Písek mezi zuby: rallye Paříž – Dakar jako zdroj fascinujících příběhů
Dakar. Málokoho nechává toto slovo chladným. Neznám nikoho, kdo by si nevybavil světoznámou legendární rallye. Rallye, která se jezdila v drsných podmínkách afrických pouští. Rallye, kde spolu soupeřilo nejen řidičské umění, ale i (více či méně) špičková technika, vytrvalost, schopnost orientace a improvizace. I pro mne je Dakar symbolem dobrodružství, ale také nebezpečí, nekončící dřiny, náhody, která může v okamžiku zhatit vše, na čem celý tým lidí mnoho měsíců pracoval a na co se upíraly jeho naděje. Ale je to pro mne také symbol nezměrné houževnatosti a vytrvalosti, odhodlání bojovat se všemi nástrahami a překážkami, které závod v tak extrémních podmínkách přináší… A v neposlední řadě je rallye Paříž – Dakar obrovským zdrojem fascinujících příběhů.
Některé jsou úsměvné, některé šťastnější, jiné méně šťastné a – bohužel – některé tragické. Takový umí Dakar být a tak nám ho přibližuje v knize Písek mezi zuby navigátor Josef Kalina, muž, který stál u zrodu a realizace myšlenky „účastnit se Dakaru“. Počátky české účasti nebyly jednoduché. Bylo třeba přesvědčit hodně lidí, chyběly zkušenosti, na některých místech i odvaha. Přesto se to nakonec skupině nadšenců podařilo a v roce 1985 stály na startu v Paříži dva vozy značky LIAZ s českými posádkami. Josef Kalina byl tak říkajíc u toho a následně s tímto závodem prožil téměř čtvrt století. Vyřizoval papíry, jezdil s asistenčními vozy, dva roky pracoval pro pořadatele a hlavně – absolvoval dvanáct ročníků závodu jako navigátor Karla Lopraise. Díky tomu poznal Dakar jako málokdo.
Jedinečné zážitky Josefa Kaliny zaznamenal a zpracoval Dalibor Janek, bývalý automobilový závodník, několikanásobný mistr republiky, nezávislý publicista a autor mnoha knih (např. Zaprášené oktany, Horký volant, Nebe, peklo ráj, aj.)
Vyprávění ilustrují a doplňují působivé fotografie z archivů Petra Luska, Josefa Kaliny, Milana Lopraise, Jana Králíka, Jiřího Moskala a Miroslava Krejsy. Spatříte na nich písek vířící pod koly liazky, kolonu tiráků ženoucích se vyprahlou pouští, ale také vyčerpanou posádku spící na holé zemi po náročné etapě, a nebo závodníky v dámském prádle. To vše je Dakar a vy máte nyní možnost se s ním díky Josefu Kalinovi a Daliboru Jankovi seznámit.
Mezitím nás všichni předjeli, bylo po prvním místu, v cíli jsme byli devátí. Patřičně otrávení z vlastní blbosti. S touto náladou jsme vyrazili do další etapy, která byla hodně dlouhá, asi šest set třicet kilometrů. Karel byl naštvaný a hnal to, poprvé jsem zažil, že atmosféra v posádce nebyla příliš dobrá. Průjezdní kontrola byla na třistadesátém kilometru a byl tam chlapík, kterého jsem znal z doby, kdy jsem jezdil pro organizaci TSO. Ten nám ukazoval, že máme první čas, to bylo slibné. Říkal jsem to Karlovi, udělalo mu to radost, a protože nás čekala dunová pole, podfoukli jsme patřičně gumy. Vystoupali jsme na náhorní planinu a před námi byly dlouhé údolní pasáže, vždycky zakončené dunou. Bylo to rychlé, písek byl relativně tvrdý, takže se po něm dalo pospíchat.
Karel říkal: „Ty, přifoukni to trochu, tady je to tvrdé!“
Ale já ho v jakési předtuše varoval: „Dávej pozor, některé horizonty, přes které letíme, mohou končit ostrým spádem!“
Karel odtušil: „To je dobré, já tam vidím.“
Viděl, ale už bylo pozdě, když uviděl. Tak ve sto padesáti jsme se vznesli přes dunu, Karel předtím ještě zkusil trochu přibrzdit, pak ale brzdy pustil, protože stát v téhle situaci na brzdách znamenalo ještě větší malér, než nastal po dopadu. Duna totiž klesala, ale ne až do údolí – končila takovým pětimetrovým, téměř kolmým schodem. Viděli jsme hned, že je všechno špatně, rána to byla jako z děla. Myslím si, že Karlova páteř povolila právě při téhle ráně, levé přední kolo včetně náboje, hnacího hřídele i otočného čepu se totiž utrhlo. Všechno se to stalo pod Karlem, takže právě on chytil tu největší pecku. To byl ovšem pouze začátek velkolepého karambolu. I s utrženým kolem se auto řítilo dál, pak zakoplo právě přes můj pravý roh a udělalo kotrmelec podélně, přes kabinu. Další, které následovaly, už byly bokem. Kolik jich přesně bylo, to nevím, bylo jich ale dost. První kotrmelec byl opravdu strašidelný, nejhorší zážitek z celého mého závodění. Měli jsme pocit, že nás někdo vrazil do mixéru a pustil ho naplno…
Josef Kalina (1949)
Narozen v Praze na Žižkově, na což je hrdý. Za svoji rodnou čtvrť ovšem považuje Letnou, kde prožil převážnou část mládí a středního věku. Vystřídal mnoho povolání, například maskér, hudebník, skladník, dlaždič, zelinář, exportní úředník, obchodník s náhradními díly, novinář, navigátor, pouštní průvodce… seznam zatím není ukončen. Posledních patnáct let žije s manželkou v malé vesničce v šumavském Podlesí, kde věnuje stále více času svým čtyřem vnoučatům. Od roku 1986 se s nákladními vozy Tatra nebo LIAZ zúčastnil dvaadvaceti nejtěžších motoristických závodů světa, pro které se vžilo souhrnné označení „Dakar“. Plným právem je považován za živoucí legendu této soutěže.
Soňa Rivera
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
