Share

 

Otevřete-li Chagallovu vzpomínkovou knihu Můj život, dýchne na vás ve správném poměru špetka nostalgie, hrst tesknoty a barevného pohledu na svět. Chagall píše, jako kdyby maloval. Vrství jeden postřeh vedle druhého. Některá vzpomínka, glosa, postřeh, překrývá druhou. Dohromady barevně ladí. Často se zdá, že spolu ony postřehy úplně nesouvisejí, ale v konečném celku tvoří celistvý barevný dobře stínovaný obraz.

Je zajímavé, že tyto barevně laděné vzpomínky sepsal ruský malíř ve svých pětatřiceti letech. Přesto jsou zralé, vypovídají o hloubce jeho citu a velké míře lásky k vlastní práci, k rodnému Rusku. Vzpomíná, bilancuje, hodnotí. Laskavost z řádků jen rozkvétá, i smutek halí do něžného úsměvu. Jeho básnický jazyk plně koresponduje s malířovými obrazy. Ještě zajímavější je to, že své rané vzpomínky nenapsal v půli, ale ve třetině svého dlouhého a plodného života.

Marc Chagall začíná pěkně popořádku, vlastním narozením. Hned první kapitola ukazuje, jakou metodou psaní budeme postupovat s malířem vpřed. Je potřeba si na styl zvyknout, jakmile si ho osvojíme, přijmeme rytmus, rozezní se všechny struny našeho nitra a v společné symfonii se ponoříme do života v uzavřeném židovském ghettu v litevském Vitebsku, do života Ruska a Francie na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Už v první kapitole Chagall odbíhá, dělá úkroky, vrací se zpátky, aby skokem postoupil vpřed.  Zdá se, že spolu s ním tančíme neznámý tanec, hrajeme zajímavou hru a sledujeme barevné tóny v šedavém městě, životě. Tak v barevném reji vzpomíná na maminku, tatínka, své první malířské pokusy, školy, cestu do Francie, mecenáše, lásku. Trošku zpřeházeně, zdánlivě zmateně, přesto uceleně. On totiž umí klást slovíčka vedle sebe tak, aby hladila a ladila, i když nehovoří zrovna o „bohatých“ časech. Všechny své vzpomínky pak umocňuje působivými perokresbami.

Můj život je deník, je knihou postřehů, nápadů, námětů. Je obrazem doby a lidí v ní žijících. Je sondou do duše člověka, který překypuje láskou k lidem, barvám, který je svobodný duchem uprostřed uzavřeného ghetta. Nenechal se zotročit nikým, nenechal se ovlivnit a vždy maloval po svém. Proto ho Rusko možná dlouho nepochopilo, proto se jeho barvy rozzářily až v Paříži, městě umělců.

Den za dnem, v létě v zimě, v šest hodin ráno táta vstával a odcházel do synagogy.

Tam se jako vždy pomodlil k nějakému mrtvému.

Když se vrátil, připravil samovar, napil se čaje a odcházel do práce.

Práce jako v pekle, jako na galejích.

Proč bych to tak neměl říkat? Jak jinak bych o něm měl vyprávět?

Žádnými slovy nelze ulehčit osud svého táty. (Jen vás prosím, hlavně žádnou soustrast, a už vůbec ne lítost!)

Na stole jsme vždycky měli dostatek másla a sýra.

Chléb s máslem coby věčný symbol z mých dětských ručiček nikdy nezmizel.

Kam jsem šel – na dvůr, na ulici, dokonce i na záchod – tam jsem si ho bral s sebou. Stejně jako ostatní členové mé rodiny, pořád jsem měl chleba s máslem v ruce.

Měli jsme hlad? Nikdy!

Bylo to jako svědění. Neustále jsme měli chuť k jídlu, snění, zívání a žvýkání.

Obzvláště rádi jsme se… vydělali. Večer u plotu.

Omlouvám se za svou vulgárnost. Připadám vám vulgární?

Je to přirozené, že za svitu měsíce, když má člověk strach jít příliš daleko… My děti jsme nebyly schopné se ani hnout. Nemohly jsme hýbat nohama.

Na druhý den ráno nás táta za takovou ohavnost proklínal. (strany 27, 28)

Marc Chagall v kostce

Narození: 7. července 1887 v židovském ghettu ve Vitebsku

Manželství: Bella Rosenfeldová. Roku 1916 se narodila dcera Ida. 2. září 1944 Bella zemřela. Druhá manželka Valentina Brodská.

Úmrtí: 28. března 1985. Pochován v Saint-Paul de Vence ve Francii.

Nejznámější díla:

Obrazy: Já a vesnice, 1911; Zelený houslista, 1923–1924; Samota, 1933

Nástěnné malby: Metropolitní opera v New Yorku a pařížská Opera

Knižní ilustrace: Nikolaj Vasiljevič Gogol: Mrtvé duše (Paříž, 1923–1927); Jean de La Fontaine: Bajky (Paříž 1927–1936); Bible (Paříž 1931–1936)

Marc Chagall: Ma vie/Můj život

Doslov Václav Vokolek

Překlad Jakub Volný

Metafora, 2013

Zdroj foto: www.kosmas.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Eva Hölzelová: Arina

Eva Hölzelová: Arina

19. Listopad 2017

Je to pohádka? Nebo mýtický příběh? V roli čtenáře budete často tápat, až se nakonec rozhodnete tuhle věc neřešit a ponoříte se do svěžího příběhu odloženého znetvořeného chlapečka Adama, který vyrostl u lesních žen, moudrých a spravedlivých. Převzal od nich jejich moudrost, a přidal mužnou odvahu. Jednoho se musel vydat do světa, protože tak už to bývá. Aby nebyl sám, přidala se k němu i moudrá, lehce svérázná a někdy i prostořeká vlčice Arina. Lidské království ovládla pavoučí královna Arachnita a nepěknou kletbu uvrhla na členy královské rodiny. Dalo by se říct, že jedna pohroma stíhá další a ani s příchodem Adama to není

Lenka Sobotová: Suchý konce

Lenka Sobotová: Suchý konce

19. Listopad 2017

Duševní samomluvy a suchý konce. Někdy máme chuť se začíst do něčeho, co je obyčejné i neobyčejné, zároveň tím, jak to proniká do nitra duše, jak nás to osvobozuje od vlastních myšlenek, protože zjistíme, že jiní lidé mají někdy v hlavě úplně to samé. „Všechno je na korbě, náklaďák naložený do výšky vypadá jako nějaký pojízdný strašidelný hrad z pouti. Druhé auto řízené pobočníkem a naložené sutí včetně dubových parket už odjelo ke sběrnému dvoru.  „A co vy? Přece vás tu nenecháme…“ zarazí se šéf při pohledu na paní domu, bezprizornou postavu s kabelkou přitisknutou k hrudi, nerozhodně stojící na verandě, kterou profukuje vítr, až to