Share

Josef Urban, 7 dní hříchů. Nakladatelství Fragment 2012.

Kniha Josefa Urbana a potažmo filmové zpracování 7 dní hříchů vypráví o osudech českého lesníka a jeho ženy německého původu v prvních poválečných dnech v Sudetech.

Jan Olšan se v roce 1938 oženil s Agnes, dcerou německého rolníka. Později pod nátlakem podepsal německé občanství, i když toho litoval. Měl snad odejít pryč jako jeho příbuzní? Láska může být silným poutem, dokáže spojit i nespojitelné, ale celý svět nezmění. Nesmířlivost, nenávist, msta a touha získat vše zejména v trpkých prvních poválečných dnech se drala co nejvíce na povrch a otrávila ovzduší. Rozlévala se po kraji a zabíjela každého, koho nenáviděla, nebo i toho, kdo věděl příliš.

Agnes tolik toužila po dítěti, zatímco Sudety spíš po pomstě. Vraždění, rabování, vyhánění Němců, znásilňování a bujaré pitky, které ještě více pozvedaly špatné lidské stránky a mocichtivou sílu davu, mnohdy halící se do shnilého pláště spravedlnosti. Zejména těch, kteří si na svůj rukáv připevnili dvě písmena – R. G. Není divu, že brzy se revolučním gardám přezdívalo „rabovací gardy“. Bere se vše, co se může hodit a co se dá zpeněžit.

„Příběh knihy 7 dní hříchů je stejně neuvěřitelný, jako byl ten Habemannův. Osudy českého lesníka Jana Olšana a jeho ženy německého původu Agnes, jež se odehrály v prvních poválečných dnech, odhalují podstatu soužití lidí v Sudetech na sklonku války. Sondují také nitra lidských povah, v duchu starého přísloví, že jenom v nouzi poznáš přítele. (…) Za téměř sedmdesát let se změnily jen nepodstatné kulisy. Prostředky k dosažení moci, jejímu udržení, krádežím, zůstávají stále stejné. Dokonce i motivace dychtivých jsou naprosto totožné. Pořád platí starý zákon síly, tedy zákon jakkoliv silnějšího jedince. Ani v tom se nevymykáme přírodní hierarchii predace. A spravedlivost? To je jen pozlátko demokracie, za níž se skrývá pouhá mašinerie vládnutí. Dnes a denně jsme manipulováni ke koupi zaručeně nejskvělejších výrobků, bez kterých nemůžeme přežít. Volíme strany, o kterých víme, že nás stejně podvedou. Ale jaký to všechno má vlastně smysl? Zákon toho, co jsme neudělali, je neúprosný. Šanci využívají opět ti chytří, silnější, ti, kteří dovedou vládnout davu.

Tuto knihu jsem napsal proto, abych reflektoval poznatky, kterých se mi dostalo od starších, zkušenějších lidí než jsem já. Konstatuji jediné, doba se nezměnila. (…) Josef Urban“

Proti všem a přesto – když se Jan s Agnes ženil, už i na svatbě se strhla nenávistná bitka. Po válce není situace o nic snazší. Agnes je Němka – musí hned pryč. A nejen to, jejich rodinný přítel ji chce zabít. Proč? Věděla až příliš.

Stále se hledají a míjejí. Osmý den bude snad již bez hříchů. Snad už ty těžké mraky rozeženou všechnu tu hrůzu a na větvích se přestanou houpat noví oběšení. Hájovna je jak vyvrácená loď, všude střepy, vylomené dveře.

Přežijí Jan a Agnes mstivé peklo? Shledají se? Existuje ještě nějaká naděje a víra v lepší svět?

7 dní hříchů vzniklo na základě inspirace skutečnými událostmi, které se odehrály v sedmi poválečných dnech na Šumperku v roce 1945. Z lidí se stali štvanci. Na jedné straně ti, co se chtějí mstít a vraždit, na druhé ti, jež brání svůj holý život. Neexistují žádná pravidla, žádné jistoty.

Kniha je psaná bez přílišného sentimentu. Mrazivá skutečnost jako by zhruběla svou vlastní podstatou. Autor stojí stranou celému příběhu a servíruje čtenáři všechnu tu špínu a bolest jako by to byly běžné věci – tak to je a tak to bylo. Nedynamizuje emoce křiklavějšími slovy a přehnaným citovým zabarvením. Nesnaží se udělat z poválečné doby bulvár plný hnusu. Dostanete příběh s reálným historickým pozadím, znovu se otevřou staré rány a člověk vidí, že i ta obecně pojímaná holubičí povaha se může proměnit v nebezpečnou stvůru.

První dny poválečného vítězství z jiného úhlu popsala podstatně dříve také ve své knize Pražský tanec smrti Olga Barenyiová, na jejíž román se může někdo v obranném mechanismu dívat s určitým despektem: vždyť my takoví rozhodně nejsme (!) a důkazem je přece (!) i to, že knihu napsala německy smýšlející autorka.

Ale jsme! Je jedno, jsme-li Češi, Němci, Rusové, Američané, ke kterému národu patříme. Extrémně vyhrocené životní situace, síla masy, touha po moci, těch důvodů se najde hodně, proč nakonec jednáme takovým způsobem, o němž bychom za běžných okolností byli přesvědčeni, že nejsme vůbec schopni.

Změnila se ale doba? Josef Urban to nevidí tak optimisticky. Podle něho nikoliv.

MB/Kjara