Statkář Vávra má tři děti, práce až nad hlavu a ženu žádnou. Lízalovi mají peníze a dceru, a nevědí, co si s ní počít. Francek miluje Maryšu, ale její rodiče mu ji nedají, protože nemá peníze. Maryša si prozatím nechce vzít vůbec nikoho, ale nakonec poslechne rodiče a odevzdá se Vávrovi. A nakonec je z toho tak trochu tragédie. Dobře, tohle byl zkratkovitě a velmi nadneseně podaný děj hry Maryša, jednoho z nejklasičtějších a základních dramat české literatury. Ale jsem si jista, že téměř každému vytane na mysli některá z již okřídlených vět, takže bližší seznamování s dějem a pozadím této slavné hry bratří Mrštíků není potřeba. Jak je tedy možné, že Maryša stále láká divadelníky ke zinscenování, když je vlastně strašně stará? Možná je to ten silný vnitřní konflikt moci, lásky a nenávisti. Nebo stále aktuální pohled na priority lidí, kteří uvažují o manželství z čistě materiálních a praktických důvodů. Schválně, s kým budete sympatizovat? S nešťastnou Maryšou, která se nakonec podvolí nařízení rodičů a vdá se za staršího vdovce, s nímž ji evidentně nečeká nic dobrého?