Share

 

Otevřete-li Chagallovu vzpomínkovou knihu Můj život, dýchne na vás ve správném poměru špetka nostalgie, hrst tesknoty a barevného pohledu na svět. Chagall píše, jako kdyby maloval. Vrství jeden postřeh vedle druhého. Některá vzpomínka, glosa, postřeh, překrývá druhou. Dohromady barevně ladí. Často se zdá, že spolu ony postřehy úplně nesouvisejí, ale v konečném celku tvoří celistvý barevný dobře stínovaný obraz.

Je zajímavé, že tyto barevně laděné vzpomínky sepsal ruský malíř ve svých pětatřiceti letech. Přesto jsou zralé, vypovídají o hloubce jeho citu a velké míře lásky k vlastní práci, k rodnému Rusku. Vzpomíná, bilancuje, hodnotí. Laskavost z řádků jen rozkvétá, i smutek halí do něžného úsměvu. Jeho básnický jazyk plně koresponduje s malířovými obrazy. Ještě zajímavější je to, že své rané vzpomínky nenapsal v půli, ale ve třetině svého dlouhého a plodného života.

Marc Chagall začíná pěkně popořádku, vlastním narozením. Hned první kapitola ukazuje, jakou metodou psaní budeme postupovat s malířem vpřed. Je potřeba si na styl zvyknout, jakmile si ho osvojíme, přijmeme rytmus, rozezní se všechny struny našeho nitra a v společné symfonii se ponoříme do života v uzavřeném židovském ghettu v litevském Vitebsku, do života Ruska a Francie na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Už v první kapitole Chagall odbíhá, dělá úkroky, vrací se zpátky, aby skokem postoupil vpřed.  Zdá se, že spolu s ním tančíme neznámý tanec, hrajeme zajímavou hru a sledujeme barevné tóny v šedavém městě, životě. Tak v barevném reji vzpomíná na maminku, tatínka, své první malířské pokusy, školy, cestu do Francie, mecenáše, lásku. Trošku zpřeházeně, zdánlivě zmateně, přesto uceleně. On totiž umí klást slovíčka vedle sebe tak, aby hladila a ladila, i když nehovoří zrovna o „bohatých“ časech. Všechny své vzpomínky pak umocňuje působivými perokresbami.

Můj život je deník, je knihou postřehů, nápadů, námětů. Je obrazem doby a lidí v ní žijících. Je sondou do duše člověka, který překypuje láskou k lidem, barvám, který je svobodný duchem uprostřed uzavřeného ghetta. Nenechal se zotročit nikým, nenechal se ovlivnit a vždy maloval po svém. Proto ho Rusko možná dlouho nepochopilo, proto se jeho barvy rozzářily až v Paříži, městě umělců.

Den za dnem, v létě v zimě, v šest hodin ráno táta vstával a odcházel do synagogy.

Tam se jako vždy pomodlil k nějakému mrtvému.

Když se vrátil, připravil samovar, napil se čaje a odcházel do práce.

Práce jako v pekle, jako na galejích.

Proč bych to tak neměl říkat? Jak jinak bych o něm měl vyprávět?

Žádnými slovy nelze ulehčit osud svého táty. (Jen vás prosím, hlavně žádnou soustrast, a už vůbec ne lítost!)

Na stole jsme vždycky měli dostatek másla a sýra.

Chléb s máslem coby věčný symbol z mých dětských ručiček nikdy nezmizel.

Kam jsem šel – na dvůr, na ulici, dokonce i na záchod – tam jsem si ho bral s sebou. Stejně jako ostatní členové mé rodiny, pořád jsem měl chleba s máslem v ruce.

Měli jsme hlad? Nikdy!

Bylo to jako svědění. Neustále jsme měli chuť k jídlu, snění, zívání a žvýkání.

Obzvláště rádi jsme se… vydělali. Večer u plotu.

Omlouvám se za svou vulgárnost. Připadám vám vulgární?

Je to přirozené, že za svitu měsíce, když má člověk strach jít příliš daleko… My děti jsme nebyly schopné se ani hnout. Nemohly jsme hýbat nohama.

Na druhý den ráno nás táta za takovou ohavnost proklínal. (strany 27, 28)

Marc Chagall v kostce

Narození: 7. července 1887 v židovském ghettu ve Vitebsku

Manželství: Bella Rosenfeldová. Roku 1916 se narodila dcera Ida. 2. září 1944 Bella zemřela. Druhá manželka Valentina Brodská.

Úmrtí: 28. března 1985. Pochován v Saint-Paul de Vence ve Francii.

Nejznámější díla:

Obrazy: Já a vesnice, 1911; Zelený houslista, 1923–1924; Samota, 1933

Nástěnné malby: Metropolitní opera v New Yorku a pařížská Opera

Knižní ilustrace: Nikolaj Vasiljevič Gogol: Mrtvé duše (Paříž, 1923–1927); Jean de La Fontaine: Bajky (Paříž 1927–1936); Bible (Paříž 1931–1936)

Marc Chagall: Ma vie/Můj život

Doslov Václav Vokolek

Překlad Jakub Volný

Metafora, 2013

Zdroj foto: www.kosmas.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

Kelly Barnhillová: Dívka, která upíjela měsíc

16. Červen 2018

Famózní úspěch této knihy v zahraničí lze podle mě přičítat dvěma věcem: nádherně a jímavě, leč velmi překvapivě rozbalovaným charakterům postav. A potom příběhu, ve kterém si čtenář každého věku i založení najde to svoje. Od mystiky k akčnosti, od jemných linií příběhu, až po chvíle, kdy jednotlivé řádky zazní jako osudové volání do boje. Dívka, která upíjela měsíc je jednou z obětovaných holčiček, které se každoročně nechávají napospas v černém lese pro zlou čarodějnici. Ne, nikdo se neptá, co se s dětmi stane... Ale jedno je jisté. Z druhé strany lesa je už na cestě čarodějnice, obyčejně má nějakou tu ptačí podobu, aby se jí rychleji cestovalo,

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

Hans Rath: A Bůh pravil: Musíme si promluvit

16. Červen 2018

Odpočinek sladký jako nadýchaná šlehačka. Mozek odpočívá, duše se usmívá a od jemného vtipu a plné chuti vám radostí poskakuje každá buňka v těle. Jo, tak takové čtivo je vážně na jedničku. A Hans Rath to skutečně umí. Když Bůh praví, že si musíte promluvit, nedá se to odmítnout. Za prvé by to byla škoda, za druhé by to vůbec nešlo, protože vás ten člověk bude neustále pronásledovat. No jo, když jste psychoterapeut, tak je to první volba. Protože možná to je skutečně tak, Bůh šest dní tvořil lidstvo, sedmý den odpočíval a osmý vyhledal psychologa. A volba padla na Jakoba Jakobiho v Berlíně. Jednu