Share

Jaroslav Sedláček, Rozmarná léta českého filmu. Edice Česká televize. Albatros media, 2012

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.  Superrodina je na Facebooku

Rozmarná léta českého filmu vycházejí z cyklu České televize. Publikace je plná fotografií, vzpomínek a zajímavostí kolem českého filmu stručně před rokem 1989 a poté detailněji až do roku 1998.

Máte rádi český film? Každý národ tíhne více ke své vlastní tvorbě, neboť zde v podobném prostředí a příbězích lépe poznává sám sebe. Snadno se stávají kultem, připomínající i sem tam sociální či politickou éru, „hvězdy“, které již nejsou mezi námi a s oblibou některé útržky ze scénáře vstupují do povědomí lidí jako oblíbené a často opakované „hlášky“.

Film má své kouzlo, můžeme si ho opakovat do omrzení. Ne jako lidský život. Přináší nám své emoce – zábavu nebo i strach, smějeme se s ním i pláčeme. Přichází do našich domovů a stává se součástí našeho života, nebo na plátna kin, kde pak cítíme vzájemnou společnou interakci k jednomu tématu. V tu chvíli si „rozumíme“, ačkoliv se vůbec neznáme.

Česká kinematografie patří mezi šest nejstarších na světě. To, že český film předčil mnohé zahraniční v prvenství vděčíme Hanzimu Kříženeckému. V roce 1928 svět šokoval Machatého Erotikon, film plný vášně, lidské duše, zla i lásky. Mezi hvězdami filmů „pro pamětníky“ excelovalo mnoho, ale sláva byla přesto pomíjivá. „Konec“ úžasného komika Vlasty Buriana byl také smutný.

„Ve skutečnosti se Burian provinil jen tím, že na sklonku roku 1941 vystoupil ve dvou rozhlasových skečích, které zesměšňovaly exilovou vládu a jmenovitě ministra Jana Masaryka. Po svém odsouzení musel Burian na Mostecku vážit vagony s uhlím…“ (9)

Film patřil k odvětvím, která byla jako první znárodněna dekretem z 11. srpna 1945. „Pro kinematografii to byl krok šťastným směrem,“ říká autor knížky. Po únoru 1948 si filmaři a herci již tolik nevýskali. Když údernické hřmění však lehce vyšumělo, přišly Lásky jedné plavovlásky (1965), Ecce homo Homolka. Vznikaly filmy, zabývající se úpadkem morálky (Žert), experimentální či poetické snímky, filmy sledující poválečné období (Všichni dobří rodáci) a další.

I navzdory železné oponě se české snímky účastnily festivalů v Cannes a dostávaly Oscary (Obchod na korze, Ostře sledované vlaky), ale po okupaci sovětských vojsk v roce 1968 přišly prověrky, emigrace a český film zažíval hlubokou krizi. Neoptimistická doba však přinesla o pár let později ty nejsilnější komedie, které se staly kultovními snímky a mají vysokou sledovanost i pro dnešního diváka („Pane, vy jste vdova!“, Jáchyme, hoď ho do stroje, S tebou mě baví svět a další)

V první polovině 70. let se mohla k filmu vrátit řada umělců (Menzel, Chytilová), z Barrandova odešel „kat“ filmu Ludvík Toman a později kinematografii pomohla také perestrojka.

Vznikl film o dosud tabuizovaném tématu, drogové závislosti mladé dívky (Pavučina, 1986) či další neobvyklý snímek, jakoby převádějící investigativní žurnalistiku na filmové plátno (Proč?, 1987) a hlavně Kopytem sem, kopytem tam (1988), film Věry Chytilové o nevázaném způsobu života a hrozbě AIDS .

Přichází další silné projekty, Čas sluhů Ireny Pavláskové, který ukazuje na hereckou sílu zejména Ivany Chýlkové a Karla Rodena.

Letem světem natočeno bylo nespočet dalších snímků, krásných pohádek, projektů s vážnějším či lehčím pojetím. Vznikla tak i série Slunce, seno… Jednou se prý Zdeněk Troška rozohnil, proč se utrácí za zahraniční „krávoviny, když si je můžeme natočit sami, levněji a v našem prostředí.“ (29)

Rušný rok 1989 sebou přinesl petice a vzdávání se titulů zasloužilých a národních umělců. Skandál proběhl kolem ikony Hany Zagorové, jejíž podpis pod Několik vět tehdy rozčílil i Miloše Jakeše v jeho památném proslovu, který je ještě dnes hitem na YouTube.

V roce 1989 vznikla řada filmů, na které si rádi vzpomenete – namátkou Vážení přátelé, ano; Zvířata ve městě či Pan Tau.

Po revoluci se otevíraly trezory. Diváci mohli vidět dříve zakázaný film Ucho s Radoslavem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou. Podobnou historii zažili i Skřivánci na niti. Přichází Šteindlerův Vrať se do hrobu. V roce 1991 Obecná škola, Pějme píseň dohola, Tankový prapor, Žebrácká opera a další snímky. Příští rok je podstatně slabší, ale nabízí například Černé barony či Requiem pro panenku.

Ale to bychom jen vyjmenovávali a tvořili sáhodlouhý seznam. Sedláčkova publikace není ale vůbec o výpisu toho, co se natočilo. Není to jen o samotných snímcích, ale o politické a společenské situaci, jsou zde slova tvůrců, herců a další okolnosti, za jakých filmy vznikaly i úsměvné situace kolem nich.

Vzpomínáte si například na film Dědictví aneb kurvahošigutntag? Zpočátku možná nepochopená komedie probouzející závist v divácích: kde je ta spravedlnost, když buran, povaleč a opilec se stane milionářem? Bolek Polívka trval na tom, že film musí mít onen dovětek: „Líbila se mi představa kultivované nalíčené televizní hlasatelky, která říká: „Dnes večer uvidíte film Věry Chytilové Dědictví aneb…“ a teď bude muset říct to slovo, co z ní poleze hodně těžko, ta představa mě bavila.“ (79)

Který český film patří k vašim nejoblíbenějším? Unavené zlo z filmu „Čas dluhů“? Zdivočelá země? Báječná léta pod psa? Akumulátor? Česká soda?

Jsou to komedie či vážnější témata, které dělají český film „tím“ filmem, na nějž se nezapomíná, který si zaslouží uznání? A víte, jak se Tomu Cruisovi natáčelo v Praze Mission Impossible?

Nejen z nostalgie by stálo za to mít ve své knihovničce Rozmarná léta českého filmu. Přiblíží vám kruté i veselé osudy herců a režisérů. Zdraví a nemoce slavných. Okrajem třeba maniodepresivu, jež provázela Miloše Kopeckého, spisovatele Otu Pavla, a dovedla k sebevraždě talentovaného kameramana Miloše Kabylu.

Nejsou to jen filmy, jsou to také příběhy v pozadí, jsou to zajímavé okolnosti a souvislosti, které vám jaksi „ucelý“ snímek a díváte se pak na něho již jinýma očima.

Přeji příjemné čtení a „pokoukání“.