Ferdinand Peroutka: Každý den jeden dobrý čin! Třeba malý, nenápadný, ale přece jen dobrý čin.
Soutěžíme o dvě publikace FERDINAND PEROUTKA PRO SVOBODNOU EVROPU z Radioservis. Výherní publikace zajišťuje RADIOSERVIS, a. s. Soutěžní úkol: dejte nám tip na jakýkoliv produkt z e-shopu radioservis, a. s., buď e-mailem na admin@superrodina.cz (předmět: Peroutka), nebo komentářů zde. Soutěž končí 10. února 2013 o půlnoci.
Krátce po Vánocích 1953 napsal F. Peroutka Úvahu o dobrém činu, z níž zde nabízíme ukázku. Právě tato Úvaha nás velmi oslovila svou silou a aktuálností. Nejsme sice už ani pod nadvládou jedné či druhé diktatury, přesto – je v nás ten skutečný člověk, který druhému pomůže v nouzi?
„V té době trvala komunistická diktatura v Československu bezmála šest let. Tedy zhruba stejně dlouho jako předtím diktatura nacistická za protektorátu Čechy a Morava. To je dohromady dvanáct let velmi krutých a bezohledných režimů (dost dlouhá doba v životě člověka), které nemohly nezanechat v charakteru českého národa své stopy“ uvádí Jan Bednář, jenž v knize komentuje jednotlivé Peroutkovy příspěvky. A posléze dodává, že v Peroutkových úvahách se právě objevují jisté obavy, zda „český národ přežije celé to dlouhé období nesvobody? Nezanechá to na duši našeho národa trvalé a těžko vyléčitelné rány?“
2. ledna 1954
Mezi zprávami, které dostáváme z domova, byla také tato: někde na východě republiky dopravovali zajatce režimu z místa na místo – v nákladních vagonech, jejichž dveře byly obehnány ostnatým drátem; vlak se zastavil na stanici a z vagonů se ozývalo volání po vodě; sběhli se místní obyvatelé a v sklenicích, džbánech a škopcích přinášeli vodu; ozbrojená SNB bránila v přístupu k vagonům, obyvatelé se rozzlobili, a jedna žena udeřila člena SNB do tváře; policie ustoupila, vězňové dostali pít.
Nemluvím o ráně do obličeje, toho snad není třeba. Ale napojit žíznivého – to je dobrý čin. Dobrý čin – to jsou dvě stará, v dnešních zmatcích skoro zapomenutá slova, ale když je člověk slyší po všech těch letech, kdy mluvili jen političtí agitátoři, je mu, jako kdyby z mrazu se dostal k teplým kamnům. Začíná nový rok, lidé dělají předsevzetí. Zastavujeme se a ptáme se, není-li možno, aby si každý dal tuto zásadu: každý den jeden dobrý čin! Třeba malý, skrytý, nenápadný, ale přece jen dobrý čin. Vás, kteří jste doma, nechci navádět, abyste dělali dobré činy, kterými byste ohrozili svou bezpečnost. Ale je dost příležitostí, kdy se nikdo nedívá, kdy jsou dva lidé mezi čtyřma očima. Naskytne se, myslím, že se často naskytne situace, kdy člověk má na vybranou: pomoci, nebo nepomoci nešťastnému. Jestliže se ocitnete na takové křižovatce, prosíme vás, pomozte. Je již dosti otupělosti ve světě, a proto je i možno, že se někdo zeptá: proč bych měl dělat dobré činy? Tato otázka je totožná s otázkou, zda lidstvo má kráčet vzhůru, nebo klesat dolů. Když vidíme někoho, jak se topí v řece – kdo je tak nepřirozený, že zůstane stát nehybně? Ale ti lidé, kteří v zadrátovaných vagonech jsou odváženi neznámo kam a trpí žízní, to jsou také tonoucí lidé, co by byli jiného? Otevřít vagony, strhat ostnatý drát – to musí vykonat větší síly než je síla jedincova. Ale pokud se vás týká jedince Františka Novotného, jedince Tomáše Černého, tu nejde o více než o sklenici vody, která může být podána, nebo nepodána. Ovšem, vždycky je možno se odvrátit, dívat se na nebe nebo na stromy a předstírat, že nic nepozorujeme. Ale když odejdete a pozorně se podíváte do sebe, patrně shledáte, že v e vás zůstal černý, hlodavý bod. Buďto jste, člověče, docela otupěl, nebo se půjdete opít, anebo vás bude pronásledovat otázka: jsem tak ztracený, tak zbabělý, že nepodám žíznivému vody? Lidé uvedli svět do nepořádku. Lidé, jen lidé ho zase mohou spořádat, nejen velkými, ale také malými činy. Existuje hlavní otázka. Jaký chcete mít svět? Potom existuje vedlejší otázka, zda člověk si může říci: ačkoli to také chci, mám právo k tomu nijak nepřispět. Všechny naše činy mají své následky, surovost, lhostejnost, dobrota jsou nakažlivé. Ačkoli všichni se můžeme cítit slabými, přece, když něco uděláme ráno, můžeme očekávat, že večer to bude mít na někoho vliv, že se nějaká struna rozezvučí.
(80-81)
Doporučuji tuto úžasnou knihu každému, kdo se zajímá o historii, o reálie doby, o publicistiku, ale i o člověka jako takového. Člověk je tvor nestálý a snadno zapomíná. To, co proběhlo již dávno, se zkreslí, obrousí, ohladí jako oblázek. Retušované vzpomínky se nejednou zdají sentimentální – v té „dávné“ době jsme mohli být mladí, svěží, nebo ještě nenarození. Přichází nostalgie ze starých věcí, které už mají jiný nádech než „praktické věci“. Už je to památka na někoho, vzpomínka, historie… Ale ten skutečný život, prodchnutý nejvíce strachem, ten už v těch věcech nevidíme. Můžeme si ho připomenout z autentických slov konkrétní doby. Ty v sobě nemají špetku sentimentu z minulosti, jsou silné svou přítomností; volali k posluchači na druhém konci světa a nyní oslovují vás. Přečtěte si více o knize v předchozím příspěvku zde.
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words’]