Share

 

Otevřete-li Chagallovu vzpomínkovou knihu Můj život, dýchne na vás ve správném poměru špetka nostalgie, hrst tesknoty a barevného pohledu na svět. Chagall píše, jako kdyby maloval. Vrství jeden postřeh vedle druhého. Některá vzpomínka, glosa, postřeh, překrývá druhou. Dohromady barevně ladí. Často se zdá, že spolu ony postřehy úplně nesouvisejí, ale v konečném celku tvoří celistvý barevný dobře stínovaný obraz.

Je zajímavé, že tyto barevně laděné vzpomínky sepsal ruský malíř ve svých pětatřiceti letech. Přesto jsou zralé, vypovídají o hloubce jeho citu a velké míře lásky k vlastní práci, k rodnému Rusku. Vzpomíná, bilancuje, hodnotí. Laskavost z řádků jen rozkvétá, i smutek halí do něžného úsměvu. Jeho básnický jazyk plně koresponduje s malířovými obrazy. Ještě zajímavější je to, že své rané vzpomínky nenapsal v půli, ale ve třetině svého dlouhého a plodného života.

Marc Chagall začíná pěkně popořádku, vlastním narozením. Hned první kapitola ukazuje, jakou metodou psaní budeme postupovat s malířem vpřed. Je potřeba si na styl zvyknout, jakmile si ho osvojíme, přijmeme rytmus, rozezní se všechny struny našeho nitra a v společné symfonii se ponoříme do života v uzavřeném židovském ghettu v litevském Vitebsku, do života Ruska a Francie na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Už v první kapitole Chagall odbíhá, dělá úkroky, vrací se zpátky, aby skokem postoupil vpřed.  Zdá se, že spolu s ním tančíme neznámý tanec, hrajeme zajímavou hru a sledujeme barevné tóny v šedavém městě, životě. Tak v barevném reji vzpomíná na maminku, tatínka, své první malířské pokusy, školy, cestu do Francie, mecenáše, lásku. Trošku zpřeházeně, zdánlivě zmateně, přesto uceleně. On totiž umí klást slovíčka vedle sebe tak, aby hladila a ladila, i když nehovoří zrovna o „bohatých“ časech. Všechny své vzpomínky pak umocňuje působivými perokresbami.

Můj život je deník, je knihou postřehů, nápadů, námětů. Je obrazem doby a lidí v ní žijících. Je sondou do duše člověka, který překypuje láskou k lidem, barvám, který je svobodný duchem uprostřed uzavřeného ghetta. Nenechal se zotročit nikým, nenechal se ovlivnit a vždy maloval po svém. Proto ho Rusko možná dlouho nepochopilo, proto se jeho barvy rozzářily až v Paříži, městě umělců.

Den za dnem, v létě v zimě, v šest hodin ráno táta vstával a odcházel do synagogy.

Tam se jako vždy pomodlil k nějakému mrtvému.

Když se vrátil, připravil samovar, napil se čaje a odcházel do práce.

Práce jako v pekle, jako na galejích.

Proč bych to tak neměl říkat? Jak jinak bych o něm měl vyprávět?

Žádnými slovy nelze ulehčit osud svého táty. (Jen vás prosím, hlavně žádnou soustrast, a už vůbec ne lítost!)

Na stole jsme vždycky měli dostatek másla a sýra.

Chléb s máslem coby věčný symbol z mých dětských ručiček nikdy nezmizel.

Kam jsem šel – na dvůr, na ulici, dokonce i na záchod – tam jsem si ho bral s sebou. Stejně jako ostatní členové mé rodiny, pořád jsem měl chleba s máslem v ruce.

Měli jsme hlad? Nikdy!

Bylo to jako svědění. Neustále jsme měli chuť k jídlu, snění, zívání a žvýkání.

Obzvláště rádi jsme se… vydělali. Večer u plotu.

Omlouvám se za svou vulgárnost. Připadám vám vulgární?

Je to přirozené, že za svitu měsíce, když má člověk strach jít příliš daleko… My děti jsme nebyly schopné se ani hnout. Nemohly jsme hýbat nohama.

Na druhý den ráno nás táta za takovou ohavnost proklínal. (strany 27, 28)

Marc Chagall v kostce

Narození: 7. července 1887 v židovském ghettu ve Vitebsku

Manželství: Bella Rosenfeldová. Roku 1916 se narodila dcera Ida. 2. září 1944 Bella zemřela. Druhá manželka Valentina Brodská.

Úmrtí: 28. března 1985. Pochován v Saint-Paul de Vence ve Francii.

Nejznámější díla:

Obrazy: Já a vesnice, 1911; Zelený houslista, 1923–1924; Samota, 1933

Nástěnné malby: Metropolitní opera v New Yorku a pařížská Opera

Knižní ilustrace: Nikolaj Vasiljevič Gogol: Mrtvé duše (Paříž, 1923–1927); Jean de La Fontaine: Bajky (Paříž 1927–1936); Bible (Paříž 1931–1936)

Marc Chagall: Ma vie/Můj život

Doslov Václav Vokolek

Překlad Jakub Volný

Metafora, 2013

Zdroj foto: www.kosmas.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Tom Kenyon, Judi Sion: Arkturiáni

Tom Kenyon, Judi Sion: Arkturiáni

26. Červenec 2017

Představte si, že mimozemské civilizace moc dobře vědí, co se na naší planetě děje. A že se s tím jednoho dne setkáte na vlastní kůži. Parádně vás to rozčílí! Protože to přece není nic, za co by vás společnost pochválila. Naopak – je to „jednou nohou cesta do blázince“! A tak autor spadl do jakéhosi podivného stavu a informace, které se k němu hrnuly, začaly být jednou velkou směsí čehosi, co neuměl zprvu dobře roztřídit. Podělí se s námi o příběh, formou vyprávění, o tom, kterak potkal a stále potkává podivnou arkturiánskou bytost, což jsou mimozemští strážci a ochránci naší planety. Jsou posedlí misemi,

Snadný tarot od Barbary Moore je barevnou pohádkou o kartách

Snadný tarot od Barbary Moore je barevnou pohádkou o kartách

26. Červenec 2017

Byla jsem hodně zvědavá na jakousi hravou a začátečnickou knížku a karty o tarotu od Barbary Moore. Autorky, která je jedna z těch, co umí poutavě a hravě povídat o tarotech tak, že si nějakým zázrakem všechno zapamatujete. Protože to má atmosféru, hraje to na emoce a na pohádkovou představivost. No, nezklamala. Snadný tarot je opravdu snadný. A barvitý! I přes velikost, která nedává tušit žádné odchylky od běžně dostupných karet nebo příruček o tarotu, musím říci, že takhle knížka se velmi příjemně liší. Autorka věnovala větší díl informací než je normálně zvykem obecnému pojednání o tarotu, jak se s ním seznamovat, jak