Duchařský a detektivní příběh pro děti: tramvaj plná strašidel.

Petra Braunová, Tramvaj plná strašidel. Nakladatelství Albatros, 2012.

Desetiletý David je znuděným zhýčkaným jedináčkem, který dostává jednu drahou hračku za druhou. Bydlí ve velkém pětipokojovém bytě, rodiče pracují v televizi a bývají v práci dlouho do noci. Zatím se o domácnost stará ukrajinská služebná Světlana. Brzy ho rodiče posadí do vlaku směr Praha Uničov, aby jel na prázdniny za babičkou a dědečkem, kde jsou ještě jeho sestřenice Běta, Žofka a bratranci Cyrda a Martínek.

David je vystrašený, nejen kvůli jízdě vlakem, ale hlavně proto, že ještě doma v pražském bytě z okna v noci viděl létající historickou tramvaj plnou duchů. Nakonec se spolu se svými sestřenicemi a bratranci vydají pátrat, co jsou ti přízraky zač a proč je chodí strašit.

Mírně hororový příběh s duchařskou historkou děti okamžitě zaujme. Jsou napnuté a nadšené a nedočkavé, jak to tedy nakonec je s těmi duchy – nezdálo se to Davidovi? Jsou skuteční? A kdo pošlapal u babičky jahody? Komu patří ty bubliny lidských tváří bez těla? Jaké to je chodit noční Prahou bez rodičů? A tak dále. Je to prostě velké dobrodružství.

Nedávejte však knížku číst rodičům. Hned jim bude vrtat hlavou, jak hodně je zodpovědné poslat desetiletého chlapce samotného vlakem, proč ho nemohl otec dovézt přímo na místo, ale vysadil ho v Olomouci a nechal chlapce dojet zbytek osobním vlakem. Jak je možné, že se děti starají jen samy o sebe včetně devítiměsíčního Martínka, zatímco jejich rodiče jsou dlouho do večera v zaměstnání. Jak je možné, že desetiletá Žofka tak snadno identifikuje tváře duchů, osobností, které patří do učebnic starších ročníků, jako Emu Destinovou, Karla Hynka Máchu, Bedřicha Smetanu, Karla Čapka, Antonína Dvořáka a Františka Křižíka. Navzdory tomu, že šedivé bubliny s očima, ušima, vousy či brýlemi mohou symbolizovat jakékoliv z milionů jiných tváří. A nejvíce je nejspíš zarazí, když děti z Uničova spolu s pražským Davidem procházejí půlnoční Prahou, zatímco devítiměsíční Martínek zůtává v pětipokojovém bytě sám spolu s pohybově omezeným spícím dědečkem. V knížce také zcela chybí funkční role rodičů, ale to by nemělo být na výtku: ne každá úplná rodina dokáže plně fungovat jako sehraný harmonický celek.

Motto knihy je však výborný nápad – je to součást dětské fantazie být na hřbitově nebo v nočním městě sám bez rodičů, setkat se s opravdovými duchy – a navíc s ponaučením, jak důležité je prožít život naplno a nemarnit svůj čas nudou a jen hraním her u počítače. Občas text působí lehce přitažený za vlasy. Možná spíš autorka vyjmenovávání letopočtů a vysvětlování cizích a neznámých termínů měla ponechat vypravěči než ponejvíce dvanáctileté Bětce. Autorčina snaha předat formou dobrodružného příběhu co nejvíce historických, kulturních, jazykových a dalších informací, nakonec skutečně místy působí dost nevěrohodně a křečovitě.

Domnívám se ale, že tohle děti nepoznají. Ony se nechají unášet tím „zakázaným“ ovocem, dobrodružstvím, které samy nejspíš nikdy nezažijí: detektivním pátráním a touláním se půlnočním městem.