Pavla Hodková: Je fajn, když si lidé myslí, že postavu neřeším.

Pavla Hodková (30), partnerka Jana Saudka (75), je příkladem ženy, která je i bez ohledu na svou postavu úspěšná.

Vystudovala žurnalistiku, pracovala v  několika rádiích a nakonec se stala zástupkyní šéfredaktorky prestižního časopisu Harper’s Bazaar. I když se netají tím, že jí nadváha trápí, svou prací dokazuje, že pro ni není tak velkou překážkou, aby se schovávala v koutě a nesnažila se plnit si vlastní sny.

Zlí jazykové tvrdí, že kdybyste nebyla partnerkou Jana Saudka, nikdo by o vás nevěděl.Jak byste se k takovým proklamacím postavila?

Musím přiznat, že být partnerkou Jana Saudka mi určitě pomohlo – už třeba v tom, že když Jan fotografoval portréty k rozhovorům, které jsem pro Harper’s Bazaar dělala, bylo trochu jednodušší některé osobnosti přemluvit. Ale třeba s Tomášem Hanákem nehne nic – i když: už slevil z šedesátin na pětapadesátiny. K tomuhle jeho výročí prý mi rozhovor dá. Ovšem je fakt, že to není vlivem Jana, ale spíš tím, že panu Hanákovi volám co půl roku. Skoro jako nekonečná telenovela to je…

Ať si zlí jazykové tvrdí, co chtějí. Mým snem nikdy nebylo, aby o mně lidé věděli. Chtěla jsem dělat svou práci nejlépe, jak dovedu, a to se mi snad daří. A ačkoli Bazaar miluju už proto, že je to moje druhá rodina, tajně si sním o návratu do rádia. Ale to až jednou, až děti povyrostou.

Sama ale taky fotografujete (i když vás k tomu třeba přivedl pan Saudek) a jste v tom poměrně úspěšná. Nafotografovala jste například kolekci fotek pro projekt nadace Rakovina věc veřejná. Jak jste se k tomuto projektu dostala?

Asi to byla náhoda, a tak to má být. Zkrátka jsem se potkala s báječnou Martinou Huskovou, která má na starosti PR kolem nadace, a já měla chuť taky nějak pomoci. A protože jsem nechtěla jen přispět pár korunami, slovo dalo slovo a začalo se fotit. Ten projekt, putovní výstava, běží už víc než rok. Na konci března se stěhuje do Českých Budějovic a už se těším, že zase uvidím všechny ty lidi, co kolem projektu jsou.

Co podle vás činí vztah mezi mužem a ženou plnohodnotným? Jakou roli v tom hrají fyzické atributy, jako je vzhled?

Snažím se přemýšlet nad spojením „plnohodnotný vztah“. Myslíte, že by to samé mohlo být „vztah šťastný“?

Samozřejmě tu teď z rukávu nevysypu univerzální recept na „a žili spolu šťastně až do smrti“. Vlastně bych se měla přiznat, že nevím. Jak by řekl Jan: „Vím nic!“

 Když začnu z konce vaší otázky – mezi mnou v době, kdy jsem se s Janem seznámila, a mnou teď je rozdíl skoro pětadvaceti kil. A beztak z mého těla Jan občas, když děti dovolí, blázní. Ovšem jestli on to, lišák, jen nehraje, aby mi udělal radost… Pravdou také je, že když jsem se nedávno o víkendu nenalíčila, malinko si do mě rýpnul, jestli už mi nestojí zato, abych se kvůli němu namalovala. Takže jsem si uvědomila, že to, co je někde tepláková domácnost, u mě vypadá jako víkend bez make-upu. A asi je tedy špatné vycházet z hypotézy, že partner, coby osoba vám nejbližší, by vás měl znát a brát takovou, jaká ve skutečnosti jste. Jenže ti muži, jak to tak vypadá, zkrátka touží po tom, abyste právě před nimi byla ta „hezčí“, jestli rozumíte… Zatímco žena totiž bere jako vrchol intimity to, že se ukáže nahá bez všech těch příkras, muž by rád, aby byl on ten, kvůli kterému se snaží být přitažlivou ženou.

Když pomineme vzhled, je vztah podle mého názoru o toleranci, oboustranných kompromisech, o domluvě a o blízkosti. Ale já mám nejmíň co mudrovat. Možná bychom se měli zeptat našich babiček a dědů, to oni jsou ti, kteří dokázali oslavit zlaté nebo diamantové svatby.

V jednom z rozhovorů jste zmínila, že kvůli své postavě vysokým sebevědomím zrovna neoplýváte. Jak velkou překážkou vám nízké sebevědomí bylo při cestě ke kariéře?

Víte, ono se to má tak: Já si vždycky připadala tlustá. Ale tehdy, když jsem s prací v rádiu nebo v časopise začínala, jsem vážila o dobrých třicet kilo méně. A pak, když mě Jan honil po lesích, když jsme skoro denně chodili na dvouhodinové procházky – spíš pochody to byly –, ještě jsem něco zhubla. Ale pak přišly děti a teď už není tolik času chodit. A taky se na nedostatek času trochu vymlouvám, to se přiznám. Každopádně, co bych teď dala za mou postavu z před deseti let…

Ale je fajn, když si lidé v okolí myslí, že svou postavu neřeším a jsem s tím „v pohodě“. Ono to tak úplně není, ale jestli nepůsobím zamindrákovaně, je to dobře. A jak říká moje paní doktorka Lucká z Kliniky tradiční čínské medicíny: každý je „předurčen“ pro nějakou postavu…

Anna Burdová