Share

Skříň plná šatů z dílny Christiana Diora. Tajemství staré několik desetiletí. Tři ženy navždy spojené válkou. A nevyslovitelná zrada, která spojila jejich osudy.


Anglie 1939: Talentovaná pilotka Skye Penrosová se připojuje k britskému válečnému úsilí. Díky tomu se opět setká se svou odcizenou sestrou Liberty a také nejlepším kamarádem z dětství Nicholasem Crawfordem, který je teď zasnoubený s okouzlující Francouzkou Margaux Jourdanovou.


Paříž 1947: Módní návrhář Christian Dior odhaluje válkou zničenému světu svou první extravagantní kolekci stylu New Look. Debutový pafrém pojmenuje Miss Dior a je poctou jeho sestře Catherine, která byla zapojena do francouzského odboje a část války strávila v koncentračním táboře.

Současnost: Australanka Kat Jourdanová pracuje jako kurátorka módy. V opuštěném domku své babičky objevuje skříň plnou Diorových šatů nevyčíslitelné hodnoty. S tím, jak se Kat noří hlouběji do tajemství zapomenutého pokladu i své rodiny, začíná zpochybňovat vše, co si myslela, že ví o své milované babičce.

Skříň plná Diora je nezapomenutelný příběh o tom, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby ochránili jeden druhého, a o lásce, která navzdory všemu přežije věky.

UKÁZKA

V impozantním domě číslo třicet na Avenue Montaigne pomáhají Margaux Jourdanové do slonovinově bílého hedvábného saka z šantungu s prošívaným volánově rozšířeným šosem a černé vlněné sukně se sklady. Ta překvapivě sahá až do poloviny lýtek – skandální mrhání látkou ve světě, který ještě nedávno žil z přídělů. Kolem krku jí připnou šňůru perel a komplet završí kloboučkem s širokou krempou a černými rukavicemi. I v době znesvěcené válkou je pohled na ženské ruce natolik pobuřující, že nesmějí zůstat odhalené.

Madam Raymondeová s Margaux zatočí, jako by byla tanečnicí v hrací skříňce, a jednou krátce spokojeně pokývne. Pak jí ukáže, že se má z cabine vydat dveřmi do salonu. Takto, na těle Margaux, se legendární Diorův kostýmek Bar vydává do nic netušícího světa.

Ve velkém salonu se elegantní Pařížané – Jean Cocteau, Michel de Brunhoff z  Vogue, Marie-Louise Bousquetová z Harper’s Bazaaru – na sebe v davu mačkají tak těsně, až se skoro nedá dýchat. Někteří postávají u stěn, jiní lemují schodiště. Sháňka po vstupenkách na dnešní přehlídku byla tak velká, že je vychytralí překupníci prodávali žádostivcům za víc, než stojí na černém trhu máslo.

Salon zdobí tlumené odstíny perleťově šedé a bílé, které působí stejně nenápadně jako skrytý zip. Židle ve stylu Natasha Lesterová Ludvíka XIV. s kulatými opěrkami, obrazy v pozlacených vyřezávaných rámech a lustry z období belle époque, to vše jako by dokazovalo, že se právě zastavil čas a je třeba zpozornět. Rozevřené vějíře šustí v předzvěsti potlesku a ve vzduchu jsou cítit parfémy, gauloisky a napětí. Všichni se chvějí nedočkavostí.

Margaux ladně kráčí salonem, slyší hlasité vzdechy a vidí, jak se hlavy diváků natahují dopředu a ruce jim cukají, jako by měly chuť pohladit křivky jejího kostýmu ve tvaru přesýpacích hodin z kolekce En huit. Dokončí promenádní kolečko a zmizí za šedou saténovou oponou. Za tou stojí Christian Dior – muž, který šije jako kouzelník a svými oděvy zcela promění svět módy. Kdykoli se od této chvíle v následujících osmdesáti letech někoho zeptáte, jakého zná módního návrháře, každý si jako prvního vybaví právě jeho. Ale to všechno teprve přijde.

Christian se na Margaux usměje. Přehlídka pokračuje. Není nutné říkat, že je velkolepá, to je očividné i beze slov.

Závěrečným vyvrcholením jsou pochopitelně svatební šaty. Když ji oblékají, Margaux se ani nehne. Potom se vrátí do salonu, a jak všichni prudce zalapají po dechu, v místnosti se najednou nedostává vzduchu. Margaux se totiž zjeví v čemsi, co připomíná rozvitou bílou růži utrženou v okamžiku skutečné dokonalosti. Takový dojem alespoň vyvolává její dlouhá nadýchaná sukně. Hedvábí se kolem ní bohatě či spíš rozmařile vzdouvá jako vlna optimismu a pak se zúží do pasu o obvodu pouhých padesát centimetrů, což je míra, kterou musí mít každá manekýna Christiana Diora.

Nikdo z diváků pochopitelně neví, že Margaux se k takovému pasu dopracovala léty strádání, že to je dědictví doby, kdy by podobná róba působila stejně neuvěřitelně jako slunce na půlnoční obloze. Ale připomínat si něco, co se stejně nedá vrátit, ničemu nepomůže, a proto se Margaux soustředí na své nohy a kráčí pomalu, aby měli všichni dost času pochopit, že vidí cosi výjimečného, ale zároveň rychle, protože než se unesený dav naděje, zmizí jako stín.

Natasha Lesterová, Skříň plná Diora. Metafora 2020.