Mám oči mokré od smíchu. I při psaní tohoto článku se mi pořád roztahují koutky úst nahoru. Dnes byl opravdu pěkný voňavě jarní den, i když podle kalendáře je stále jiné roční období. Teploměr hlásí šestnáct stupňů, popadla jsem potomka, pití, svačinu a knížku JSEM MÁMA od Kristíny Farkašové a šli jsme na hřiště. Naštěstí syn už je ve věku, kdy za ním nemusím urputně pobíhat jako bodyguard, kdyby se třeba snažil naskočit do roztočeného kolotoče, nebo se připlést jinému dítěti, sjíždějící skluzavku, popř. chtěl udělat na lávce krok do prázdného prostoru, protože v animovaných seriálech obvykle postavy ve vzduchu ještě nějakou dobu vydrží. Malé děti ještě netuší, že takto to nefunguje. Mohu si tedy v klidu sednout na lavičku a číst si a jsem jen občas vyrušována voláním: mami, hele, točím se bez držení, mami, nemám ani nohy na zemi, mami, podívej, jak jsem vysoko. A bez držení! Držet se je nejspíš pro slabochy. Pro koho byla vymyšlena zábradlí, že?

Snažila jsem se číst vzorně, ale nedalo se to. Chvílí jsem se potichu potutelně usmívala, to jsem také dlouho nevydržela, protože jsem brzy vyprskávala smíchy, dokonce jsem si i s prominutím uchrochtla jako puberťák. Nadzdvihávala jsem sluneční brýle a otírala si slzy. Lidi, to je taková psina tahle knížka. Je to ten tip knížky, které když budete číst ještě v předmateřském období, tak si jen myslíte, že jí rozumíte. Co by na tom mohlo být těžkého, že? Ona ta literatura je těžká jen na váhu díky neodlehčenému papíru. Ale skutečnou hloubku myšlenky (a už se zase směju) pochopíte, až budete mít děti. Čtete řádek po řádku, stránku po stránce, brečíte smíchy a uvnitř křičíte: jo jo jo, takhle to je. To je přesně ono. A vzpomínáte, jaké to bylo, když jste byly na mateřské. Pokračujte ve čtení zde