainer Wenger položil svým studentům v hodinách autokracie otázku, zdali je možné, aby znovu mohl jeden člověk převzít do svých rukou moc a všichni by ho slepě následovali. Studenti se k otázce stavěli letargicky: tímhle už jsme si prošli, pykáme za minulost, žádný Adolf Hitler nebo jiný Vůdce by se už v současném Německu nemohl chopit moci.

Učitel se zamyslel a po několika minutové pauze začal hrát se studenty zajímavou hru. V rámci projektu autokracie budou tento systém studovat a naplňovat za účelem analýzy a pochopení celého principu. Jistě byla na počátku snaha ukázat záludnosti autokracie, pochopit její manipulativní prvky a jít prostě dál. Jenže hra se zvrhla. Po týdnu postupně naprosto zanícení studenti pro tuto alternativní formou výuky svého oblíbeného učitele vytvořili fašistický šik bílokošiláčů s vlastním pozdravem, znakem a separací, dokonce sklonem k násilnostem ke každému, kteří nesouhlasili s novým řádem.

Možná vám to připomnělo jinou studii. Tak zvaný standfordský vězeňský experiment z roku 1971. Tehdy americký psycholog Philip Zimbard přihlásivší se dobrovolníky uzavřel do uměle vytvořeného vězení, v němž měli všichni pevně určené role dozorců nebo vězňů. Bohužel se celá akce, jejímž záměrem bylo sledování chování respondentů, změnila v tragédii: docházelo k násilnostem, k šikaně. Lidé se postupně měnili „ve zvěř“.

I Wengerův projekt ztroskotal. Ale ukázal mnohem více. Představil nám současné Němce – a nejspíš v jiném světle, než je obecně vnímáme.

Sledování filmu mi připomnělo rovněž citace jedné knihy, kterou jsem právě dočetla. Jedná se o kontroverzní, s nadsázkou psanou knihu Michaela Lewise, Bumerang (nakladatelství Dokořán). A vybavil se mi právě tento odstavec:

Během dvacetiminutové chůze od německého ministerstva financí ke kanceláři generálního ředitele Commmerzbank, jedné ze dvou největších soukromých německých bank, připadnu na několik úředně posvěcených upomínek smutné historie – nový Památník holocaustu o téměř trojnásobné rozloze americké ambasády, novou ulici za ním pojmenovanou podle Hannah Arendtové, ukazatele k novému Židovskému muzeu, park s berlínským zoo, kde po mnoha desetiletích oficiálního odmítání nařčení z antisemitismu byla umístěna u pavilonu antilop pamětní deska původním židovským majitelům, kterým bylo zoo za nacistického režimu vyvlastněno. Cestou rovněž míjím Hitlerův bunkr, ale člověk by to vůbec nepoznal, protože na jeho místě dnes stojí parkoviště a plaketka, která na něj upozorňuje, je pečlivě skrytá. Berlínské ulice mohou na leckoho zapůsobit jako dopodrobna promyšlený svatostánek. Jako by se tady historie zastavila a rozdělila občanům role, jako by Němcům určila, že na prknech, která znamenají svět, budou už navždy hrát padoucha. (171)

Ilustrační foto. Velmi působivá fotografie pochází z Chebu 1938, Zdroj: Bundesarchiv/en.wikipedia.org

Německo. Způsobilo druhou světovou válku – za drtivou porážkou v první světové válce stál pocit nenapravitelné křivdy, touha po vítězství, po respektu. Přišla ekonomická krize a hledal se viník všech problémů. Nakonec neoblomnou autoritu získal někdo, kdo přesvědčivě na viníka ukázal, a nabídl řešení, sjednocení, disciplínu, společnou uniformu, znak. Rozdělil svět na ty, co jsou s námi, a ty, co jdou proti nám. Na ty, co mohou být s námi, a na ty, co nikdy s námi nebudou, i kdyby se snažili sebevíc.

Jenže tento společensko-historický pokus nevyšel. Nejenže selhal na celé čáře, ale zanechal po sobě neuvěřitelnou spoušť. A hledání nových viníků bylo znovu neuvěřitelně snadné. Viníky totiž byli všichni ti, kteří patřili do původně vyvolené skupiny. Miliony těch, jejichž krev – dědičnou stopu – nesou jejich děti, vnuci, pravnuci… Kdy se tato „historická dědičná vina“ rozplyne v čase? Jak hodně se musí odčinit? A kdo všechno musí pykat? (ani ne tak bokem, přesto: Jak hodně pociťujeme kolektivní vinu za zvěrstva minulého režimu? Za naši pasivitu, která dovolovala fungování celého aparátu? O čem vůbec vypovídá termín „kolektivní vina“ – jak hodně je adekvátní?)

Viníci vytvořili určité kružnice. Centrální byla nejmenší, do ní spadl Adolf Hitler. Další kružnice byla o trochu větší a vešli se do ní Hitlerovi pobočníci, ti, kteří mohli za fungování celé mašinérie, ti, co zavedli továrny na smrt, ti, jež stáli v popředí a pomáhali držet a ovládat celé soukolí. A do největší kružnice vstoupili všichni Němci.

Je vůbec možné rozbít tento nejširší geometrický tvar, utaženou smyčku kolem krku? Žijeme ve 21. století. Nikdo nechce zapomenout na hrůzy války, na druhou stranu chceme ještě někoho trestat?

Když si přečtete Lewisovu knihu, podíváte se na film Náš vůdce, v případě že jste o tom nikdy předtím neuvažovali, vytane vám na mysl, že i současní Němci žijí s tímto pocitem viny – zdědili tuto kolektivní vinu. Nemají ale s ní už nic společného. Jsou to jiní lidé.

A v celých důsledcích to nemuseli být ani jejich předkové. Historické okolnosti daly nejkvalitnější podhoubí pro vzrůst psychopatické myšlenky. My jsme to být nemohli. Nikdy. Proč? Protože je nás málo. Jsme tlačeni ze všech stran silnými národy a kymácíme se podle větru, jak zafouká. Nejsme o nic lepší nebo horší, jen nás není 80 milionů, nehledě k tomu, že němčinou jakožto mateřštinou mluví ve stejném kontinentu dalších několik milionů lidí za hranicemi států.

Die Welle (2008) ale snadno ukáže, že i malý národ, či malá skupina může procházet stejným procesem – všude může vzejít vůdce, který snadno ovlivní masu, která bude v marši hrdě dupat pro jeho jméno a i sebešílenější cíle. Kam až jsme schopni zajít? Kdy přijde okamžik, kdy na povel bez pocitu viny zabijeme druhého člověka?

Památníky a vzpomínky by zůstat měly;  je otázka, do jaké míry má vnímat celá společnost osobní pocit viny a omlouvat se donekonečna za svou zemi. Ne každý národ se tak bičuje. A nikdo z dalších není zcela čistý. Ukazovat prstem by se dalo do mnoha míst i hluboko v historii. Nověji pak ze stejného časového období se například nabízí téma svržených jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. „Očistit od viny po svržení jaderných pum na civilní města Hirošimu a Nagasaki se Američané pokoušeli způsobem, který psychologie důvěrně zná: racionalizací, tedy zpětným, společensky a morálně co nejpřijatelnějším zdůvodněním. Podvědomé důvody masakru lze najít přinejmenším tři: pomstít se Japoncům za Pearl Harbor, ukázat Stalinovi sílu a koneckonců se i dozvědět, jak atomová bomba účinkuje na lidi. Racionalizovaným důvodem bylo ušetřit životy amerických vojáků při invazi do Japonska,“ uvádí František Houdek v Sanquis.

Vina by měla zůstat jako taková – lidská, tj. způsobená člověkem. Vnímejme to jako to, čeho jsme schopni a čemu bychom se měli vyvarovat. Čas tomu již snad uzrál, abychom mohli přijmout tuto zkušenost jako varování k neopakování budoucnosti. Bičování by nemělo být časově neomezené, aby se nakonec efekt neminul účinkem.