Share
Martin Pistorius a Megan Lloyd Daviesová, Návrat z nicoty. Nakladatelství Práh 2016.

Přečtěte si ukázku z úvodního Prologu knihy, která vás vezme za srdce. V lednu 1988 se jihoafrický školák Martin Pistorius vrátil domů z vyučování a stěžoval si na bolest v krku. Nikdy potom se už do školy nevrátil. Během roku do té doby naprosto zdravý chlapec degeneroval – kompletně ochrnul, přestal komunikovat i vnímat. Do čtrnácti narozenin z něj byla jen prázdná schránka. A pak se jeho vědomí začalo pomalu vracet…

navrat-z-nicoty

V televizi je zase Dinosaurus Barney. Nesnáším ho – a taky jeho znělku. Je to písnička na melodii Yankee Doodle Dandy.

Dívám se, jak děti hopsají, skotačí a tulí se do náruče obrovského růžového dinosaura, a pak se rozhlédnu po místnosti kolem. Tady leží děti bez hnutí na zemi nebo ochable sedí v křeslech. Jako já: na kolečkovém křesle mě drží zpříma popruhy. Moje tělo se stejně jako jejich stalo vězením, z něhož nemůžu utéct. Když se snažím promluvit, mlčím. Když chci pohnout rukou, zůstane mi viset.

Deset let žil ve vegetativním stavu a jen on sám věděl, že je při plném vědomí. Nyní vypráví svůj neuvěřitelný, úžasný a zároveň otřesný příběh, který se stal světovým bestsellerem.

V lednu roku 1988 se jihoafrický školák Martin Pistorius vrátil domů z vyučování a stěžoval si na bolest v krku. Nikdy potom se už do školy nevrátil. Během roku dosud naprosto zdravý chlapec degeneroval – kompletně ochrnul, přestal komunikovat i vnímat. Do čtrnáctých narozenin z něj byla jen prázdná schránka.

Nepředstavitelných deset let poté strávil při plném vědomý, ale uvězněný v těle, které mu znemožňovalo dát cokoli najevo. Chápal a prožíval všechno, co se kolem něj a s ním dělo, jenže byl úplně bezmocný, pokud šlo o komunikaci.

Návrat z nicoty je příběh, který napsal sám Martin poté, kdy se s pomocí moderních komunikačních metod vrátil zpět do života. S naprostou upřímností a otevřeností líčí vše, co prožíval jako jasně myslící bytost, o níž se ostatní domnívali, že jen přežívá ve vegetativním stadiu. Od perverzního a krutého chování některých takzvaných pečovatelů, hřešících na jeho bezmocnost, přes obětavost a soucit dalších až po nezdolné odhodlání těch, kteří věřili, že v jeho pohledu vidí záblesky inteligence.

Mezi mnou a dětmi kolem je jeden rozdíl: moje mysl vyskakuje a vystřeluje, metá kozelce a dělá salta, jak se snaží prorazit mříže cely, vyčarovat oslnivý záblesk nádherné barvy ve světě nicoty. Nikdo to ale netuší, protože jim to nemůžu povědět. Považují mě za prázdnou skořápku, a proto tady sedím den za dnem už devět let a poslouchám Barneyho nebo Lvího krále, a když si myslím, že už nemůže být hůř, začnou Teletubbies.

Je mi pětadvacet, ale moje vzpomínky na minulost začínají teprve ve chvíli, kdy jsem se začal vracet do života místy, jimiž jsem předtím bloudil. Bylo to jako spatřit záblesky světla v temnotě, když jsem najednou slyšel, jak se lidé kolem mě baví o mých šestnáctých narozeninách a o tom, jestli mi mají oholit strniště na bradě. Děsilo mě to poslouchat, protože jsem si sice nic z minulosti nepamatoval a neuvědomoval, ale věděl jsem jistě, že jsem dítě, kdežto ty hlasy mluvily o někom, kdo už bude brzo mužem. Zvolna mi docházelo, že se opravdu baví o mně, a začal jsem chápat, že mám matku, otce, bratra a sestru, které jsem vídal na sklonku každého dne.

Dívali jste se někdy na jeden z těch filmů, kdy se člověk probudí jako duch, ale neví, že umřel? Takové to bylo. Uvědomoval jsem si, že se lidé dívají skrze mě a mimo mě, ale nechápal jsem proč. I když jsem se snažil škemrat a prosit, křičet a vřískat, stejně jsem je nedokázal přimět, aby mě vnímali. Moje mysl byla polapená v nepoužitelném těle, nohy a ruce už mi nepatřily, nemohl jsem je ovládat, a hlas mě také opustil. Nemohl jsem udělat znamení, abych dal někomu najevo, že už zase vnímám. Byl jsem neviditelný. Stal jsem se duchem chlapce, jímž jsem býval.

A tak jsem se naučil nést tohle tajemství v sobě, stát se tichým svědkem světa kolem sebe. Můj život plynul ve sledu dní, které si byly podobné jako vejce vejci. Devět let uplynulo od chvíle, kdy jsem znovu začal vnímat a během té doby pro mě jedinou možností úniku bylo to jediné, co mi zůstalo – moje mysl. S její pomocí jsem zkoumal všechno, od bezedných propastí deprese po psychedelické krajiny fantazie.

Tak jsem žil, než jsem poznal Virnu. Ona jediná teď tuší, že se v mém těle skrývá probuzené vědomí. Věří, že toho chápu mnohem víc, než předpokládají ostatní. Zítra to chce dokázat. To mě mají testovat na klinice, která se specializuje na navracení hlasů mlčícím. Spojení se světem tam pomáhají navázat nejrůznějším lidem – od postižených Downovým syndromem přes autisty nebo lidi s nádorem na mozku až po ty, které ranila mrtvice.

Neodvažuju se tak úplně věřit, že by tohle vyšetření mohlo odemknout bránu bytosti v ulitě, kterou teď jsem. Trvalo mi tak dlouho, než jsem se smířil s tím, že jsem polapený ve svém rozbitém těle – než jsem se vyrovnal s nepředstavitelným – , že se teď bojím pomyslet na to, že by se můj osud mohl změnit. Ovšem když bez ohledu na všechen ten strach zvážím šanci, že by někdo mohl konečně proniknout až ke mně, cítím, jak se ve mně začíná rodit naděje.

Nejnovější příspěvky na webu:

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]