Share

Lisi Harrisonová, Monster High 3, Kde je vlk, tam je hra. Nakladatelství CooBoo ve společnosti Albatrosmedia, a. s. 2012.

Kde je vlk, tam je hra, je již třetí knihou z řady Monster High, autorky Lisy Harrisonové. Ještě před pár lety zajímala děvčátka snad jen panenky miminka nebo umělé modelky, zosobňující ideál krásy. Jakmile se objevily Monster High, příšerky, jimž klidně můžete utrhnout kus končetiny, překvapivě k rozpakům babiček a maminek, holky po nich začaly šílet. Viděla jsem tyto hračky také u mladých slečen, které si již řadu let nehrají, ale Monster High se pro ně staly jakýmsi sběratelským artiklem společně s vycházejícími publikacemi.

Jsou to příšerky, zombáci, některé mohou být zelené, jiné upíři, mohou zneviditelnět či mít srst, ale i když si ji oholí, rychle jim naroste zpět. Rovněž ostříhané nehty se po pár hodinách opět promění v ostré drápy. I když to jsou „zrůdičky“, mají stejné touhy a přání jako „normáci“, běžné živé děti. Jakmile na světlo světa se objeví dokument  o zombácích, dostanou strach. Skrývají se, mění identity. Ale proč? Vždyť mají nakonec větší moc než obyčejní lidé? Stačí ji jen použít… A k tomu se jim slabší normáci jen vysmívají.

Také Frankie je zombačka. Touží po zemi, kde se lidé nebudou rozdělovat podle barvy, ale podle charakteru. Navíc je zamilovaná do normáka Breta. Ten její lásku opětuje. Ale copak je to v tomhle světě tak jednoduché? Problémy jsou i v učitelském sboru – zdá se, že bude muset odejít učitelka, která podporuje zombáky. Aby mohla zůstat, potřebuje na petici sehnat určitý počet podpisů. Dostane je poctivě, nebo použije siréna Melody svůj mocný hlas, jemuž každý podlehne?

Abyste se lépe orientovali ve jménech a ději, doporučuji ještě předchozí díly z této série:

Monster High, S příšerami v jedné lavici.

Monster High, Můj soused Gúl

„Oregon City!“ Vyvolával průvodčí.

Vlak zpomalil a pak zastavil. Nádraží nebylo tak romantické jako například Lyonské nádraží v Paříži, kde se secese potkává s architekturou starého světa. Tohle nádraží především nemělo střechu. Žádné naleštěné mramorové podlahy ani květinářské stánky. Žádné plačící dvojice, které se snaží vyždímat z posledního objetí, co se dá. Nádraží byl prostě betonový kvádr stejně ponuré barvy jako zatažené nebe.

Frankie vystoupila na nástupiště. Ostatní cestující se rozutíkali jako Glitteratiovi, když jim čistila klec. Ale ona se vůbec nedokázala pohnout. Doutnavá a chmurná nálada se přetavila do děsu a nervozity. Ze záchvatů euforie zůstaly jen jiskřičky. Dveře za ní se s mlasknutým zavřely a vlak pokračoval na sever. Nebylo návratu. (154/155)

KJARA