Recenze: Žirafí krk. Jedna z nejkrásnějších německých knih roku 2011. Bezpochyby.

Judith Schalansky, Žirafí krk, Paseka 2013.

Inge Lohmarková díky své dlouholeté praxi patří téměř k inventáři jednoho kdysi prestižního gymnázia. Jenže nic už není jako dřív. Hodnoty socialistického východního Německa jsou dávno pryč, mnoho lidí se sestěhovalo na Západ, klesla porodnost a škola musí bojovat o každého žáka. Lohmarková často otráveně kouká kolem sebe, kam úroveň společnosti podle jejich měřítek klesla. Koho je gymnázium nutné přijímat a tolerovat, aby přežilo.

Inge Lohmarková pochází ze staré školy, je disciplinovaná a přísná, ale není nespravedlivá a krutá. Nepovažuje učitelské povolání za jakési poslání, ale chce ho plnit s maximální odpovědností. Děti v jejich očích jsou horší a línější. Je si jistá, že je všechny důkladně zná a umí zařadit podle typických charakteristik. Již na začátku školního roku si při první hodině dobře všímá svých studentů v lavicích. Podle vzhledu, jejich reakcí je důkladně zaškatulkuje a po zbytek školního roku se přesvědčuje, že se nemýlila.

Celý svět je snadno identifikovatelný a roztříditelný jako objekty v přírodopisných tabulkách. Už jí nic nemůže překvapit. Všude fungují stejné přírodní zákony. Dívá se na lidi a chod společnosti očima bioložky. Jsou to velké celky i drobné detaily, které míjí životem, cestou z práce, při nákupu, v gymnáziu, doma na zahradě. Běžný člověk vidí plevel, ona jednotlivé druhy býlí s charakteristickými rysy druhů listů, počtu pestíků a tak dále. Když pohlédne na létajícího ptáka, hned popřemýšlí o jeho způsobu života, rozmnožování a dalších souvislostech. Vše má svůj řád a je zavedeno v knihách. Ne však její osobní stárnutí.

Podle ředitele školy a nadšené moderní učitelky Schwannekeové, která je absolutním protipólem Inge Lohmarkové: otevřená, komunikativní, děti jí mohou oslovovat křestním jménem, švitoří kolem nich jako jejich rovnocenný teenagerovský přítel, se jeví Inge Lohmarková jako zkostnatělá stará struktura, nepřístupná diskusi a přijímání moderních novinek. Pro Inge však změna politicko-společenského řádu nic nemění v přírodě; tam stále panuje vše stejně; příroda má své logické a stabilní zákonitosti. A rovněž svůj pedagogický přístup ke studentům považuje za lety dokonale propracovaný; není na něm co zlepšovat.

Žirafí krk je plný štiplavé ironie. Inge Lohmarková nevidí svět kolem sebe v růžových barvách. Ve svém věku také ani nepřichází s návrhy na změny, jen brmlá o zkaženém světě. V jejím podání je to však něco jako učebnice biologie.

Dokonale psychologicky zpracovaná osobnost formou krátkých úsečných vět, které na sebe navazují jako dobře zapadající zoubky jednotného soukolí, vám ukáže svět úplně jinýma očima. Uvědomíte si mechanismy a souvislosti, které vás předtím ani nenapadly.

Inge žije v němé domácnosti se svým druhým manželem Wofgangem. Nemluví spolu, ne že by nechtěli, ale oba mají raději klid a ticho; také se celý den téměř nevidí. Setrvávají spolu, aby nebyli sami. „Dvojice stejně zůstávají spolu, protože odchov mladých je nesmírně nákladný. Oni už nejsou závislí na upevňování svazku. Dítě je z domu. Případ uzavřen.“ (93)

Žirafí krk ve své podstatně není románem, kde by se odehrál nějaký prudký zvrat. I na konci knihy, kdy je Inge Lohmarkové ředitelem podsouvány některé argumenty, jejichž účelem je zbavit se jí jako všeho, co ještě nějak zavání starým systémem, vlastně není ani nijak hlubokým zlomem a šokujícím okamžikem; prakticky čekáte, kdy se svět proti puntičkářské bioložce, která chce v klidu a přitom pečlivě žít svůj život, aniž by ho musela okořeňovat čímkoliv moderním, spikne. Přílišná dramatizace by se do takto pojatého románu ani nehodila. Žirafí krk je napsaný dokonale, bere vám dech – budete mít pocit, že v jeho prostoru najdete mnoho z vlastních zkušeností; ať na pozici pedagoga nebo studenta. Je nám to tak blízké. Vzpomínáte na své staré učitele, hledíte s jistými rozpaky na některé novátorské metody. V Žirafím krku poznáte více: hrubost, která není na první pohled zřejmá, která může připadat jako neškodná.

Judith Schalansky perfektně vystihla atmosféru na malém městě a přilehlých vesnicích ve východním Německu s rozdílnými generačními pohledy, aniž by muselo dojít k nějakému výraznému společenskému střetu. Proběhne tu několik nepříjemných incidentů, opět známých z běžného života.

Na zadním obalu se dočtete, že se jedná o „nejkrásnější německou knihu roku 2011“. Bez výhrad souhlasím; Žirafí krk mě pohltil, přemýšlím o Inge Lohmarkové, o nespravedlnosti společnosti odsouvat na druhou kolej nepohodlné, „staré“, „konzervativní“. O pohasínání některých hodnot na úkor vášnivých moderních přístupů, o přírodě jako o pestrých různorodých jednotlivostech a tak dále. Je to úžasné čtení, ke kterému se moc ráda několikrát (ne jednou!) ráda vrátím.

Judith Schalansky vystudovala dějiny umění na berlínské univerzitě a knižní design na FH Potsdam. Vydala několik próz, česky například Atlas vzdálených ostrovů, který byl vyznamenán v Německu několika cenami. Žije v Berlíně.

MB

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]