Share

Jako uhranutá jsem zůstala po přečtení posledních řádků knihy Počátek, kterou napsala Jessica Khouryová a pro české čtenáře ji přeložila Petra Babuláková. Několik dnů jsem potřebovala na vstřebání obsahu. Příběh osmnáctileté dívky Pii, která žije ve výzkumném táboře v kdesi v jihoamerické džungli a je přísně střežena týmem vědců a jejich spolupracovníků, je tak uvěřitelně neuvěřitelný, že čtenář přestává vnímat hranici mezi realitou a fikcí. Pia je zakončením tajného projektu a zároveň počátkem nové rasy – rasy nesmrtelných, které se stane pramatkou.

Román Počátek je skutečně silný fantasy příběh. Autorku k jeho napsání podnítily indiánské mýty o záhadné rostlině rostoucí v deštných pralesích, která lidem může darovat nesmrtelnost. Ovšem jejím úkolem není podle báje umožnit vznik lidské rasy nesmrtelných, ale jen pomáhá živým v obraně před démony. Autorčina fantazie rozvíjí děj neuvěřitelným tempem v uvěřitelných hranicích. Vše, o čem čtete, by mohlo být možné. Vychází z jasných reálií a z dokonalé znalosti lidí, jejich chování a jednání v různých situacích. Hlavním tématem je nadřazenost jedněch nad druhými, xenofobní jednání. A o takových situacích nesou lidské dějiny záznamů přehršle, většinou nešlo o nic pěkného. Proč by tedy nemohla někde mezi liánami amazonského pralesa se sdružovat skupina vědců, podporovaná ze strany silné finanční skupiny, která by se pokusila dávný mýtus realizovat v praxi, ovšem v daleko širším a děsivějším dopadu na lidstvo jako celek? Proč by se nemohli zarputilí vědci pokusit vyvinout rasu nesmrtelných, která ovládne Zemi, jejíž členové budou žít věčně? Pak již nebudou nikde k vidění staří nemocní lidé, ani děti. Všem na Zemi bude kolem dvaceti a budou sterilizovaní, aby se nepřemnožili, aby se na planetě uživili… Strašidelné? Odpuzující? Rozhodně! Ale ještě děsivější je cesta vývoje k prvnímu nesmrtelnému páru, která vede přes smrt jiných – těch takzvaně méněcenných. Kdo je méněcenný určují vědci. Nemorální? Samozřejmě!

Pia zná svůj osud, ví, že je počátkem, že ona sama stvoří své nástupce. Žije izolována v prostředí, které absolutně eliminovalo podněty zvenčí – netuší, že existují města, neví nic o zemích, státech, světadílech, mořích… poznává jen to, co uzná za vhodné a potřebné vedoucí projektu strýček (pro Piu) Paolo. Jenže jednoho dne se po veliké bouři přeruší elektrický plot kolem tábora a Pia uteče do džungle. Potká Eia, chlapce žijícího v nedaleké vesnici, jenž je synem indiánky a bělocha (vědce z Malé Cam). S ním navštíví Ai’oany. Najednou slyší jiné příběhy, spatří poprvé ve svém životě hrající si děti, pocítí cosi nového, vábivého, odpíraného, snad nebezpečného. Najednou si uvědomuje, že strýček Paolo nemusí mít ve všem pravdu, jak se doposud domnívala.

Cítím se podivně smutná a opečený banán, který držím, už mi nepřipadá tak lákavý. Takže Eio ví, co jsem, a já jsem znovu ta nesmrtelná, dokonalá. Dočista unikátní. Dočista jiná. Dočista sama. To slovo se mi rozletí nitrem jako střepina ledu, odrazí se mi od žeber a usadí se v žaludku.

Ale… já byla vždycky sama. A jakmile se naplní můj sen o stvoření nesmrtelných, tak nebudu. Tak proč mě to slovo na tomto místě a o tomto čase tak silně zasáhlo? Nikdy… to tolik jako teď nebolelo.

Sama.

Pak na to přijdu.

Přišla jsem k Ai’oanům jako vědkyně a cizinka a to byl rozdíl mezi námi. Jakmile mě však tito divocí, temperamentní lidé vtáhli do svého tance, nechala jsem za sebou i to. Stala jsem se někým jiným, někým novým. Někým, kdo dokáže zapadnout, místo aby vyčníval. Přestože je sotva znám a oni sotva znají mě, tito vesničané a já… jsme spojení. Na krátkou chvíli… jsem k nim patřila.

Jenže pravda přišla jako nůž, který chatrné spojení rozsekl. Jsem nesmrtelná mezi smrtelnými a nikdy sen nebudu patřit. Ani sem. Ani do Nalé Cam. Nebudu patřit nikam jinam než ke svému vlastnímu druhu. (strana 119)

Příběh Pii a Eia, dvou osamocených, jiných ve vlastních společenstvích, je velice strhující, podněcující, jitřící mysl. Autorka přesně dávkuje příběhy jednotlivých hrdinů, skládá je do velkého obrazu, umně dávkuje informace a vzbuzuje silné emoce. Výsledkem je čtivý román s hlubokým obsahem a dokonale vypracovanými charakteristikami jednotlivých postav. Počátek je příběh o lásce, o moudrosti předků v pohledu na život, o vědě, morálce a toleranci. Po jeho přečtení si každý z nás musí přát, aby byl pouhou fikcí – děsivou a strhující. Aby skončil v okamžiku, kdy zavřete knihu.

Jessica Khouryová: Počátek

Egmont, 2013

Zdroj: www.egmont.cz

Jana Semelková

Nejnovější příspěvky na webu:

Život je právo, ne povinnost

Život je právo, ne povinnost

13. Únor 2018

První premiérou v roce 2018 v Městském divadle Mladá Boleslav bude inscenace Teď mě zabij, současného kanadského dramatika Brada Frasera. Režie se ujal umělecký šéf Petr Mikeska. Hra je příběhem otevírajícím téma sexuality hendikepovaných a nabízí citlivý pohled do intimního života lidí s postižením. Dalším silným tématem hry je eutanazie. Premiéra se uskuteční 23. 2. 2018 od 19:00 na Velké scéně. Hra Teď mě zabij je příběhem jedné rodiny, která žila šťastně až do osudového okamžiku. Ten zamíchá kartami a navždy změní životy všech členů a jejich přátel. Nehody se totiž stávají a musíme jim čelit, ať chceme nebo ne. To důležité je ale

Ztratila všechno, našla mnohem víc

Ztratila všechno, našla mnohem víc

26. Leden 2018

Místo svatby smuteční obřad. Aimee se měla vdávat a teď kráčí za rakví svého snoubence. Ale co se vlastně stalo a proč musela přijít o Všechno, co máme? Aimee poznala Jamese, když byli oba malé děti. Jejich mnohaleté přátelství postupně přerostlo v hlubokou životní lásku. Touha a náklonnost logicky vykrystalizovala v žádost o ruku a zasnoubení. Jenže James dva měsíce před svatbou zmizel kdesi v Mexiku, a pak jeho bratr Thomas pouze vyzvedl mrtvé tělo. Aimee tedy nakonec ve svůj plánovaný svatební den oplakává milovaného muže na jeho pohřbu. Plna zoufalství utíká před zármutkem, toužící zavřít se v tichu a klidu, pryč od všech blízkých.