Velký knižní kvíz

Tahle ves je plná ozvěn. Jako by byly schované v dutinách zdí nebo pod kameny. Když kráčíš, cítíš, že jdou ve tvých stopách. Slyšíš vrzání. Smích. Tuze starý smích, jakoby unavený smíchem. A hlasy opotřebované mluvením. To všechno slyšíš. Myslím, že přijde den, kdy tyhle zvuky zaniknou.“

Tohle mi říkala Damiana Cisnerosová, když jsme procházeli vsí. (...) „A ze všeho nejhorší je, když slyšíš mluvit lidi, jako by hlasy vycházely z nějaké spáry, a přitom znějí tak jasně, že je poznáváš. Zrovna teď jsem cestou míjela dům, kde bděli u mrtvého. Zastavila jsem se, abych se pomodlila otčenáš.

„Ty jsi to nevěděl? Trochu jsem pátral. Na internetu najdeš několik Antonů Auerbachů, tvůj zámožný pacient ale mezi nimi není. Muž, který údajně žongluje s milliony, je naprosto neznámý? Dokonce i ve světě obchodu? To je přece zvláštní, nemyslíš?“

Roberto olízne papírový útržek špičkou jazyka a dokončí opravu cigarety.

„Já ti nevím,“ řeknu. „Pro tebe jako pro kněze je nasnadě, že ďábel existuje. Ale já jsem psycholog. Já věřím v to, že lidé si nosí svoje propasti v sobě.“

Roberto si zapálí cigaretu a zhluboka vdechne kouř. „A právě tenhle postoj se ďáblovi ohromně hodí, Jakobe. On totiž nechce, aby v něj lidé věřili. Pro něj je dokonce nejlepší, když v něj nevěří vůbec nikdo. Nic netušící lidé jsou vděčnými, a především snadnými oběťmi zla. I ty jsi taková malá nic netušící oběť, Jakobe. I když si to nechceš připustit.

Jeho rodiče spali. Ale on ne. Zíral do stropu a plakal.

Neprobudil ho zvuk ani sen, ale pocit. Pocit tak silný, že ho ze spánku vytrhl do tmy. Co Ravaniho Fostera v této měsíční noci probudilo? Byla to osamělost.

Bylo také určeno, jakým způsobem se ukazovalo na Kim Ilsongův portrét visící na stěně. Soudružka učitelka se postavila nalevo od obrazu, natočila ruce dlaněmi vzhůru, spojila je, pokrčila paže až měla dlaně v úrovni ramen, načež se otočila k obrazu a pomalým pohybem k němu vztáhla ruce. O portrétu se nemohlo říct jen tak „tento obraz“ (to platí dosud). Muselo se vždycky říct „Tento obraz vlevo je portrét našeho milovaného a ctěného otce, maršála Kim Ilsonga“. Nikdy se na něj nesmělo ukazovat prstem. Pokud by se člověk dopustil nějaké nepřístojnosti, nejen že by se mu dostalo přísného pokárání ze strany školy či školky, ale mohl by ohrozit i rodinu.

To už jsem byla vdaná žena a matka a užívala si se svým mužem Jiřím dovolenou. Bezdětnou dovolenou. Kluky nám hlídala babička a my získali čtyři dny znovunabyté svobody. Přespávali jsme v hotelu nedaleko hradu Pecka a podnikali výlety do okolí. Když jsme si jednou zašli do hotelové restaurace na večeři, přímo naproti našemu stolu stál automat. Pošťouchla jsem Jiřího: „Zkusíme štěstí? Než nám přinesou jídlo.“ Nebyl proti. Jiří téměř nikdy nebyl proti. Byli jsme manželé jedenáct let a kromě vysoké postavy a tmavých hnědých očí se mi na něm líbily jeho vlastnosti. Smysl pro rodinu, mírná povaha a stejný smysl pro humor, to byly atributy, kterými si mě získal. Pro naše kluky, desetiletého Jendu a pětiletého Matěje, by udělal první poslední. Štěstí nám tehdy přálo.

Claire nemá strach z operace. O to nejde. Znepokojuje ji představa nového srdce, představa, že někdo musel zemřít, aby se tohle všechno mohlo uskutečnit, že ji nové srdce může ovládnout, podmanit si ji a změnit (...) Chodí dokola po pokoji. Je-li to dar; tak hodně zvláštní dar, pomyslí si. Neexistuje dárce, nikdo neměl v úmyslu ji obdarovat, stejně tak neexistuje ani obdarovaný, protože chce-li žít, nemůže srdce odmítnout, musí ho přijmout, tak o co tedy jde?  (...)

Obě děti tedy vyfasovaly batikovaná trika vlastní výroby, která pro ně pár dní předtím svázala provazy a nabarvila. Po jejich hrudích a zádíčkách se tak paprskovitě rozprskávaly modré, růžové a světle zelené pruhy té nejdivočejší chemické květiny hrající si na nejsvobodnější s přírodou spjatý živel. Následně jim předala několik smývatelných tetování, jimiž si ozdobily paže od zápěstí až po ramena. Naštěstí jen na jednu ruku.
"Tu druhou si pak vymalujete sami vlastními obrázky," dodala.
"A kam jedeme, babi?" zeptala se Janča.
"Na jedno místo, kam jsem jezdívala s vaší maminkou, když ještě byla malá."
Ve vlaku se naše batikovaná parta stala středem pozornosti.

Snížek byl malý… a vtom jsem něco uviděla! Ale to snad ne! Co to je? Měl něco jako rozštěp nosíku, z očí mu vytékaly krvavé slzy a byl ze všech nejmenší, neduživý. (…) Množírna, blesklo mi hlavou a píchlo mě u srdce. Tak já jedu přes celou republiku, abych přivezla téhle příšerné babě peníze za kocourka, který je na pokraji života a smrti? Srdce mi tlouklo a celá jsem se orosila. (…) Podívala jsem se na toho malého tvorečka, který se snažil z posledních sil pohnout z místa. Bleskurychle jsem se pro něj sehnula, uchopila to droboučké tělíčko do dlaně a šoupla jsem ho za zip mikiny, přímo na tělo. Nemínila jsem ho vrátit. Vždyť jsem mu slíbila, že bude můj, vesmír už to rozhodnutí přijal a já nemohla jinak.

„Vy mě litujete,“ řekl William konečně a ta slova chutnala hořce.

Arash energicky zavrtěl hlavou. „Máš depresi, ale nejsi cvok. Mít v tomhle světě depresi, to není projev bláznovství. Je to příčetnější než být šťastný. Nikdy jsem nevěřil lidem, co za každou cenu hýří optimismem a tlemí se, ať se děje cokoliv. Ti mají podle mě o kolečko víc. A taky ti nenabízím práci, ale ubytování.“ 

Pomyslela sis, že paní sousedky, co se scházejí na chodbě, ženské s krátkými, špatně nabarvenými vlasy, dlouhými nalakovanými nehty a mozečkem po amputaci, spojuje tatáž nepodařená debilita.  Sdílejí přehnanou vášeň pro hyperkinetické psíky polemických ras, kteří bývají naprogramováni k tomu, aby se projevovali slabounkým, leč drásavým štěkotem. Tyhle ženy působí jako naprosto bezbranné bytosti, ale žijí spokojeně ponořené ve směsi zla a normality, důsledku chorobné přemíry volného času, beztrestnosti stáří, potřeby být u všeho, co se druhým přihodí, aby to mohly později probírat na chodbách, ve výtahu, na domovních schůzích, v pekařství, ve vchodových dveřích, s vrátným, se sousedy z jiných domů, samy mezi sebou, protože měly to štěstí, že nebyly na místě té mladé nevychované sousedky.

Pravidlo č. 1: Zásadně Nečti Recenze. Marnie má zvláštní zvyk přidávat mezery a velká písmena navíc, jak to dělávají starší ženy, ale nikdy nepoznám, jestli je to úmysl, nebo překlep. Kdyby dokázali vyjádřit něco, co by stálo za řeč, psali by vlastní knížky. Jsou to Přízemní Prosťáčci.

Malý plžík se právě vyklubal z vajíčka v dolíku pod nánosem starého listí a pomyslel si, že na světě je tma. Natáhl oči do dálky. Pátral po ztemnělém prostoru, až si jeho oči na stopkách zvykly a rozeznaly světlo. Moc ho lákalo vydat se tím směrem. Namáha­vě se natáhl do délky, smrštil nohu, zase se natáhl, smrštil, zas a znovu a ono to šlo. První pohyb. První milimetr. První centime­tr. Brzy se unavil, ale touha dostat se ven byla větší než dřina.