Spread the love

bonapartacka-t-schejbalova-prebalZnala se s Rudolfem Křesťanem, stříhala vlasy Jiřímu Bartoškovi, tykala si s Jaroslavem Hudkou a doprovázela Lídu Baarovou na autogramiádu. O kom je řeč? O Evě Formánkové. Že vám to jméno nic neříká? Tak já vám o ní povím víc…

Na počátku 70. let, kdy Československo procházelo takzvanou normalizací, byla tahle Eva velmi pěkné mladé děvče. Byla vysoká, měla dlouhé blond vlasy… byla prostě tak pěkná, že se dostala i do soutěže Miss Praha.  Korunku královny krásy nevyhrála, ale to je vedlejší. Její soukromý život byl totiž mnohem zajímavější. A právě proto jej zachytila spisovatelka Thea Schejbalová v knize Bonaparťačka – Lásky pražské plavovlásky.

Proč zrovna Bonaparťačka? Protože Eva byla členkou spolku Pohodlí, který se scházel v hospodě U Bonaparta. Členy spolku byli různí umělci a studenti uměleckých oborů. Šlo o mírnější odnož tehdejšího undergroundu. Eva tedy podle tehdejších měřítek patřila do špatné společnosti, která rozvracela ideály socialistického státu. Incident, který Evu i její dva kamarády vrhnul do opravdového průšvihu, na sebe nedal dlouho čekat. Vypadalo to sice jako nevinný žert, ale Eva skončila na několik týdnů ve vězení.

Když se s podlomenou psychikou vrátila domů, netušila, že jí čeká spousta změn – zhroutí se jí vztah, brzy emigruje její nejlepší kamarád … Evě neprospívalo ani chování její prokomunisticky založené matky. Všechno se zdálo nabírat trochu lepší směr, když se Eva seznámila s tak trochu zvláštním Alexandrem. To ještě netušila, že „tak trochu zvláštní“ bude i jejich manželství…

Příjemné večery s kamarádkou Evou

Thea Schejbalová, známá autorka knih o spletitých lidských osudech (Rok milenkou – 2013, Zoufalec – 2014), v knize Bonaparťačka přináší další skutečný životní příběh. Vypráví jej ústy samotné hlavní hrdinky. Její příhody jsou napsané pěkně a svižně, takže se knížka čte téměř sama. Na škodu je snad jen to, že zpočátku Eva líčí spíše jen dění kolem sebe a zapomíná vyprávět o sobě (hlavní hrdinkou se učiní až později). Tak se najednou dozvídáme o jejích dvorních fotografech Pavlovi a Jadranovi, aniž bychom předtím zaznamenali, že Eva dělá fotomodelku. O tom, že pracuje jako prodavačka, se taky dočítáme až v článku z Mladého světa, v němž redaktor Rudolf Křesťan popisuje Eviny přípravy na soutěž Miss. Drobných nevyřčených detailů je víc, ale atraktivní a dobře podaný příběh tyto drobné nedostatky kompenzuje.

Knížka pěkně zachycuje atmosféru období normalizace, společenské a politické souvislosti ale nerozebírá nijak do hloubky, takže čtenáři, kteří s daným obdobím nejsou dobře obeznámeni, ji možná nedocení – nebo naopak budou rádi, že ta (pro někoho dnes už jen učebnicová fakta) autorka „nepitvá“. Ti, kteří zažili éru rané normalizace, byli ve věku hlavní hrdinky a stále je šimrá příjemná vzpomínka na časy, kdy se snažili ignorovat nepříznivé politické klima, nebo mu naopak hrdě vzdorovali, se Evin příběh jistě bude líbit.

Přesto, že já sama k Evině generaci nepatřím, jsem si knížku přečetla se zájmem a ze čtení si odnesla příjemný pocit.  Vlastně jsem ty večery pod lampou, které jsem s kamarádskou Evou a jejími přáteli strávila, měla ráda.

Ukázka

„Odjíždím do lázní, na tři týdny, drahá slečno,“ pravil, když odemykal svůj byt. „A potřeboval bych zalít kytky a vybírat schránku… a…“

Vešli jsme do pěkného starosvětského bytu a pan Růžička mi ukázal, kde najdu konvičku, a vysvětlil, která rostlinka co potřebuje.

„Tahle ta potřebuje hodně vody, ale ta vedle jen občas, ne abyste to popletla.“

„Nebojte se, já jsem na kytky z domu zvyklá,“ uklidňovala jsem pána. A on se okamžitě rozchechtal a nebyl k utišení.

„A ukažte se!“ zvolal. „Vy už máte znovu bříško, no to je požehnání! To to budeme muset zapít, co říkáte?“

Darmo jsem odmítala, nesouhlasila a upozorňovala ho, že Alexandr není rád sám doma, že se bude na mě dost zlobit a když se ještě dozví, že jsem se něčeho i napila…

„Ale prosím vás! Vždyť je to jen drobný kalíšek léčivého vína, to vám neublíží! Ani tomu maličkému v bříšku.“

Pan Růžička radostně naplnil dvě štamprle a jednu z nich mi podával s takovou neobvyklou úctou, že nebylo možné ho odmítnout.

„To je fakt, pane Růžičko,“ odpověděla jsem na jeho pohostinnost. „Nebudeme z toho dělat žádnou vědu…“

„Správně, maminko! I tomu maličkému to bude chutnat, nebojte!“

S chutí jsem spolkla ty dva hlty vína, ale další už jsem si nenechala nalít. Položila jsem kalíšek na stůl a můj hostitel mě zavedl k sekretáři, plného různých cenností.

„Podívejte se, slečno! Teď vám něco ukážu. Něco, co jste ještě nikdy neviděla. Beru to do lázní jako dárek, ale chtěl bych znát, co na to říkáte?“

A vytáhl ze sekretáře parádní čínskou vázičku. Na bílém pozadí se vinuly rozvinuté trsy modrých květů.

„To je kousek, co!“ Pan Růžička se blaženě usmíval.

„To tedy je!“ řekla jsem uznale. „To je parádní věcička! Vy tam snad budete randit?“ vyzvídala jsem.

„Ale kdepák, slečinko. To je pro paní primářku! Aby tam o mě pěkně pečovali. No, co myslíte, ocení to?“

Původně to vypadalo jen na pár vteřin. Na předání náhradních klíčů a instrukcí, jak pečovat o kytky, ale zvrhlo se to v tak úžasnou debatu o starožitnostech, že jsem musela ještě chvíli zůstat. Duchem jsem byla u svého muže, který by řekl, že ten starý tryskáč se pekelně vykecával a pořád neměl dost, a měl by v podstatě pravdu. Pan Růžička pořád něco měl, ukazoval mi nádherné skvosty a propustil mě s hodinovým zpožděním.

Bylo půl desáté, když vyskakuju z jeho kanapíčka, prošustím chodbou a vejdu do předsíně. Jsem ve zpěvavé náladě, duchem pořád stoupám vzhůru…

A pak vkročím do obýváku… a vidím, jak Alexandr pomalu zvedá hlavu, něco si právě čte u svého stolu, ale teď jsem tu já! Středobod jeho spletitého vesmíru. Jsem zpátky, usměvavá a velmi dobře naladěná, a můj muž…? Opouští své čtivo a vstává, pár vteřin tam stojíme oproti sobě a normálně bychom mohli jít k sobě a třeba se obejmout, říct si pár hřejivých slov… kdybych to s ním uměla…

Jenže to neumím. Jen tam stojím a pozoruju jeho podrážděný výraz. Neurčité stíny naznačují, že je zelený vzteky a má v sobě cosi chorého. Rty má tenké jako provázek a objemná brada trčí vysunutá v prostoru. Přistoupí ke mně blíž, klidně a věcně, jako by mi chtěl nervózně napravit límec, a pak mě začne tlouct hlava nehlava. Cítím, jak mě jeho navlhlé tlapy strhávají níž a níž, a přestože se bráním, znenadání padám na zem a choulím se do klubíčka. Vím, že jen tak můžu bezpečně přijímat jeho kopance, že mi jde hlavně o tu jistotu, abych ochránila plod, protože Alexandrova bota nezná smilování, a opravdu se činí: natáčím se tak, aby mířila do mých zad, do ledvin, do zadku. Údery skoro nejsou slyšet, zato bolí jako rány kladivem. Ale ten poslední už je za dveřmi, už je docela slaboučký, už vím, že se blíží konec. Za chvíli se můj muž smrtelně utahán svalí na postel a budu mít klid, přinejmenším do příštího rána. Není to poprvé, co se válím na zemi, a tak už mnohé vím.

Anna Burdová, vlastovka.info

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]