Příliš mnoho štěstí Alice Munroové
Nina opravdu nepotřebovala moc místa. Byla drobná a pohybovala se uvážlivě – nikdy si neotloukala hlavu o trámy jako já. Spoustu času jen tak seděla se zkříženýma nohama na gauči, světle hnědé vlasy jí spadaly do obličeje a japonské kimono volně splývalo přes bílé, skoro dětské prádlo. Oblečení měla moc hezké – plášť z velbloudí srsti, kašmírové svetříky, skládanou skotskou sukni s velkým stříbrným špendlíkem. Jako ze žurnálu s podtitulkem „Model pro mladou studentku začínající nový univerzitní život“. Ve chvíli, kdy přišla ze školy domů, však tenhle oděv vyměnila za kimono. Většinou se vůbec neobtěžovala něco pověsit. Já jsem si taky školní věci hned po příchodu svlékala, jenže v mém případě to bylo proto, že jsem si chtěla blůzu nebo svetr zachovat pokud možno čisté, a tak jsem je hned pečlivě pověsila na ramínko. Večer jsem doma chodila v županu. Večeři, která byla součástí mého platu, jsem si snědla už odpoledne na koleji a Nina tak zřejmě večeřela jinde, i když jsem netušila kde. Možná měla jen to, co pak jedla celý večer – mandle a pomeranče a zásobu čokoládových bonbonů v červeném, zlatém nebo fialovém staniolu.
Zeptala jsem se jí, jestli v tom lehkém kimonu nenastydne.
„Hele,“ řekla a vzala mě za ruku a položila si ji na krk. „Mně je pořád teplo.“ Opravdu měla kůži teplou. Její pleť dokonce i na pohled působila dojmem, že je teplá, i když Nina tvrdila, že je jenom opálená a že už to bledne. Kromě teplé pokožky jsem si u ní taky všimla zvláštní oříškové nebo jakoby kořeněné vůně, která nebyla nepříjemná, ale nebyla to vůně těla, které se pravidelně koupe nebo sprchuje.
(71 – 72)
V ukázce vás jistě přilákala příjemně hřejivá a nevtíravá stylistika. Alice Munroová je nositelkou ceny Man Booker International 2009 za své celoživotní dílo a je trojnásobnou držitelkou kanadské ceny generálního guvernéra za beletrii. Její příběhy jsou dojemné, prozkoumávají lidskou složitou povahu a těžké osudy s lehkostí a citem.
Její práce jsou také zařazovány do gotického stylu jižního Ontaria, který nahrazuje klasický gotický román. Termín pro tento žánr, který se rozvinul v oblasti kolem Toronta, jižných průmyslových měst a okolí, navrhl v roce 1972 poprvé Graeme Gibson. Zahrnuje autory jako Alice Munroová, Margaret Atwoodová, Robertson Davies, Jane Urguhartová, James Reaney, Barbara Gowdyová a Marian Engelová. Typickými prvky jsou analýza a kritika společnosti. Autoři se zaměřují na sociální problémy v jižním Ontariu, které zažívají jejich hrdinové na základě své rasy, náboženství, pohlaví. Staví se proti morálnímu pokrytectví maloměšťáctví a stereotypům.
U Alice Munroové jsou to ženy a jejich osudy. Ne vždy příběhy, jimiž by se chtěly chlubit. Jho ve vztahu s tyranem. Ponížení u večeře s podivným mužem, nahá a celá něčím namazaná. Vztah v bílém manželství, v němž si oba mohou dělat, co chtějí. Uznání, emancipace, cestování, dítě, o které se nemůže starat a manžel, jenž spáchá sebevraždu. Různé ženy, různé příběhy. Řada zkoušek a bolestných situací, vzpomínek, osobních či rodinných tragédií bez předvídatelnosti děje. Hrdinky se čtenáři stávají blízké a jedinečné, odhalují svou zraněnou duši a nejintimnější soukromí. Z prózy Alice Munroové máte vždy pocit, že ten čas s knihou byl skutečně dobře naplněn.
I proto se znovu vracíme k této publikaci, která by rozhodně neměla zůstat bez povšimnutí.
ALice Munroová, Příliš mnoho štěstí, Paseka 2013.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
