Share

Klárka a vodící pes Daisy je zcela odlišnou dětskou knížkou, než jste doposud byli zvyklí. Svým způsobem hodně napovídá samotný název, protože Daisy není jen tak obyčejný pes. Je speciálně vycvičený pro nevidomé lidi, mezi něž patří Klárčina maminka.

A fakticky by i toto samotné stačilo pro celý příběh, ale autorka chce malým čtenářům dát mnohem víc. Život nevidomých je pochopitelně náročnější, ale ne nezvladatelný. Lidé mohou žít plnohodnotným životem, protože nejvíc záleží na každém z nás. Jsou zde překážky. A kdo nějaké nemá! Ale v dnešní době mnoho některých faktorů jako třeba tento hendikep již například nebrání studiu, profesnímu růstu, mít vlastní rodinu…

Pokud mi dovolíte trochu odbočím.

Upřímně stejně jako mamince Klárky i mně vadí takové ty emocionálně nabité lítostné pohledy druhých. Nevidomý člověk se svým hendikepem žije podstatnou část svého života, ne-li celý. Naučil se s tím fungovat, protože takový je život a je potřeba se zaměřovat i na další věci. Nelze jen sedět s rukama v klíně a vyjmenovávat, co všechno nemohu. Když to vezmeme ze širšího úhlu, svým způsobem každý z nás má nějaké znevýhodnění a v něčem naopak excelujeme, protože jsme různí. Nikdo nemůžeme využít v maximální míře vše, co nám svět nabízí. Ze mě také nikdy nebude super běžkyně, jsem sice zdravá, ale v běhu naprosté dřevo: vždy poslední a jen sleduju prach podrážek těch přede mnou. Nikdy ze mě také nebude operní zpěvačka a hrdlo mám podle předpokladů zdravé. Není to tedy o tom, co nedokážeme, ale co můžeme a budeme dělat.

Tato knížka mi dává sílu to říct nahlas: Lítost nás nikam neposune. Má své místo v životě, ale nic se nemá přehánět.

I když čtenář čte dětský příběh, knížka ho vlastně zároveň i učí.

Klářin spolužák Jindra má cukrovku. Díky tomu se dozvídáme spoustu dalších skutečností související s touto nemocí: o hladině cukru, o tom, že také existují detekční psi, kteří umí rozpoznat u dětí, které trpí diabetem 1. typu, kdy hladina cukru v jejich krvi začne klesat nebo stoupat příliš vysoko. A obecně co vůbec předchází tomu, než se ze štěňátka stane dobrý asistenční nebo detekční pes; je to otázka času, píle, trpělivosti a peněz.

Ukázka: Jak třeba pan učitel vysvětloval dětem práci inzulinu:

„Tomu, aby se cukry do buněk dostaly, pomáhá hormon zvaný inzulín. Když si představíte buňku třeba jako to auto, do kterého musíte natankovat benzín, víte, že k otevření palivové nádrže potřebujete klíček. Inzulín je v podstatě takový klíček. Otevře palivovou nádrž, tedy buňku, a natankuje do ní palivo, tedy cukry.“

Jindra vypomáhá v záchranné stanici a čtenářův rozhled se opět rozšíří o příběhy zachráněných zvířat (orel, kavka…). Vedle toho se prolínají rodinné vztahy, řešení neshod mezi dětskými přáteli, strach ze psů vybudovaný již v dětství, první láska a žárlivost, vzdor na obranu vlastní cesty oproti přísným rodičovským podmínkám a podobně.

ilustrace Magda Veverková

Publikace je pěkně ztvárněna také ilustračně a graficky. Každá stránka je orámovaná pruhem a nakresleným ohnutým rohem, jako by vše vycházelo z dětského sešitu. Jsou zde vložené užitečné texty zarámované v menších oddílech. Na závěr knihy jsou přidané bonusy o asistenčních psech a termínech s tím souvisejících.

Vřele doporučuji, aby si knížku přečetly nejen děti, ale i rodiče. Mnoho informací, které se v knížce nacházejí, běžně nevíme nebo si jen neuvědomujeme. Vedle výše zmíněného třeba i informace k tomu, co řada z nás dělá opakovaně chybně. Uveďme jeden příklad za všechny. Ceduli před vodními toky s nápisem: „Nekrmte ptáky“ stejně řada lidí ignoruje. Rodiče dokonce berou své děti a navádějí je, aby jim házely rohlíky. Přijde jim roztomilé, jak už víceméně ve městě zvyklí a ochočení ptáci se odváží přijít člověku naproti. Ale proč se nerespektují nařízení? Jsou tam nakonec zbytečně? Jen prudí lidi, kteří to myslí dobře? Vždyť ti ptáci přece to pečivo chtějí! Nebo ne?

ilustrace Magda Veverková

Ukázka: Proč nekrmit ptáky

„Viděla jsi někdy, jak vypadají labutí mláďata na Vltavě v centru Prahy, kde je v podstatě celý den krmí turisti pečivem?“

Klárka se zamyslí: „Viděla jsem obrázky labutí s takovými divnými, zakrnělými křídly… To mají z pečiva?“ zeptá se udiveně.


Jindra přisvědčí: „No jasně. Problém je v tom, že pečivo je pro vodní ptáky nevýživný – obsahuje jen spoustu sacharidů, a ještě sůl a další věci, který jim nedělají dobře, ale nemá žádný vitamíny a minerály. Když jim lidé přinesou pečivo, tak se tím ptáci rychle zasytí a už se jim nechce hledat ve vodě jinou potravu, která je pro ně běžná a má potřebné živiny. No a třeba právě u mláďat to vede k tomu, že se špatně vyvíjejí – jsou menší, mají zdeformovaný křídla a další problémy.“

Nutno dodat, že autorka knížky Anna Burdová je rovněž nevidomá. Tato publikace není její jedinou. Na kontu dětských beletrií jich má již několik a každá z nich přináší více než příběh, ale s pečlivostí jí podobnou mnoho nových informací, které nám někdy unikají. Můžete se také podívat na její webové stránky zde.

NÁHLED DO KNIHY ZDE

Martina Boučková