V práci jsme podlehli jistému druhu šílenství. Přinejmenším to takto zprostředkovaně musí vypadat a vězte, že dokud vás ta komunita nepohltí, tak koukáte na ty ostatní taky jako na šílence. Ale ona pohltí. Začalo to nevinně. Jeden kolega při telefonování stále dokola mačkal cosi z plastelíny. To cosi dokázalo držet tvar, nepatlalo se na ruce, a když s tím praštil o zem, skákalo to jako hopík. Neuvěřitelné! Doposud jsem nic takového neviděla. Znám modelínu z domova – dcera si s ní ráda hraje. A  ty prsty, jak pak vypadají! A dostaňte to z koberce. Ale tady si mohl tvarovat dlouhého hada, který se nepřilepil na stůl, vytvářet vzduchové bubliny, které praskaly jako bublinková fólie – obzvláště…