Share

Patti Smith je v ní otevřená a křehká, nic z toho jí ovšem neubírá na síle.

smith-m-train

Patti Smith: „M Train. Vzpomínky“, První vydání, vázaná kniha s přebalem. V překladu Lýdie Kárníkové vydává v roce 2016 nakladatelství Dokořán

„M Train“ ukazuje rockovou ikonu jako osamělého a pozorného nomáda. Patti Smith se nezdráhá ukázat jako žena, která mluví na věci a v každé situaci umí najít důkazy o tom, že je skvělé žít. Vyznává se ze svých lásek, když nás vede do domu Fridy Kahlo nebo ke hrobům svých milovaných autorů. Tou nejsilnější je ale stále živá láska k jejímu životnímu partnerovi Fredu „Sonic“ Smithovi, který zemřel v roce 1994. Volá ho zpět. Často přináší téma samoty:

„Řidič hlasitě vzdychl. Napadlo mě, jestli bude mít můj let zpoždění, ale nezáleželo na tom. Nikdo nevěděl, kde jsem. Nikdo mě nečekal. Nevadilo mi plazit se zdlouhavě mlhou v anglickém taxíku, černém jako můj kabát, po silnici lemované třesoucí se konturou stromů, jako by ji spěšně načrtla posmrtná ruka Arthura Rackhama.“

Zatímco někdy je samota smířlivá nebo i vítaná, jindy Patti Smith přiznává, že i pro ni je těžké přijmout základní výzvy života: „Začala jsem trávit více času v kavárně Dante, ale v nezvyklých hodinách. Ráno jsem si v obchodě na rohu koupila kávu a sedla si s ní na schody před vchodem. Uvědomila jsem si, že se má rána za stolkem v Café ’Ino během let postupně protáhla; poskytovala ale mé malátnosti trochu vznešenosti. Děkuju, řekla jsem. Žila jsem ve své vlastní knize. V té, kterou jsem nikdy neplánovala napsat, ve které bych zaznamenala čas popředu i pozpátku. Pozorovala jsem sníh, jak padá na moře, a šla po stopách cestovatele, který je dávno pryč. Prožívala jsem znovu chvíle, které byly dokonalé ve své jistotě. Fred, jak si zapíná svou khaki košili, kterou nosil na hodiny létání. Holubice, co se vrací do hnízda na našem balkoně. Naše dcera Jesse, stojí přede mnou a natahuje ruce vysoko do vzduchu.

– Ach, mami, někdy se cítím jako nový strom.

Chceme věci, které nemůžeme mít. Snažíme se získat zpět určitou chvíli, zvuk, počitek. Chci slyšet hlas své matky. Chci vidět své děti jako děti. Malé ručky, rychlé nožky. Všechno se mění. Chlapec vyrostl, otec zemřel, dcera vyšší než já, pláče ze špatného snu. Prosím, zůstaňte navždy, říkám věcem, které znám. Neodcházejte. Nevyrůstejte.

Některá zákoutí autorčiny duše jsou očekávaná, jiná až překvapivě všední. Vykládá si před spaním taroty, mezi meditativní prvky, úvahy o Ibsenovi nebo duši věcí proplétá Patti Smith i postřehy nad akčními kriminálkami: „Vystoupala jsem po čtrnácti schodech vedoucích do mé ložnice, zhasla a lehla si do postele. Myslela jsem na New York, jak se v noci mění v jeviště plné kulis. Myslela jsem na to, jak jsem se v letadle z Londýna dívala na úvodní díl seriálu Lovci zločinců, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela, a jak se o dvě noci později v mé ulici objevil filmový štáb; poprosili mě, abych chvilku počkala, než dotočí scénu, a já si všimla hlavní postavy z Lovce zločinců, v záběru pod lešením asi čtyři metry vpravo od mého vchodu. Myslela jsem na to, jak moc tohle město miluji.“

 

To, že vnímání umělkyně má silně vizuální charakter, dokazují i její texty:

„Můj otec se narodil ve stínu ocelárny v Bethlehemu za zvuku polední píšťaly. Byl zrozen v určenou hodinu, podle Nietzscheho, kdy je některým jedincům poskytnuta schopnost porozumět záhadě věčného opakování věcí. Mysl mého otce byla nádherná. Jako by všechny filozofi e světa vnímal se stejnou vahou a stejným úžasem. Kdyby mohl člověk vnímat celý vesmír, stala by se možnost jeho existence hmatatelnou. Tak skutečnou jako Riemannova hypotéza, jako víra sama, neochvějná a božská. Snažíme se zůstat přítomni, i když se nás duchové snaží odtáhnout. Náš otec obsluhující tkalcovský stav věčného návratu. Naše matka, kráčející směrem k ráji, uvolňující vlákno. V mém způsobu přemýšlení je všechno možné. Život je na dně věcí a víra na jejich vrcholu, zatímco kreativní nutkání přebývá uprostřed, informuje všechny. Představujeme si dům, obdélník naděje. Pokoj s jednou postelí, s bledým přehozem, pár vzácnými knihami, albem poštovních známek. Zdi vytapetované vybledlými květinami, opadávají a propukají jako novorozený palouk posetý sluncem, a potůček, co se vlévá do většího potoka, kde čeká malá loďka, s modrou plachtou a dvěma zářícími vesly.“

Knihu „M Train“ doplňují fotografie všestranné umělkyně, jež zachycují a dokreslují atmosféru míst, která silně ovlivnila její tvorbu. Kniha tak nabízí jedinečnou revizi mysli umělce, který je absolutně oddaný svému poslání a který výrazně formoval myšlenkové proudy 20. století.

Anotace nakladatele:

Nový titul zpěvačky, básnířky a spisovatelky Patti Smith, autorky slavné knihy Just Kids, je ojedinělým autobiografickým záznamem. Kontemplativní odyseu, která vznikala přibližně v letech 2011–2013, sama autorka nazvala „automapou svého života“. Příslovečný vlak vzpomínek „M Train“ se dává do pohybu v malé kavárničce v Greenwich Village, kam Patti Smith každé ráno vyráží na šálek černé kávy. V prozaickém vyprávění se sen plynule mísí se skutečností a minulost s přítomností; Patti Smith zavádí čtenáře na místa, která drží v nejvyšší úctě: do Casa Azul, modrého domu malířky Fridy Kahlo v Mexiku, do Berlína na setkání obskurního společenství polárníků, do zchátralého domu na Rockaway Beach, který si autorka pořídí těsně před tím, než na východní pobřeží udeří ničivý hurikán Sandy; a k hrobům milovaných autorů, Jeana Geneta, Sylvie Plathové, Artura Rimbauda nebo Jukia Mišimy. Patti Smith v knize vykresluje mozaiku tvůrčích aspirací a inspirací. Textem se proplétají také vzpomínky na její život v Michiganu a autorka se poprvé dělí o bolest spojenou se ztrátou manžela, hudebníka Freda Sonica Smithe. Své putování po krajinách snových i skutečných ilustruje polaroidovými snímky. M Train je meditací o cestování, detektivních seriálech, literatuře a kávě, ale především intimní a hluboce působivou sondou do vnitřního světa jedné z nejvýznamnějších současných umělkyň.

Patti Smith (1946) je americká zpěvačka, básnířka a výtvarnice a jedním z nejvýraznějších umělců 20. století. Před více než 40 lety se proslavila jako rocková zpěvačka. Její první album Horses (1975), které bylo časopisem Rolling Stone zařazeno mezi sto nejlepších debutových alb všech dob, patří k milníkům rockové historie. Následovaly desky Radio Ethiopia, Easter a Wave. V březnu 1980 se jejím manželem stal Fred „Sonic“ Smith, bývalý člen skupiny MC5. Pro oba to znamenalo dlouhé přerušení hudební kariéry: vůbec nekoncertovali, společně vydali jen jedno album (Dream of Life, 1988). Žili v ústraní, narodili se jim syn Jackson (1982) a dcera Jesse (1987). V listopadu 1994 Fred Smith zemřel. Roku 1995 začala Patti Smith opět vystupovat (turné zahrnulo v létě 1996 i Prahu, později se na pražská pódia ještě třikrát vrátila). Od roku 1996 vydala desky Gone Again, Peace and Noise, Gung Ho, Trampin‘ a Twelve, kompilace Land a Outside Society. Dvojalbum The Coral Sea obsahovalo recitaci dlouhé básně, kterou věnovala Robertu Mapplethorpovi. Velkou pozornost vzbudila její kniha „Just Kids“ (2010).

Tisková zpráva

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu