Krajinami cizích časů. Vnímání prostoru a času usazenými a nomádskými kulturami.

Eva Čermáková, Krajinami cizích časů.

Vnímání prostoru a času usazenými a nomádskými kulturami. Dokořán 2012.

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme zajímavé fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.

V naší západní společnosti vnímáme čas velmi intenzivně. Je to neustálý spěch, důležitost každé sekundy i mikrosekundy. Oddělili jsme svůj čas od prostoru a vnímáme je jako dvě samostatné entity. Avšak rozlišování prostoru a času je pouze „myšlenkovou konstrukcí moderní euroamerické civilizace a je také svým způsobem raritou mezi ostatními pohledy,“ uvádí autorka Krajiny cizích časů.

Sic to někdy neregistrujeme, zatíženi spěchem a starostmi, čas a prostor nelze vnímat odděleně. Prostor se vždy mění s časem. Můžete sledovat intenzitu téhož světla ve vašem pokoji ve stejnou hodinu v různých ročních období, změnu okolního prostředí, barvy listí na stromech a tak dále.

U nás – „usedlých“ – je prostor svým způsobem ohraničený oproti nomádům. Ale ať tak či onak, pohlížíme na svět skrze „filtry“ těla a jeho smysly, řečeno slovy M. Merleaua-Pontyho.

Určujeme prostor, co je vzadu, vpředu, vlevo a tak dále právě podle naší fyzické polohy. Vnímáme velikost prostoru jinak v dětství a jinak v dospělosti, kdy se náš vzrůst změní. Lidské smysly vytvářejí obraz reality.

Naše západní civilizace vnímá čas lineárně, žene se do budoucnosti. Jdeme za tím hypotetickým bodem vpředu, kde na konci je smrt.

Tradiční společnosti vnímají čas cyklicky; jsou odvozené z přírodních dějů, které se neustále opakují. Po jaru přijde léto, pak zima a tak dále. Je doba setí a doba sklízení.

„Je důležité si uvědomit, že domestikace je fenomén mutuální, tj. že není zcela jasné, kdo si vlastně koho *omotal kolem prstu*“ (Komárek, 2008, s.277).

Každý způsob života vyžaduje různé typy krajiny. Může to být různorodá krajina nebo pustina. V pustině může dojít k optickým klamům a představivostem, snadno se stáváme oběťmi vlastní fantazie (faty morgány). Tento aspekt se také varovně zrcadlí v náboženstvích – strach z bujné fantazie a uctívání jiných bohů.

Krajina cizích časů není jen o zmizelých kulturách (neolitické kultury, Mayové apod.), ale nabízí komparaci k ostatním a popis současných mongolských kočovníků, mezi nimiž Eva Čermáková uskutečnila terénní výzkum.

Můžete si sami položit otázku, jak vy vnímáte prostor a čas. Prostor sám v nejzákladnějším termínu může být neohraničený (z angl. space, vesmír): české slovo „prostor“ vychází z „prostřít, obestřít, prostěradlo, strana“; místo pak pochází nejspíš z indoevropského moit (kůl) a z ohraničeného místa se pak vytváří slovo „město“. Dalším hezkým srovnáním je slovo „krajina“, které pochází z „kraj, krojiti (jako konec ukrojeného). Ohraničeným prostorem může být ale také koberec, prostor, na kterém si děti hrají, místo pro modlitbu apod. Prostor je také bezpečný domov a vnější cizí prostředí.

Vnímáním času se navozuje rovněž myšlenka kalendáře. Nomádské kalendáře jsou často postaveny na lunárních nebo sezónních cyklech. Jsou přejímány a mohou být ztvárňovány na kobercích či jiných praktických věcech (např. mongolský kalendář slouží také na stírání prachu a potu z koní).

Z antropologického (ale i fenomenologického, etymologického, archeologického apod.) hlediska se dozvíte mnoho o usedlých kulturách či kulturách „v pohybu“, jejich architektonické vnímání prostoru, ale i vztah k vesmíru. Přivlastňování si prostoru, skalní umění typické pro nomády či osídlování, typické pro zemědělce. Nomádské žití přítomností či tendence čas „domestikovat“ (zemědělci) např. pomocí různých astronomických observatoří.

Přeji kvalitní čtení a studium.