Může počítačová hra zachránit ROZPADAJÍCÍ SE rodinu S AUTISTICKÝM SYNEM?

Nakladatelství Plus právě vydává román Kluk z kostek. Silný, dojemný a zároveň realistický příběh otce a jeho autistického syna, kteří k sobě našli cestu díky počítačové hře, se stal hitem na loňském knižním veletrhu ve Frankfurtu. Autor Keith Stuart ve svém úspěšném debutu citlivě otevírá témata rodičovství, vztahů, sebepoznání a sebepřijetí, ale i praktické aspekty spojené s výchovou poněkud odlišného dítěte.  Sám Keith Stuart je otcem autistického syna a důvěrně zná realitu soužití s dítětem, jehož potřeby jsou společností stále ignorovány či nepochopeny. Bojoval v nespočtu bitev s byrokracií a na vlastní kůži zažil i to, jak může výchova dítěte s autistickou poruchou ovlivnit vztahy v rodině i s okolím. Díky tomu vnáší do svého románu jedinečný vhled a otevřenost a jasně prokazuje, že o autismu by se nemělo mluvit za zavřenými dveřmi jenom proto, že porucha autistického centra je v průměru diagnostikována „pouze“ jednomu dítěti ze 150.

Keith Stuart svůj příběh vypráví hlasem Alexe, otce osmiletého autistického syna, jemuž se rozpadá rodina a potýká se i s pracovními problémy. Alex svou ženu Jody miluje, ale zapomněl, jak jí to dát najevo. Zbožňuje i svého syna Sama, jenže mu ani za mák nerozumí. Sam je plný překvapení a svět je pro něj hádanka, kterou bez pomoci nedokáže rozluštit. Až díky hraní Minecraftu pro sebe otec se synem najdou společný prostor, v němž se začnou lépe poznávat a navzájem se chápat. Dokáže se rozpadající se rodina dát kousek po kousku, kostku po kostce znovu dohromady?

„Kluk z kostek nabízí velmi dojemný a ryzí pohled na to, co to znamená žít s autistickým dítětem. Ale to není všechno! Připravte se na slzy, vztek, ale taky humor a nakonec překvapivé zjištění, že Minecraft není jen počítačová hra pro nerdy,“ píše deník The Guardian.

Podstatnou roli Minecraftu v životě autistů i vývoji vztahů v příběhu Kluka z kostek vysvětluje také autor knihy Keith Stuart: „Minecraft je podporován celou autistickou subkulturou, protože otevírá možnost jakési sociální interakce, která je osvobozená od pro autisty tajemných a nepochopitelných nuancí, na které narážejí v reálném světě.“

Odcizil jsem se.

To je první, co mě napadne, když vyjdu z domu, přejdu cestu a nastoupím do našeho dobitého starého kombíku. Správně by to asi mělo být „odcizili jsme se“, ale nejspíš je to hlavně moje chyba. Ve zpětném zrcátku vidím svou manželku Jody, jak s dlouhými neupravenými a zacuchanými vlasy stojí ve dveřích. Do boku jí zavrtává tvář náš osmiletý syn Sam. Snaží se zakrýt si oči i uši zároveň, a já vím, že to není proto, že by mě nechtěl vidět odjíždět. Připravuje se tím na zvuk motoru, který pro něj bude příliš hlasitý.

Zvednu ruku v hloupém, omluvném gestu, jaké člověk udělá, když náhodou někomu vjede do cesty. Pak otočím klíčkem a pomalu se rozjedu. Jody je najednou u okýnka a jemně na něj klepe. Stáhnu ho.

„Opatruj se, Alexi,“ řekne. „Všechno si to, prosím tě, vyřeš – měl jsi to udělat už dávno, když jsme ještě byli šťastní. Kdybys to tehdy udělal, kdo ví, třeba bychom byli šťastní i teď.“

Oči má zvlhlé a hřbetem ruky si zlostně utírá slzu. Pak se na mě podívá a můj smutný, provinilý výraz na její vztek asi trochu zapůsobí. Její uslzený pohled trochu zjihne.

„Pamatuješ, jak jsme byli kdysi kempovat v Cumbrii? Jak nám tam tehdy ty kozy sežraly stan a tys chytl plíseň na nohou? Ať už se teď děje cokoliv, takhle hrozné to snad není, ne?“

Mlčky přikývnu, zařadím rychlost a rozjedu se. Když se opět podívám do zpětného zrcátka, vidím, že Jody se Samem už zašli zpátky dovnitř. Dveře jsou zavřené.

A je to. Devět let spolu a možná je se vším konec. Sedím v našem mizerném autě a netuším, kam jedu.

Sam byl krásné miminko. Odjakživa byl nádherný. Když se narodil, měl husté hnědé vlasy a velké svůdné rtíky – jako takový malý počurávající se Mick Jagger.

Od první chvíle to s ním bylo těžké. Nejedl ani nespal. Plakal a plakal; brečel, když ho Jody chovala, a brečel, když ho položila. Jako by zuřil, že vůbec musí být na světě. Než se konečně nechal trochu nakojit, trvalo to víc než den. Vyčerpaná a zoufalá Jody ho držela u prsu a plakala úlevou. Unaveně a zmateně jsem tomu přihlížel, v ruce tiskl balíček čokoládových tyčinek a časopisy; zbytečné potěšení pro novopečenou maminku. Velmi rychle mi došlo, že neexistuje nic, co bych jí mohl dát, abych jí to ulehčil. Tak to je. Tohle je teď život.

Byl to pořádný fofr.

„Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ oznamuje mi Dan, když se u něj o třiadvacet minut později objevím. Věděl jsem, že Dan tu pro mě bude; nebo jsem aspoň věděl, že bude v neděli odpoledne doma, protože se tou dobou obvykle z něčeho vzpamatovává – ať už je to otvíračka nového klubu, náhodný sobotní románek nebo vzrušující kombinace obojího.

„Mám pro tebe volnej pokoj,“ řekne, když nastoupíme do výtahu. „A taky bych někde měl mít nafukovací matraci. Jenom možná trochu uchází. Ale to ony vlastně všechny, co? Spal jsi někdy na nafukovací matraci, která by neucházela? Nespal, co? Promiň, kamaráde, ty teď máš asi trochu jiný starosti. Je mi to jasný.“

Pak zaraženě stojím v jeho chodbě a v ruce pořád svírám sportovní tašku Nike, kde mám v podstatě veškeré svoje oblečení, notebook, nějaká cédéčka (proč?), hygienickou tašku a fotku Jody a Sama z dovolené v Devonu před čtyřmi lety. Sedí na pláži a smějí se, ale je to jen příšerná přetvářka. Celý ten týden byl hotová noční můra, protože Sam nemohl v divné nové posteli pod těžkou neznámou peřinou spát a taky se hrozně bál racků. Takže nakonec spal s námi, pořád se vrtěl a celou noc se budil – celou a každou –, až jsme byli tak unavení, že jsme skoro nevytáhli paty z karavanu. Další dovolené už jsme pak víceméně vynechali.

„Chceš se jít někam opít?“ nabídne mi Dan.

„Já bych… Radši bych si nejdřív někam dal věci a na chvilku si sedl, jo?“

„Jasně. Postavím na čaj. Měl bych mít nějaký sušenky. Určitě nějaký mám.“

Dan zamíří do kuchyně a já se dovleču do pokoje, pustím tašku na zem a sesunu se na kancelářskou židli u počítače. Na chvilku zvažuju, že ho zapnu a napíšu Jody, ale místo toho se dívám ven z okna. Co bych jí jako psal? Ahoj Jody, promiň, že jsem nám posral manželství. Nešlo by na těch posledních pět let nějak zapomenout? 🙂

Ve skutečnosti už ani nevím, jak s ní mluvit, natož jak jí psát. Celé manželství jsme strávili obavami o Sama – kvůli jeho výbuchům, mlčení, dnům, kdy na nás ječel, dnům, kdy se schovával v posteli a vyhýbal se jakémukoli kontaktu. Celé dny, dlouhé měsíce, jsme se snažili předcházet dalším záchvatům. A jak jsme se to tak všechno pokoušeli nějak zvládnout, to, co bylo mezi mnou a Jody, prostě vyprchalo. Teď je to najednou hrozně zvláštní, nebýt se Samem, i když je to zatím jenom pár hodin; ten tlak je pryč, ale na jeho místo už nastupuje smutek. Citové vakuum zřejmě není nic přirozeného.

Z Danova bytu v sedmém patře nového moderního bytového komplexu na kraji města je vidět celý Bristol rozprostírající se na horizontu; cihlové panorama viktoriánských domků, kostelních věžiček a kancelářských budov z šedesátých let, tlačí se na sebe jako netrpěliví lidé na cestě do práce. Tam venku jsou tisíce domovů, v nichž žijí rodiny – rodiny, které se zrovna teď nerozpadly.

Začínám si říkat, že nějaký drink by možná nemusel být špatný nápad. Ale jak na to byť jenom pomyslím, zamlží se mi oči a pár vteřin trvá, než mi dojde, co se děje. Aha. Je to tak, brečím. A pak mi po tvářích stékají obrovské slzy, které za sebou nechávají vlhké cestičky, teče mi z nosu a celý se třesu.

„Čaj je hotovej,“ zavolá Dan z chodby. „Myslel jsem, že mám i čokoládový esíčka, ale našel jsem jenom tyhle sušenky. Nevím, jestli je to úplně ono.“

Objeví se ve dveřích, podívá se na mě a vidí, jak sedím na podlaze u židle, hlavu v dlaních a neovladatelně vzlykám.

„Tak dobře,“ řekne a opatrně položí čaj na stůl. „Já se po těch esíčkách ještě podívám.“

Rozhodneme se, že se nikam opít nepůjdeme.

Později v noci se mi zdá, že se propadám do hnusné černé bažiny, ze které není úniku. Když se s lapáním po dechu probudím, je mi jasné, že to musel být nějaký zoufalý projev mého emočního stavu – pak mi ale dojde, že matrace pode mnou se rychle vypouští a já se skutečně propadám. Tolik k mému podvědomí.

„Jak jsem se sem dostal?“ ptám se sám sebe a unikající vzduch občas zasípá, jako když si upšoukne štěně. Víte, jaké to je, uvažovat ve tři ráno nad životem? Všechno se točí kolem chyb, které jste udělali, zpátky do minulosti se táhnou trhliny selhání jako na popraskané, špatně omítnuté zdi – i v té tmě je můžete všechny sledovat až ke zdroji. Nebo si to aspoň myslíte. Nakonec se většinou ukáže, že zdroj je neurčitý a nepřetržitě v pohybu – jako díra v nafukovací matraci. Antičtí filozofové měli takové rčení: „Poznej sám sebe.“ Pamatuju si, jak jsem se na univerzitě učil o Oidipovi – prohřešil se právě tím, že nevěděl, že ho hned po narození oddělili od rodičů, a proto by si měl dávat sakra pozor, jestli chce opravdu zabíjet staré muže někde na cestě a spát s ženskýma, co jsou dvakrát starší než on. Kdo ale sám sebe doopravdy zná? Teda, nechci tím říct, že na všechny čekají tak osudné chyby, jaké udělal Oidipus – to by bylo v prdeli. Kdo ale doopravdy ví, proč děláme, co děláme? Já jsem zaseklý v práci, kterou nesnáším, dělám přesčasy, domů se plahočím za tmy a pořád si říkám, že to je proto, že potřebujeme peníze, potřebujeme bezpečí. Sam chodí k logopedovi, Jody nemůže pracovat, protože on potřebuje její neustálou péči; ona je ta, ke komu utíká, když ho děsí jeho vlastní chování. Já rozpačitě postávám někde vzadu, strachuju se, nabízím pomoc, která je k ničemu. Jak to můžu všechno zase dát dohromady?

Kolem čtvrté ráno se mi nějak podaří upadnout do stavu polovědomí, co by se s kapkou velkorysosti dal nazvat spánkem. Zdánlivě po pár minutách se ale skrz závěsy začne prodírat světlo a je pondělí ráno a Dan stojí ve dveřích v sakra úzkých boxerkách Calvin Klein a hladově hltá z misky lupínky.

„Půjdeš do práce?“ zeptá se mě. „Můžu ti tu nechat klíče. Tak za deset minut musím letět. Pomáhám Craigovi s webem, kterej dělá pro jedno hudební vydavatelství ve Stokes Croft. Dej si klidně lupínky a kafe. Jsi v pohodě? Vypadáš trochu líp. Teda, vypadáš hrozně, ale aspoň nebrečíš.“

Zmizí v koupelně. Podívám se na telefon, jsou tam dvě zprávy, ale ani jedna není od Jody. Jsou od Daryla z práce. V první stojí: Hejbni sebou, mám pro tebe dvě nový oběti. A následuje: Teda, myslel jsem „klienty“. Obě smažu.

Pak se obléknu a vyjdu ven a vleču se do města. Slunce je nízko a jasně září na domy, světlo se odráží od oken a hladkého betonu. Před dvaceti lety tady všude byly polorozpadlé továrny a prázdné pozemky, utopené v poházených odpadcích a rozrůstajícím se plevelu. Pak se ekonomika zase dala do pohybu a najednou tu stojí prvotřídní nemovitosti. Než se nadějete, stane se z toho futuristická obytná oblast, gigantická zástavba pseudobrutalistických domů napěchovaných úhlednými bytečky pro mladé profesionály na vzestupu.

Podobných lidí jsem potkal hodně. Pomáhám jim tam žít. Za své hříchy pykám tím, že jsem hypoteční poradce. Mou prací je přeměřovat naděje a sny klientů a porovnávat je s trhem nemovitostí a jejich našetřenými úsporami. Jinak řečeno pomáhám lidem vyměnit všechno, co si kdy vydělají, za garsonku, kde si člověk nemůže ani pověsit fotku kočky, kterou si stáhl do svého chytrého telefonu. Je to taková zvláštní rodičovská práce – podíváme se na to, co máte a co si můžete dovolit; nebudeme to přehánět, musíme zůstat nohama na zemi. Jaký je váš majetek? Máte nějaké bohaté příbuzné? Procházíme si různé rozpočty. Mladé páry čerstvě po svatbě nebo s dítětem na cestě, které sčítají své nuzné prostředky. Jejich dojemně nadějné pohledy. Bude to stačit? Často ne. Zůstaňte ještě pár let v nájmu, šetřete. Tohle je moje každodenní praxe. Ten systém je v háji; vidím celé čtvrti, kde mladí nemají šanci si něco koupit. Místo toho se stěhují pryč od rodičů. Kam, to nevím.

Dělám to už sedm let, prožil jsem vzestup i recesi a po-malé zotavování. Původně to mělo být jenom takové nou-zové řešení. Kancelářská práce, která mi pomůže platit účty, dokud se neobjeví něco lepšího. Uklouzl jsem ale na cestě kariérního růstu a nezvládl se zase postavit. Nako-nec se ukázalo, že mi to jde – umím se vcítit do chudých, pomoct bohatým. Mám velkou trpělivost s klienty, kteří nerozumí tomu, o čem mluví – tuto schopnost jsem získal během tří let rozebírání filozofie s lidmi přesvědčenými o tom, že Nietzsche měl pravdu. Když tomu peníze od-povídají, uzavřu smlouvu, když ne, umím klienta vlídně zklamat. To, co se ale děje doma, s počítačem a přístupem k národnímu hypotečnímu trhu vyřešit neumím.

Neumím to vyřešit nijak.

Tisková zpráva

[srp srp srp_number_post_option=’4′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]