Share
Knihu si můžete zakoupit v nakladatelství Paseka

Rothschildové patří k nejzajímavějším rodinným klanům v celé historii lidstva. Ti, kteří se dokázali vymanit z naprosté chudoby a navzdory diskriminačním antisemitským zákonům se dostali mezi nejbohatší lidi na světě. Jak se jim to jenom podařilo?

Morton Frederic se o tento klan zajímal již delší dobu; snad možná od té doby, co za druhé světové války stál jako „méněcenný“ Žid podle árijského zákona na schodech rothschildovského paláce s ostatními vyděděnci.

Pořiďte si knihu Morton Frederic, Rothschildové (Paseka, 2011) přímo zde.

A právě autorův židovský původ a značné sympatie jsou podepsány na celé knize. Frederic popisuje Rothschildy s nadšením, barvitě a poutavě. I když kniha je psána se subjektivně zabarveným pohledem, přesto obsahuje značné množství faktů a událostí, které se odvíjely od prvního „Rothschilda“ až téměř do současnosti.

Neodtrhnete se. Budete se napájet tou rothschildovskou silou a neúnavností vymanit se z chudého ghetta a žít důstojný nebo ještě lépe mnohem důstojnější život, takový, jaký si podle své neúnavné píle zasloužíte.

První Rothschild, muž z domu s červeným štítem

Část závěti prvního Rothschilda  Mayera z roku 1812; podnik vložil výhradně do rukou svých synů: „…mým dcerám, zeťům jejich dědicům nenáleží ve firmě M. A. Rothschild und Söhne žádný podíl… stejně tak ji nepřísluší právo jakkoli nahlížet do chodu výše uvedeného podniku, jeho účetních knih, dokumentů, inventáře apod. … Nikdy bych svým dětem neodpustil, kdyby se proti otcovské vůli opovážily zasahovat mým synům do mírumilovného držení podniku.“ (59)

První Rothschild byl jistý Mayer. Žil v Židovské uličce a neměl nárok ani na příjmení. Ale že na jeho domě byl červený štít, získali přezdívku a podle ní později druhé jméno – Rothschild. I když o mnohem déle nabyli titul baron, své jméno nezměnili; byť to bylo zvykem.

Rothschildovská pravidla

Mayer založil roku 1800 po mnoha letech vlastní usilovné práce společný podnik se svými nejstaršími syny. Už od prvopočátků měla firma stanovená striktní pravidla, platící dodnes:

„všechny klíčové pozice ve firmě byly obsazeny příslušníky rodiny – naštěstí početné – nikoli najatými lidmi zvenku. Dodnes vládnou jen Rothschildové. Když se vdala nejstarší dcera Schönche, její manžel v rodinné podniku práci nedostal; když se však o rok později oženil Amschel, jeho žena byla okamžitě zaměstnána. (Ženská linie je dodnes držena stranou rothschildovských obchodních záležitostí stejně nekompromisně, jako je do nich mužská linie zapojena.)“ (44)

Vedle běžného účetnictví vedli i tajné. Falešné dno měl později i jejich kočár, kam se ukládaly dopisy psané tajným jazykem.

Za sto let nejbohatší na světě

Během 19. století už klan Rothschildů stihl nashromáždit na 6 000 milionů dolarů, majetek, který se nemohl rovnat s žádným jiným bohatým rodem. Své bohatství si pevně drželi ve své rodině. Jen Rothschild a žádný jiný mohl nabývat majetku. Z padesáti osmi sňatků, které uzavřeli ještě potomci „starého“ Mayera, byla přesně polovina uzavřena mezi bratranci a sestřenicemi z prvního kolene.

Rothschildové půjčovali vždy významným aristokratům a politikům. Například 900 000 zlatých propůjčili knížeti Metternichovi. Šlechticů a válkami zlomených panovníků, kteří si potřebovali půjčit peníze, bylo vždy dostatek. Avšak Rothschildi směřovali ještě výše.

Nepokorní k papeži a osedlávající ohnivého oře

„Rothschild právě políbil ruku papeži,“ napsalo čísi zlomyslné pero roku 1832, „a na odchodu vyjádřil nanejvýš milostivě spokojenost s nástupcem svatého Petra… Jiní se musí sklonit k prstu nohy Svatého otce, ale Rothschildovi byl nabídnut prst ruky.“ (98) Uvádí autor v knize.

Carl Rothschild se nestavěl s bázlivou úctou ke Svatému stolci; sídlo papeže nazýval jen Římským státem. „I přesto nikoho nenapadlo jeho nepokřtěnými dukáty pohrdat.“ (98)

Napoleonské války vynesly Rothschildy do výšin. Odhaduje se, že samotná banka v Londýně poskytla za prvních devadesát let své existence zahraniční půjčky v hodnotě 6 500 milionů dolarů. Ale i další zahraniční pobočky si nevedly špatně.

Knihu si můžete zakoupit v nakladatelství Paseka

Taktikou Rothschildů bylo právě figurovat z různých míst světa. Nesoustřeďovali se v jedné zemi, ale naopak v mnoha i válečně si konkurujících.

Ve druhé polovině 19. století se Rothschildům nedařilo tak extrémně báječně jako předtím – oživené ekonomiky se osamostatňovaly a nepotřebovaly už tolik půjčky.

Ale Rothschildové nezůstali jen na jedné ekonomické trati – rozjeli i další, například železniční. Historie kolem železnice je prodchnuta velmi zajímavými aspekty. Lidé se obávali hlučných funících mašin a jejího vlivu na lidskou psychiku. „Rádoby specialisté na neurologii bili na poplach. Podle jejich článků by se lidská psychika, již teď přetížená podněty moderního světa, úplně zhroutila, kdyby byla vystavena stresu spojenému s cestováním po železnici. Rychlost stroje by mohla muže dohnat k sebevraždám a ženy k sexuálním orgiím. Z Anglie byly hlášeny případy, kdy nic netušící kolemjdoucí při pouhém pohledu na jednoho z těch rachotících, kouřících hadů začali blekotat a zešíleli.“ (120)

K dalším nepříjemnostem přibyla i železniční havárie tři týdny po zprovoznění rothschildovské tratě, při níž zemřelo 37 lidí. Neštěstí pozvedlo antisemitské bouře.

Deroucí se do politiky a odmítající přísahat na Nový zákon

Do poloviny 19. století však většina antisemitských omezení byla zrušena. Židé se stále více přibližovali k ostatnímu většinovému obyvatelstvu. Nemohli však ještě být voleni do Parlamentu. Pro změnu vznikla řada petic a Lionel de Rothschild nehodlal čekat, až se situace nějak s odstupem vyřeší. V srpnu 1847 kandidoval ve volbách pro Liberální stranu za londýnskou City, která byla finančním centrem hlavního města. Navzdory odporu z jistých vrstev, byl zvolen. A i když si umanul další „drzost“ – přísahat jen na Starý zákon – přes další bouře a hádky, nakonec získal své – mohl přísahat podle svého požadavku.

Koberec z podzimního listí a odolné Vítkovice

Rothschildové rozmnožovali svůj majetek a svou prestiž. Ke konci první světové války byli však nuceni k šetření. Koluje historka, kdy nebylo ani na honosné proplácení péče o zahrady, a tak zahradníci nestíhali shrabat listí. Jedna z dam z klanu však touto změnou byla naopak naprosto okouzlena a jala se ptát svého zahradníka, jak dokázal tolik pestrobarevného listů tak přenádherně rozhodit po celé cestě (241).

Ludwig Berne byl – stejně jako Heine –významný německý spisovatel žijící v Paříži, který rovněž vyrostl v židovské uličce, napsal: „Zdalipak by nebylo velikým požehnáním pro svět, kdyby byli všichni králové svrženi a na jejich trůny dosazena rodina Rothschildů? Představte si ty výhody. Nová dynastie by si nikdy nevzala půjčku, protože lépe než kdokoliv jiný ví, jak drahé tyhle záležitosti jsou, a už tímto by se zatížení poddaných snížilo o několik milionů ročně. S uplácením ministrů – aktivním i pasivním – by byl nakonec konec; proč by je měl někdo dál uplácet – a čím by je také kdo mohl uplatit? To všechno by se stalo dávnou minulostí a také morálka by se výrazně pozvedla.“ (83/84)

Nejslabší období však teprve mělo přijít. Nejen kvůli hospodářské krizi ve 30. létech 20. století, ale i kvůli rodinnému nesouladu a neschopnosti se přizpůsobit nové době. Pak přišla okupace Čech. Louis Rothschild byl zatčen gestapem a Němci se zbylým klanem vyjednávali historicky nejvyšší výkupné. Dlouhé průtahy Němce vyčerpávali. Rodina měla vždy navrch. Ani Vítkovice nemohli Němci získat snadno. Nakonec vznikl určitý kompromis a Louis byl propuštěn. Byla však již noc a s jakou zvláštní odvahou požádal, zdali by nemohl přespat v kobce ještě do rána. Nezvyklý požadavek Němce zaskočil. Nicméně přespat mohl.

Navzdory všemu, Vítkovice mají svou politickou historii. Začala válka a dohoda nemohla být naplněna. Po válce zase Vítkovice převzali komunisté, kteří v roce 1953 uzavřeli s Londýnem obchodní smlouvu.

Rothschildové i mezi exotickou faunou

Rothschildové se pohybovali a pohybují v mnoha oborech. „Zoologové nejspíš znají nádherného motýla ornithoptera rothschildi z Nové Guineje či jihoamerického pštrosa ruda rothschildi, kteří byli objeveni na expedicích financovaných Rothschildy.“ (22). V Louvru nebo v Britském muzeu je vystaveno mnoho děl, která dříve zdobila paláce klanu. Rothschildové vedou několik charitativních organizací. V roce 1975 Guy de Rothschild roku 1975 se rozhodl věnovat zámek Ferriéres a část pozemků pařížské univerzitě. (300)

Rozhodně si knihu přečtěte!

V knize nejspíš nenajdete recept, jak se stát jedněmi z nejbohatších lidí na planetě, nicméně vyjma životopisu a zajímavých historek celého Rotschildovského klanu tam přece naleznete nějaké vodítko – je  to píle a rodinná soudržnost. Z celého příběhu lze vzít ponaučení, že pokud člověk půjde ledabyle svou cestou, velkého úspěchu spíš nedosáhne. Leda by mu štěstěna skákala jak šílená do náruče. Ale budoucnost bohatství by v potomcích pak zaniklo.

Rothschildové drží pospolu. I když jsou rody usazené po různých státech, přesto fungují jako jedna pevná jednotka se stejným příjmením, která do svého „umění“ zaučuje své potomky co nejdříve. Semknutost, dřina, chytrost a snad někdy i vychytralost a odvaha. Nikde není předem napsáno, že budete úspěšní, ale když tomu budete věřit a vložíte do výsledku maximum, výsledek se jistě dostaví.