Zemřel Adolf Hitler v roce 1962 v Argentině? Ukázka z nejnovější diskutované knihy.

Neexistovala jiná možnost než Hitlera přes Atlantik do Argentiny přepravit ponorkou, ale šlo o vysoce riskantní plán. Od bodu obratu v bitvě o Atlantik, k němuž došlo v květnu 1943, se rovnováha sil na oceáně změnila. Kriegsmarine v létě 1944 ztratila francouzské ponorkové základny, takže se plavba k oblastem, kde bylo možné hlídkovat a vyhledávat lodě Spojenců, prodloužila a ztížila.

Simon Dunstan, Gerrard Williams, Adolf Hitler. Zemřel v roce 1962 v Argentině? Nakladatelství Fragment, 2012.

Spojenecké protiponorkové síly – námořní i letecké – měly mnohem lepší vybavení a vévodily severoatlantickým námořním trasám stejně jako vodám kolem většiny Evropy, takže námořní ztráty Spojenců činily jen zlomek dřívějších hodnot. V roce 1944 překročil počet zničených ponorek počet ponorek nově postavených; v důsledku toho byly i zbývající posádky a jejich velitelé podstatně méně zkušení. Jen od ledna do dubna 1945 Německo přišlo o plných 139 ponorek včetně posádek. Naděje na úspěšný únik ze severozápadní Evropy do Jižní Ameriky byly pramalé; pokud se však mělo vyplouvat ze Španělska, naděje výrazně stoupla.

Jediná dostupná třída ponorek s požadovaným akčním rádiem a kapacitou na převoz cestujících do Argentiny alespoň v minimálním pohodlí nesla označení typ IXC. V březnu 1945 vyplulo do Atlantiku devět ponorek typu IX; šlo o poslední větší operaci německých ponorek v druhé světové válce a o první akci po rozprášení neúspěšné Gruppe Preussen o rok dříve. Dvě z těchto plavidel, U-530 a U-548, měla operovat v kanadských vodách s cílem „působit ztráty a vzdorovat Spojeným státům“. Dalších sedm tvořilo Gruppe Seewolf: U-518, U-546, U-805, U-858, U-880, U-881 a U-1235. Tyto ponorky měly vytvořit hlídkovou linii s kódovým označením Harke („Hrábě“); nicméně v polovině dubna patrně velitelé tří z nich otevřeli zapečetěné rozkazy, které je odvedly k jihu na zvláštní misi.

Termín „Wolf“ (Vlk) nebyl při plánování operace použit náhodou. Hitler po celý život od začátku své dráhy používal pseudonym Vlk. K nejúspěšnějším německým ponorkovým taktikám během války patřila „taktika vlčí smečky“ (takzvaná Rudeltaktik, doslova „taktika smečky“) a samotné ponorky byly ministerstvem propagandy oslovovány jako „Šedí vlci“.

Pro Bormannovo pečlivé plánování bylo typické, že k úniku vybral hned tři ponorky z Gruppe Seewolf nezávisle na sobě, aby uprchlíci měli k dispozici více alternativ, a že jejich úkol zamaskoval v rámci běžných akcí v Atlantiku, aby nepřilákal pozornost Spojenců. Příprava této fáze útěku začala v roce 1944, když už akce Feuerland probíhala déle než rok. Podle Bormannových pokynů byly zvoleny námořnické a letecké zdroje po celé Říši, které se měly podílet na vznikajícím složitém plánu na Hitlerův útěk, jehož nedílnou součástí byla i dezinformační fáze. (str 196-198)