Share

Nicolai Lilin, Sibiřská výchova.

2011, Paseka.

Knihu si můžete zakoupit v nakladatelství PASEKA

 „Někdo si života užívá, někdo ho potrpí, a my s ní bojujeme,“ říká staré rčení sibiřských urků.

Při čtení knihy vás celou dobu mrazí, děsíte se toho, co může být pro jiné „normální“. Všechny morální hodnoty, které jsou nám od narození vštěpovány, zde neplatí.

Pod pojmem „zločinec“ kulturně vnímáme jen negativní obsah slova – je to člověk, který se provinil proti zákonu a musí být potrestán. Sibiřská výchova říká ale něco jiného. Odlišuje několik druhů zločinců a domorodci se hrdě hlásí k „poctivým“ zločincům. Děti jsou od nejútlejšího dětství vychováni k ospravedlňování některých vražd, k nenávisti a pohrdání k policii a k hrdosti k vlastní skupině. Nejpozději v pubertě se „děti“ dostávají do rozporu se zákonem, do pasťáků a později vězení. Všichni jsou vedeny k tomu, že z nich budou vrahové a kriminálníci. A jsou na to hrdí.

„Jako dítě mě hračky nezajímaly. Ve čtyřech pěti letech jsem se pro zábavu potloukal po domě a snažil se nepropást okamžik, kdy se můj děda nebo strýc dají do rozmontovávání a čištění zbraní. Čistili je často, s péčí a láskou, protože jich měli opravdu hodně. Můj strýček říkal, že zbraně jsou jako ženy, když je člověk dostatečně nehladí, ztuhnou a zradí ho.“ (12)

Zbraně se v domácnosti doslova „válely“ všude. Dělily se na několik typů. Ty nejváženější, které nosí sibiřští zločinci stále u sebe, se ukládaly do červeného kouta, na místo, kde visí rodinné ikony, fotky zemřelých příbuzných a všech těch, co si právě odpykávají trest ve vězení. Jakmile zločinec vešel do domu, odložil svou zbraň na toto posvátné místo, po té ji pokřižoval a položil na ni krucifix. Taková zbraň nesmí být v domě použita, jinak by byla zneuctěna. Možností zneuctění je několik. Stejně tak je zakázáno muži, aby hovořil s policistou – je to pro zločince ponižující akt mluvit s „blbým poldou“ či „sajrajtem“ -, i když vtrhne do domu s celým komandem a zatykačem. Pohrdavým tónem beze strachu zločinec volá na svou ženu, která – stejně jako nezletilé děti – smí podle nepsaného zákona sibiřských urků s policistou bez hanby mluvit. Zločinec hovoří urážlivě o policii a žádá svou ženu, aby mu informace předala, ačkoliv on vše slyší, neboť stojí po celou dobu vedle nich. Je to hra, při které zákon selhává a stát prohrává. Jakmile vtrhnou policisté do osady, nemají šanci proti semknuté skupině. Celá vesnice popadne své zbraně a obstoupí ostatní státní úředníky před domem. Po té s hanbou vyžene policisty z osady.

Urkové mají spoustu tradic a pověr, ke kterým se upínají a v nichž se ctí vychovávají své děti. Používají svůj žargon pro zbraně (milenka, teta, provaz, rybářské pruty, srpy), vězení, nože a hantýrku pro další věci a činy, která by skryla před nepřítelem skutečný obsah slov.

„Poctivá ruka obrátila do drahého zoubku metlu, nakládané houby a tři hlávky kapusty.“ (217) Znamená vlastně že „Zločinec pečlivě uschoval na bezpečné místo automatickou pušku s tlumičem a náboji plus tři tisíce dolarů.“

Některé akty a zbraně mají iniciační charakter. Některé věci a chování jsou všem zakázané. Jako například přísahy.

Zločinci mají zakázáno přísahat. „Bylo to považováno za výraz slabosti, urážky vůči sobě samým, protože ten, kdo přísahá, vnukává možnost, že to, co říká, není pravda.“ (37). Malí kluci však často toto pravidlo mezi sebou porušovali. Ale „Nikdy se nesmělo přísahat na matku, rodiče a příbuzné vůbec, na Boha a svaté. Ani na vlastní zdraví, ba co hůř, na vlastní duši, protože to bylo považováno za poškození božího vlastnictví. Takže nezbývalo, než se vyřádit na čepici.“ (37)

Přísahy se samozřejmě dělaly takové, aby trumfly svou odvahou a šíleností všechny myšlenky.

Malí vrahové vyrůstali ve velké vrahy. Lidi, schopné zabití, aniž by z toho měli výčitky svědomí.

Nicolai Lilin popisuje v autobiografické knize „nádherné“ legendy, vyprávěné staršími „důchodci“, to jest těmi, kteří se vzdali podle vlastního rozhodnutí v požehnaném věku zločineckých práv. Přišli tak sice o rozhodovací práva, ale nabyli pozice „dědečků“, vážených starců, k nimž matky odváděly své děti, aby poslouchaly a poučily se z příběhů plných krve, násilí a vražd.

Nicolai Lilin vyrostl ve městě Bender na pravém břehu Dněstru. Sem byli sestěhováváni zločinci ze Sibiře. Za pomoci státu tak vznikala oblast plná zločineckých gangů, kteří si vytvářeli svá „poctivá“ zločinecká pravidla a pohrdání k státním autoritám a penězům.

“Věznice pro mladistvé, kam mě zavřeli, se navzdory mému očekávání vůbec nepodobala tvrdé base, o které jsem odjakživa slyšel vyprávět a na kterou jsem se odmalička připravoval. V téhle věznici nevládl žádný kriminální zákon, všechno bylo zmatené a úplně mimo jakýkoli existující vzor vězeňské komunity.

Těžké životní podmínky a ztráta svobody – zrovna v tak choulostivé chvíli dospívání – všechno komplikovaly. Nezletilci byli hodně rozzlobení, stávala se z nich doopravdy zvěř: byli zlí, sadističtí, falešní, měli v sobě strašnou chuť šířit kolem sebe zkázu a srovnat se zemí všechno, co by připomínalo svobodný svět… V každé cele žilo sto padesát kluků. … Lůžka nestačila pro všechny, takže se spalo na střídačku. Záchod tam byl jen jeden, na konci cely, a smrdělo to tam tak strašně, že jen když se člověk přiblížil, zvedal se mu žaludek. Nebyla tam žádná ventilace…(179)

Lilin si jako každý místní prošel celým tím procesem – od vyprávění legend přes vlastní násilí; klukovské bitky, při nichž pořezal i tváře dětských nepřátel, prostupuje svým prvním uvězněním, drsnou realitou a vlastní proměnou.

Jeho komunita je typická pro svou zvláštní lásku k dětem a postiženým či jinak slabším – pomáhají kamarádovi, který je na první pohled fyzicky degradovaný k boji, ale inteligentní, doslova „pochodující encyklopedie“. Zarytě nenávidí homosexuály a staví se i proti obchodu s drogami.

Lilin v sobě postupně nalézá dvě identity. Je hrdý zločinec, ale mentálně dospěje k poznání, že každý zločin, ani vraždu nelze ospravedlnit tradičními zákony urských zločinců. Bouří se v něm duše „vraha“, zároveň však brání svou domovinu před jinými nájezdy nových gangů z Ruska, Ukrajiny nebo Gruzie.

Nicolai Lilin žije od roku 2003 v italském Piemontu. Evropský svět, kultura a výchova jsou diametrálně odlišné.

Už když dosáhl plnoletosti, bydlel daleko od své domoviny. Studoval tělocvik. „Byl to pro mě dost zvláštní doby, hodně jsem četl, seznamoval se s novými lidmi a začínal jsem si uvědomovat, že cesta zločinu, teroru jsem dřív nazýval dobrou a čestnou, je cestou extrému, již společnost označuje jako „nenormální“. Ale ani normální společnost na mě nepůsobila nijak zvlášť dobrým dojmem, lidé mi připadali slepí a hluší k problémům druhých, a dokonce i ke svým vlastním. Nedokázal jsem pochopit mechanismy pohánějící „normální“ svět, ve kterém lidé žijí odděleně, nic je nespojuje, neznají radost ze vzájemného sdílení.“ (267)

Comments are closed.