Share

Před rokem pokřtila svou prvotinu. Nejdříve v Olomouci, pak v Praze. Před rokem byla hostem Odpoledne s Dvojkou a Českého rozhlasu Olomouc. Od té doby odpověděla novinářům v několika rozhovorech a začala psát nové povídky. Okusila, jak to probíhá třeba na besedě s patnáctiletými čtenáři.

A co se dalšího se ještě změnilo? Odpovídá Monika Petrlová.

Vloni v listopadu jste ke čtenářům vyslala svých dvanáct povídek svázaných do knihy. Vzpomenete si ještě, jaký to byl pocit, když jste v ruce držela svou první knížku v pevných deskách s přebalem?

Jasně, že jo.  Byl to okamžik, o kterém si troufnu tvrdit, že si ho budu pamatovat do konce života. Nebo alespoň do té doby, než dostanu Alzheimera.

Splnilo „knižní miminko“ vaše očekávání? Bylo takové, jaké jste si představovala?

Nešlo ani tak o očekávání jako spíš o čekání, s jakým čtenáři a kritici mou knihu přijmou. Bylo to poprvé, co se moje psaní stalo veřejným zbožím, o kterém najednou mohl kdokoliv cokoliv říct nebo napsat bez ohledu na to, kdo za knihou stojí. Bála jsem se výprasku ne kvůli tomu, že by to neuneslo moje ego. Měla jsem spíše strach, aby mi negativní kritika nevzala chuť do dalšího psaní. Bohudík to dopadlo přesně naopak: dostala se ke mně spousta vlídných slov a komentářů a já bych za ně těm, co za nimi stojí, chtěla poděkovat.

Změnila byste po roce něco na podobě či obsahu vaší prvotiny?

Určitě ne, protože to bych byla jedním z těch generálů po bitvě, které sama nemám ráda.

Od té doby jste obdržela reakce od čtenářů – co vás pobavilo, co třeba i rozesmutnilo?

Kdo vás absolutně nejvíc naštval?

Pobavili mě především mí kamarádi a spolužáci z Literární akademie, protože ti mají kromě vytříbeného literárního stylu taky vytříbený smysl pro humor. Určitě Jirka Holub, když mi řekl, že se fakt těší, až si tu mou splácaninu přečte. (Jirka byl tím, kdo mě popostrčil, abych text, z něhož znal pár povídek, nabídla nakladatelství JaS). No a pak hlavně Martin Strnad (tímto zdravím), když mi napsal následující zprávu: „Čau. Tak konečně čtu Hafni. Sice hromady vztahovejch motivů, ale pěkný, takový civilní a jako ze života. Dávám 4 z 5 černých mikin.“ Hodnocení v mikinách bylo jeho odpovědí na fakt, že jsme si z něj během studia nepřetržitě utahovali, že nosí jen černý svetr na střídačku s černou mikinou. A co mě rozesmutnilo? Jedna věc by tu určitě byla, ale nerada bych svým nepřátelům dávala návod, jak na to.

Která z povídek zaznamenala největší ohlasy?

Určitě Jonáš a vrtulník. Někteří ji dokonce překřtili na Jakub a helikoptéra.

Co se změnilo od 9. 11. 2011 ve vašem životě? Byl to bod zlomu nebo vše plyne dál beze změn?

Přestěhovala jsem se a změnila jsem zaměstnání. Už ze mě není uštvaný žurnalistický stroj, který musel psát dva až tři články denně. Chodím do práce s chutí. Baví mě pracovat v týmu lidí a vymýšlet věci, které mají smysl.

Změna zaměstnání – noví kolegové – jak přijali mezi sebe nadějnou mladou autorku? Nebo jste se jim nepochlubila?

Někteří vědí, ale většina ne. Svou knížku nicméně používám jako argument v situacích, když mám pocit, že tím u lidí získám větší důvěru. Myslím, pokud jde o psaní. Něco na způsob: Hele, nechte to na mně, napsala jsem knížku, která snad nebyla úplně hloupá, takže o psaní něco vím.

Dvanáct povídek jste napsala během studia na vysoké škole – a co teď? Píšete nové povídky nebo nás čeká delší útvar?

Budou další povídky. Zatím mám pořád co říct.

Děkuji za rozhovor a těším se na další příběhy, už aby tu byly!

 

Monika Petrlová

 (*1985)

Narodila se a žije v Olomouci. Vystudovala obor tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Je autorkou celovečerní divadelní hry Inzerát a spoluautorkou jednoaktové hry Sluší?. Povídkový soubor Hafni! a jiné povídky je jejím prozaickým debutem. 

Hafni! a jiné povídky

V knize najdete dvanáct povídek. Mohlo by se tedy zdát, že kopíruje systém kalendářního roku. Pravdou však je, že kopíruje především život. Možná vám bude připadat, že autorka píše o vás, vaší rodině, známých, jako by nahlížela škvírkou mezi dveřmi nebo skulinkou v žaluziích. Tak opravdově se příběhy tváří. Autorka se umí dívat na svět otevřenýma očima, dokáže naprosto přesně vyhodnotit situaci a dovést čtenáře k nepředvídatelným závěrům. Jestli čekáte dvanáct happyendů, zřejmě budete překvapeni. A nejen vy. Divili by se pravděpodobně i hlavní protagonisté z povídek. Tak schválně: Zapamatuje si kamioňák Luďa drsnou lekci, kterou mu uštědřil vlastní sexuální pud? Dá ještě někdy Viola přednost chlapům před hnojením kytek? A co sto dvacetikilová Naďa – odhodí konečně bůček a přehodnotí svůj dosavadní život? Čtěte, dosazujte do vzorce a uvidíte sami, jestli dospějete ke stejnému závěru jako autorka. Skvěle vypointované povídky jsou prvotinou mladé nadějné novinářky Moniky Petrlové.

Foto: Michal Moučka a JaS nakladatelství

Jana Semelková