Lovec nacistů, Simon Wiesenthal: byl motorem k pochytání válečných zločinců vlastní pocit viny?

Tom Segev, Simon Wiesenthal. Skutečnost a legenda. Paseka 2012.

Na knižních pultech se nyní setkáte s obsáhlou publikací uceleného životopisu Simona Wiesenthala, kterou čtenářům nabízí nakladatelství Paseka. Proč taková pozornost na více jak 400 stranách? Kdo byl Simon Wiesenthal?

V září to již bude sedm let, kdy zemřela pro mnoho lidí nezapomenutelná osobnost, židovský aktivista, jenž mnoho let svého života věnoval tvrdé práci, aby bylo co nejvíce nacistických válečných zločinců postaveno před spravedlivý soud. Přezdívalo se mu lovec nacistů.

Od prvopočátku věděl, do čeho jde. Také sám si kvůli svému původu pobyl v několika koncentračních táborech. Přežil a rozhodl se, že nezapomene.

Druhá světová válka byla katastrofickou lekcí (ne)lidskosti. Ani po ní to však neměli Židé jednoduché. Zvláštní zatrpklost cítili také ve své nové domovině, v Izraeli. Někteří místní se k lidem, kteří přežili holocaust, chovali dokonce arogantně: „šoa“ bylo tabu.

Izraelité nevěděli, jak by měli „patřičně truchlit za šest milionů mrtvých“. Navíc v roce 1946 byl do země přivezen popel zemřelých z jednoho polského koncentračního tábora. Byla to jedna z těch zvláštních zkušeností, z těch divných pocitů.

A zákon o potrestání nacistických zločinců vstoupil v platnost až v roce 1950. Celostátní Den holocaustu byl pak ustanoven až o další dva roky později.

Wiesenthal zpočátku cítil určitou zlobu také vůči sionistickému hnutí. Po zkušenosti z prvního poválečného sionistického kongresu měl pocit, že by sionističtí vůdci měli být postaveni před soud stejně jako nacisté.

„Dobře jsem se díval na naše vedení, které pro záchranu Židů udělalo tak málo,“ řekl Wiesenthal. „Každý se spoléhal na toho druhého… Neuškodil by nám náš vlastní Norimberský proces se všemi těmi, kteří vůči nám, našim rodinám a židovskému lidu nedostáli svým povinnostem.“

Cíleně se Wiesenthal nezaměřoval pouze na téma vyvražďování Židů, ale v jeho ohnisku byly i další skupiny lidí (jako nevyléčitelně nemocní, Romové, homosexuálové, svědkové Jehovovi), na nichž páchali nacisté své zločiny.

K jeho velkým úspěchům lze přičíst vypátrání Adolfa Eichmana, jednoho z největších nacistických zločinců, který se po válce skrýval v Argentině. Díky němu byl nakonec Eichman v roce 1960 unesen tajnými izraelskými agenty a souzen a popraven v Izraeli.

Nakonec to byli v souhrnu stovky dalších, které se pokoušel najít a postavit před soud. K úspěšnému cíli však nejednou přišel zmar – mnoho nacistických zločinců po válce převléklo kabát a stali se dokonce tajnými agenty v amerických nebo jiných zahraničních službách (dokonce i v izraelských).

Svět nebyl nikdy černobílý: ani Wiesenthal nebyl globálně pro všechny považovaný za hrdinu. Obdržel řadu výhružných a antisemitských dopisů, které si však stejně jako ostatní dokumenty archivoval.

Nicméně všichni ho znali jako neúnavného bojovníka proti všemu válečnému zvěrstvu, proti zrůdnému holocaustu, jemuž lidé ještě několik let po válce nebyli mnohdy schopni ani uvěřit (a ještě dnes se najdou ve společnosti některé extrémistické skupiny, které tuto skutečnost popírají). Málokdo však mohl vstoupit blíže a poznat i jeho „vnitřní svět“.

Eva Dukesová byla právě tou jednou z mála, která věděla více. Věděla, že Simon Wiesenthal nehodnotil všechny nacisty stejným metrem. Vnitřně také cítil pocit viny, že trpěl méně než ostatní. Ano, prošel si koncentračními tábory, ale mnozí zemřeli. On za svůj život vděčil slušnosti několika Němců. Také jeho žena přežila díky nim.

Bylo to štěstí a zároveň utrpení, protože navzdory vlastní záchraně ho léta „hryzalo svědomí“. Možná i to bylo motorem k tomu, že byl ve své práci – dopadnout všechny zločince –  tak houževnatý.

Po všech zkušenostech se neupnul nenávistí vůči Němcům, ale soudil lidi jen podle jejich skutků, nikoliv podle příslušnosti k určité skupině. Proto také Eva Dukesová věřila, že právě tomuto kápovi by Wiesenthal byl nakonec schopen odpustit. Před odpuštěním by ho však – podle jejich slov – možná zastavil jen pocit viny vůči přátelům a vůči mrtvým, „bál ses, že bys je zradil,“ řekla Dukesová. „Tvé srdce zřejmě cítí to, co rty nedokážou vyslovit – ano, odpouštím ti.“

Sepsat plnohodnotný životopis Simona Wiesenthala nebylo snadné. Vždyť jen dostupné dokumenty obsahují na 300 000 listů papírů a dopisů. Tato kniha je však jedinečná – snaží se s maximální pečlivostí přiblížit život a „osud“ člověka, který hledajíce spravedlnost za válečné zločiny možná tak také hledal odpustek za své přežití a zmírnění bolesti nad ztrátou svých přátel a bližních v nejkrutějších etapách lidské historie.

Je to jedna z těch publikací, které byste měli mít doma, abychom – jako lidstvo společně –  nezapomněli. Víme, podle čeho lze měřit hrdinství a jak hodně napomáhá zločinnosti lhostejnost či „přizpůsobivost“? Jak dalece od sebe mají spravedlnost a odpuštění?