Recenze knih – Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

V pondělí 17. června byl krásný slunný den, vlastně bylo vedro. Ještě v pět odpoledne slunce pálilo o sto šest. Přesto či právě proto zavítali milovníci hororů do Knihkupectví a vinotéky Fantazie na Tylově náměstí v Praze na autorské čtení a o knihách klábosení s autory tvůrčí skupiny Hlava nehlava. Ve Fantazii je totiž ve vedrech příhodně – kamenné zdivo svěže dýchá a žhavé paprsky se do přízemí jen tak neproderou.Co přesně se tu odehrávalo? JaS nakladatelství před měsícem a kousek vydalo nově sbírku lekavých povídek Zuby nehty. 19 + 1 hrůzostrašná povídka. Po této knížce už byl nějaký čas „hlad“ mezi náctiletými. Nové vydání zaznamenalo několik zásahů – změnil se formát knihy, jedna povídka zmizela úplně a nahradily ji dvě nové, nové jsou i ilustrace, které vytvořil člen tvůrčí skupiny Tomáš Tvrdý.

V letošním roce slaví Český rozhlas devadesátiny a každý den nás překvapuje příjemnou vzpomínkou z archivu. Jako kdyby měl dávat dárky nám, posluchačům. Tedy nic proti tomu, ráda je přijímám. Ale k takovým kulatinám se obvykle dávají jubilantům dary. Jedním z nich je knížka z edice Osudy Kam utek Stolkolet, v níž své vzpomínky soustřeďuje básník, překladatel ruské a ukrajinské poezie a dlouholetý rozhlasový redaktor Václav Daněk. Tedy je to vlastně zase jak dárek jubilantovi, tak i čtenářům-posluchačům. Je pravdou, že první bylo vysílání autorových vzpomínek na stanici Český rozhlas 3 – Vltava, z něhož publikace vychází. Pak teprve přišla knížka.

Nejlepší česky psaná japonská kuchařka, jakou jsem zatím měla možnost číst a testovat.Japonská kuchyně musí vzbudit touhu v každém, kdo ji zahlédne byť jen „z rychlíku“. Je tak pestrá, barevná a nápaditá! Zde je skutečně vaření povýšeno na umění. Každý prvek, počínaje používaným náčiním, pečlivě vybíranými surovinami, přes precizní zpracování až po servírování hotového pokrmu, který často připomíná obraz, je velmi důležitou součástí celého procesu přípravy jídla. Proč tedy k této – pro většinu z nás stále ještě trochu neznámé a tajemné – kuchyni nepřivonět a neseznámit se s ní lépe? Nová Velká japonská kuchařka z nakladatelství Fragment vám to umožní.

Nabídka e-knih na českém trhu se meziročně téměř ztrojnásobila. Stejně vzrostla i poptávka čtenářů. Skladnost čtečky nabité digitálními bestsellery lidé ocení zvlášť o dovolených. Za cenu jedné vázané knihy pořídí několik elektronických, aniž by se museli bát, že překročí váhový limit přepravce. Jejich pořízení je díky specializovaným portálům dílem okamžiku.Jedno z největších českých nakladatelství, Fragment, rozšiřuje svou nabídku o elektronické verze knih od roku 2011. Tehdy uvedlo bezmála 70 e-publikací. Od té doby roste výběr digitálních titulů o desítky kusů ročně. „Ke konci roku 2012 jsme na trh uvedli 112 e-knih, do konce dubna letošního roku jich bylo už 155 a neustále přidáváme další,“ uvedl Pavel Nýč, spolumajitel Nakladatelství Fragment.

Statisticky je na světě více žen než mužů. Platí to u většiny společností, nikoliv u Šmoulů.V téhle modré společnosti vše funguje jinak: bydlí v roztroušených vískách skrytých kdesi v houští lesů, neznají pojem rodina (leda tak z vyprávění o lidech) a neplodí potomky. Ti se tak nějak objeví v určitém díle. O mrňousky se zde starají na střídačku všichni. Malý Šmoulíček si slovní zásobu prvními slovy: máma, táta prostě nedoplní. A platí: co Šmoula, to single.

Také vás baví sledovat příbuzenské linie třeba až do hluboké minulosti? Zajímáte se o to, kdo byli a jak žili vaši předkové? Genealogie je velmi zajímavá a populární věda. Už jen tím, že není odtržená od života. Ba naopak, přitahuje nás právě proto tolik, že jsme její součástí. Někdy ale také trochu neseriozně doufáme, že nalezneme společné geny někoho významného, slavného, či geniálního. Ačkoliv každý jsme zodpovědni za svůj život sami, ono to přeci jenom zní dobře dozvědět se, že nám v žilách koluje modrá krev nebo jsme vzdálení příbuzní třeba Alberta Einsteina, Bedřicha Smetany či Karla Čapka.

Laura Day tvrdí, že sami sobě umíme být tím nejhorším nepřítelem, který nás brzdí v ubírání se svou vlastní cestou, v používání intuice a ve vnitřním vedení, které nás obyčejně do životního průšvihu nezavede. Umíme sami sebe utlouci rozumem, tlaky okolí a morálkou. Třeba. Takže tady je návod, jak se nejen najít, zorientovat ve svém nitru, ale také sebrat odvahu a prožít život trošku jinak. Třeba právě tak, jak se to po nás chce. Jak chce naše duše.

Brilantní trilogie Stiega Larssona Milénium nabyla další podoby. Román o neskutečně silném případu novináře Mikaela Blomkvista, který je „investigativec do morku kostí“, vyšel v komiksové podobě. Takového novináře, jako je Miakel, bychom chtěli mít i u nás: nepodplatitelného, neodraditelného od záměru, hledajícího souvislosti, bojujícího proti nekalostem, tím pádem však velmi zranitelného ze strany mocných, přesněji řečeno, ze strany peněz. A samozřejmě nesmíme zapomenout na hackerku Lisbeth Salanderovou, jejíž osud kdosi ovlivňuje a posunuje pro ni velmi nežádoucím směrem.

Spisovatelka Ivona Březinová představila na deseti školách svoji knížku Lentilka pro dědu Edu, která dětem přibližuje problematiku Alzheimerovy nemoci. Besedy měly mezi dětmi i učiteli tak velký úspěch, že spisovatelka toto turné zopakuje i na podzim.„Na první pohled je tato knížka trochu šokující spojením tématu, kterým je Alzheimerova choroba, a tím, že je určena pro poměrně malé děti kolem šesti let. Málokdy vyprávíme malým dětem příběhy o nemocech a ještě k tomu o nemocech stáří. Ale nakonec jsem se k tomu rozhodla, protože je pro děti důležité vědět, že jejich babičky a dědečkové mohou takovou nemoc mít a přitom nepřestávají být jejich babičkami a dědečky a mají své vnuky pořád stejně rádi, i když už je nemusejí poznávat,“ říká ke knize Lentilka pro dědu Edu její autorka Ivona Březinová.

Z výlevky v koupelně vytáhne pařáty neznámá příšera, která po tmě chytne nic netušícího obyvatele bytu za hlavu a mlátí s ní o umyvadlo, dokud to není zralé na chirurgii. V lepším případě. Živý plot na zahradě si také rád smlsne na krvi: s vyděšeným výrazem nalézáte v jeho blízkosti doslova vycucnuté krtky, kočku Kunhutu, sousedovic psa… Jenže to je teprve začátek. Dřevina má pořád hlad a zachtělo se jí většího sousta. Co takhle přímo člověka?Pro mnohé teenagery může být noční můrou prázdný kredit na mobilu. Co kdyby tu byla možnost získat neomezené možnosti. Provolat, kolik budu chtít a vše zadarmo! Jen to má jednu vadu na kráse. Pokud neseženete nikoho dalšího do téhle pyramidy, bude vás to stát život. A to je jen náčrt některých příběhů.

Mrzí mě, že jsem si nezačal psát tyhle zápisky dřív. Naštěstí si ale pamatuji skoro všechno, i to, jak jsem se narodil. Plaval jsem si ve tmě, byla to naprostá pohodička, jen mě rušily zvuky zvenčí. Mamka se snažila působit na mě výchovně a zvýšit mi intelekt, ještě když jsem byl v bříšku, a tak mi pouštěla hudbu přes reproduktory, vyprávěla, četla, nebo nechala tátu, aby namluvil do mikrofonu, co všechno přes den všechno dělal. Své nálady jsem dával patřičně najevo. Když šla mamka spát, já jsem chtěl být vzhůru. A obzvláště mne rozčilovalo, když se naši líbali. To jsem hned začal kopat, ale z nějakých nepochopitelných důvodů se to rodičům líbilo.

Máte-li chuť na drsný, klasický krimiromán, pak vás žádný případ nejlepšího detektiva na světě Elvise Colea z pera Roberta Craise nemůže zklamat. V každé knize se řeší něco nového – ale vždy jde o federální zločin, vždy se setkáme s lákavým prostředím, respektive s místy, kde neřest, podvody, vraždy tak nějak můžeme očekávat. Nechybí pouliční gangy, pašeráci lidí, vyděrači… Elvis Cole se dobře orientuje ve světě amerického zločinu, občas se dostává na hranici zákonů, ale vždy elegantně vybruslí z léček a dostane zlotřilce před soud. Ve většině případů je právě on tím hlavním hrdinou, kterému kryje záda mlčenlivý přítel, bývalý mariňák a policista Joe Pike. V románu Ochránce si hrdinové vyměnili posty.

Nevím, jak je tomu u vás, ale já občas ráda shlédnu i dříve vydané tituly. Poté, co jsem dočetla Zloděje lidí Roberta Craise, dostala jsem „chuť“ na další romány, v nichž bych se mohla setkat s jeho soukromým očkem. Elvis Cole mi stoprocentně sedí. Je typickým představitelem detektivů „americké drsné školy“ – má slušnou vyřídilku, břitký jazyk, dokáže vždy vtipně a elegantně reagovat, umí se slušně ohánět pěstmi, rány dovede rozdávat i přijímat a dlouho po nakládačce nefňuká. I jeho málomluvný přítel Joe Pike, který se vždy včas objeví, aby mu jistil záda, je sympaťák. Navíc autor volí lákavá prostředí, v nichž se případy odehrávají.

Každá žena je dcerou matky, některé dcery se časem stanou matkami. Všechny matky se snaží ochránit své dítě. Jakmile se jim zdá, že je v ohrožení, stanou se z nich bojovnice, lvice, dokážou jít přes mrtvoly. Hrdinky historického románu Matky prožívají své mateřství v hraniční situaci. Stěžejním osudem je příběh Zuzany Laukové, která na konci druhé světové války otěhotní s ruským partyzánem Alexejem. Toho však Němci dopadnou právě u domu Zuzany a její matky a zastřelí ho. Matka Zuzany je, zdá se, s vývojem situace spokojena, netuší, že dcera čeká s partyzánem dítě. Je pro ni hlavní to, že se zbavily toho „bolševika“. Jenže na konci války Zuzanu zatknou, podle dokumentů z gestapa měla udat Alexeje, který do vsi chodil pro zásoby, právě ona. Nikdo ji nechtěl vyslyšet, nikdo nebral zřetel na její těhotenství, byla odsouzena za zradu a s ostatními zrádci byla zavlečena do sovětského gulagu.

Rok s rokem se sešel a Průmyslový palác v pražských Holešovicích se otevřel opět knižnímu světu. 19. mezinárodní veletrh a literární festival Svět knihy 2013 nabídl pestrou paletu pořadů, stánky plné knížek a hlavně setkáních autorů se svými čtenáři. Ale neplatí to jen pro čtenáře. I já sama jsem se konečně setkala s ilustrátorem, který ozdobil svými obrázky naši čtvrtou knížku – konečně jsem naživo hovořila s Jurajem Martiškou! Skutečně, do pátku 17. 5. 2013 jsme se znali pouze virtuálně – přes e-mail a facebook.Jas nakladatelství zatím ještě samostatný stánek neměl. Přesto jsme se objevili v katalogu doprovodných programů – a to hned dvakrát:v pátek 17. 5. 2013 jsme pokřtili nové vydání hororových povídek Zuby nehty. Knížku – ještě vonící tiskárnou – představili početnému publiku v sále Rosteme s knihou spolu se mnou autoři Ivona Březinová,

Dostala jsem knížku s přátelským varováním, že mne čeká opravdu děsivá četba. S působivým černým obalem, svítivýma žlutýma očima, bílými ostrými zuby a červeným nápisem, jako by se rozpíjela krev, se na mě zubí: Zuby nehty. Soubor hrůzostrašných povídek, který prý může způsobovat nespavost a noční můry. Autoři a nakladatel se zbavují odpovědnosti za „kousance a škrábance způsobené touto knihou“. Už jsem se těšila na ty neviditelné ledové žiletky, co mi budou přejíždět přes záda a nutit chloupky na rukách k výstražnému pozoru.

Přesně takto končí informace na záložce v knize Intr, kterou napsal Ladislav Karpianus. Obdobný pocit jsem nabyla po dočtení knížky. Mám pocit, že mne Intr opravdu změnil. Především v pohledu na společenství mladých lidí, kteří žijí v domově mládeže, protože studují daleko od svého rodiště, které jsem sama na vlastní kůži nezažila. Tihle kluci a holky by se nikdy nebyli potkali, kdyby nezamířili do škol a učňáků a neubytovali se v baráku, co jim má být přes týden domovem. Ale může se jím tento prostor opravdu takovým zázemím stát? Autor mne přesvědčil, že ano – je jiný, než ten s rodiči, ale je.

Městečko Pagford vůbec nepatří mezi idylická místa. Vzájemné vztahy mezi místními jsou až příliš narušené: plné přetvářky, nevraživosti, závisti. Snad jediný dalo by se říci kladný hrdina radní Barry Fairbrother (už to příjmení!) nečekaně při oslavě devatenáctého výročí svatby zemřel. Manžel Mary a otec čtyř dětí, ten, který chtěl zachovat léčebnu pro narkomany Bellchapel.Rodina je z jeho nečekaného odchodu posmutnělá, děti píší dopisy a vkládají je mrtvému pod košili. Připravuje se velký pohřeb. Vše vypadá, jako by se město odělo do upřímného smutečního hávu za svého slavného radního. Skutečnost je ale daleko odlišná. Již krátce po jeho smrti se uši plní jízlivými drby. Zášť a neupřímnost svírá celé město. Motorem je touha po moci. Řada lidí ve smrti Fairbrothera vidí jedinečnou příležitost.

Opustila svůj slunný byt v Sydney a odstěhovala se do tmavého, zašlého příbytku na rušné křižovatce v Dillí. Všude vládl chaos, smog a krávy, živící se odpadky. Nic se jí tam nelíbilo: všechno bylo špinavé. S odporem hleděla na Indy, jak všude pšoukali, plivali husté chrchele, jak měli na všechno dostatek času. Stála ráno před slumy a sledovala „ranní hygienu“ těch nejchudších.Zažívala zcela nové zážitky a zkušenosti. Nelibost a strach. Strach o život, když ji v noci probudilo zemětřesení. Vítání nového roku ve smogu ponořeném městě, že téměř nebyl vidět ohňostroj. Strach z infekcí a AIDS, když ji postihl oboustranný zápal plic. V nemocnici dostala kyslíkovou masku a dotaz: proč vlastně nechce už dnes umřít?

Pro mnohé lidi je toto téma až příliš citlivé. Nikoliv pro Cheryl T. Cohen Greeneovou a Lornu Garanovou. Jejich praxe v oblasti využití surogátního partnera či partnerky a zkušenosti s tím spojené se staly předlohou pro film Sezení, který se vyhrál v Sundance festivalu.Surogátní partner/partnerka znamená náhradní partner. Jedná se o terapii náhradního partnera, ke které jsou zapotřebí tři lidé: klient či klientka, náhradní partner/partnerka a terapeut. Na první pohled se vám to může zdát přinejmenším zvláštní, nicméně obě autorky knížky už dávno odhodily plachost, nestydí se být nahé, mluvit o sexu a pomáhat svým klientům, i navzdory svému vysokému věku.

„Ty, co říkaj jenom to, co je pravda, nemá cenu poslouchat,“ tvrdil dědeček Jonase Jonassona. Jemu věnoval román plný situačního a slovního humoru, který úspěšně dobývá svět.Alan Karlsson měl toho dne oslavit sté narozeniny. Jenže jemu se na oslavu nechtělo. Proč by měl panáčkovat před místní honorací, když svět bez příkazů, nařízení a zákazů je tak blízko. Stačí otevřít okno. A tak stoletý stařík v den svých narozenin vylezl oknem, trošku podupal macešky v záhoně a namířil si to na autobusové nádraží. Na lehko, jenom v tom, co zrovna měl na sobě a v trepkách. Ostatně brzy se dozvíme, že Alan celý život cestoval nalehko, jen s nejnutnějším vybavením. Alan hodlal odjet pryč, jedno kam, jen daleko od zlé sestry Alice, co nemá vstřícný vztah k potřebám čiperných staříků.

Podle názvu by se dalo soudit, že budeme číst milostný román, takovou pěknou červenou knihovnu se vším, co k ní patří. Ale není tomu tak. Nejde o fikci a milostné trojúhelníky, o příběhy smyšlených lidí. V této knize autorka otvírá čtenářům vlastní vzpomínky i srdce, aby nám přiblížila skutečně prožité okamžiky svého života. Života plného setkávání a rozchodů , úspěchů i nezdarů, okamžiků štěstí i smutku. Života, který by vydal na několik románů.

"Byl tu odjakživa. Doprovázel rytíře i sedláky. Hlídal lidi i jejich majetek. Běhal vedle koně či vozu, spal u pánových nohou a pomrkával věrnýma očima. Říše vznikaly a zanikaly, ze spojenců byli rázem nepřátelé, lidé měnili šaty názory… ale on tu byl stále. Nenahraditelný, stálý. PES. Procházel dějinami. A co si o nich myslel?"Nakladatelství Albatros vydalo pro mladší čtenáře České dějiny očima Psa, které má přiblížit zajímavá historická údobí naší země přitažlivou formou, pohledem dětmi oblíbeného zvířete.

Záplaťák není obyčejný kluk, vlastně s lidskou bytostí toho má společného jen pramálo. Žije si svůj „skoroživot“ díky šílenému profesorovi Erasmovi, jenž stvořil nejen Záplaťáka, ale také mnoho dalších podivných příšerek. A právě tenhle malý špunt byl jeho prvním výtvorem. Poskládal ho z hadříků, útržků a různých zbytků. Na hlavě má řada nepříliš půvabných stehů. Ani oči nemá obě stejné. Zbytky jsou zbytky. A tak dostal jedno černé a druhé třpytivě modravé.Záplaťák ani netuší, z jakých kousků je poskládaný. Ba dokonce, nemá-li to modravé oko něco společného se strašlivým pirátem kapitánem Střeloprachem. A tak není divu, že při bližším zkoumání při čtení knížky dojde i na pirátskou loď, pirátský deník a dobrodružnou výpravu.

Čestným hosťom na tohtoročnom 19. ročníku medzinárodného knižného veľtrhu Svět knihy Praha 2013 bude Slovensko, ktoré predstaví českej verejnosti 20 prekladov diel slovenských autorov, publikovaných v období od posledného, 18. ročníka veľtrhu vo vydavateľstvách Akropolis, Větrné mlýny, Fra, Volvox Globator, Práh, Host, Paseka, Kniha Zlín, Slovenský literárny klub v ČR a Slovensko - český klub, Havran, CooBoo. Za 16 rokov fungovania grantovej Komisie Slolie vyšlo v Čechách s jej podporou okolo 70 prekladov zo slovenskej literatúry. Literárne informačné centrum, gestor každoročnej účasti slovenských vydavateľov na medzinárodných knižných veľtrhoch a zároveň gestor čestného hosťovania SR v Prahe, pripravilo viac ako 60 sprievodných podujatí priamo na knižnom veľtrhu i mimo neho a privezie do Prahy viac ako 70 slovenských autorov, ilustrátorov, hercov i hudobníkov. Na veľtrhu budú čítať zo svojej najnovšej tvorby laureáti a finalisti Anasoft Litera, najvýznamnejšej slovenskej literárnej ceny za prózu Pavel Vilikovský, Balla, Marek Vadas, Monika Kompaníková, Pavol Rankov, Veronika Šikulová, Dušan Dušek, Peter Krištúfek, Juraj Šebesta, Silvester Lavrík, Daniel Hevier, či majster modernej autorskej rozprávky Ján Uličiansky.

Usměvavého černého krtečka od Zdeňka Milera zná bezesporu absolutně každý. Jeho příběhy patří mezi první, které shlédnou děti, sotva přijdou na chuť kresleným pohádkám. V postýlce se tulí k jeho plyšákovi, čtou si z leporel a knížek o Krtkovi. A úžasné na této postavičce je, že baví i dospělé bez ohledu na věk.Zdeněk Miler už bohužel není mezi námi, ale jeho Krtek je prostě nesmrtelný. Je to fenomén, je náš a věřím, že u nás ho v oblibě nepřekoná ani Mickey Mouse.Zná ho téměř celý svět. Můj kamarád, pocházející z Iráku, mne před lety velmi překvapil tím, když mi oznámil, že u nich běžně v televizi běží

Žokej Josef Váňa miluje koně a vše, co je s koňmi spojeno. Když se dověděl, že uznávaná výtvarnice Lucie Seifertová napsala a namalovala knížku Pohádka o Horymírovi, byl jedním z prvních, kdo si tuto knihu prohlédl a přečetl. „Je to skvělá knížka a nejvíc se mi v ní líbí skok Horymíra a Šemíka z Vyšehradu,“ řekl slavný jezdec. Lucie Seifertová ho totiž zpracovala z jejich pohledu. Slavný žokej dokonce projevil přání, aby se skok stal jednou z překážek Velké Pardubické, kterou tato žijící legenda již mnohokrát vyhrála.

Nejen pro studenty teologických oborů, religionistiky, historie či dalších humanitních oborů, ale také pro zájemce dějin náboženství obecně vyšla v nakladatelství Grada přehledná útlá knížka Jezuité. V podobném duchu jste již mohli dříve zaznamenat u nás například Erbacherův Vatikán.Vzhledem k tomu, že jezuitských řád prošel relativně kontroverzní historií, pokládá autor různé otázky, které zájemce o jejich studium, ale i laickou veřejnost mohou interesovat. Bylo snad cílem jezuitů, aby umlčeli protestanty? Řídili jako soukromí zpovědníci evropskou politiku? Představoval jejich řád socialistický experiment? Mají jezuité volnější morálku? Vychovali diktátory? Proč se nesmějí ženit? A mnoho dalších…

Jaký je nový román J. K. Rowlingové? Obsahově ještě nemohu posoudit, neboť jsem právě na začátku. První dojem je zatím: že mě čeká opravdu mnoho stránek. Rowlingová nešetří čtenářův zrak a vydala román o 542 stranách. Papír nádherně voní, stránky šustí a já jsem skutečně napnutá, zdali mě autorka nezklame a maximálně projeví své spisovatelské nadání. Recenzenti ve svých kritikách jsou víceméně opatrní, ale ať už se pouštějí do srovnávání s předchozími knihami, přesto se hodnocením román pohybuje spíše v kladné rovině.Nepředbíhejme tedy a nechme se překvapit.Zatím smíte nahlédnout alespoň na první stránku a další ukázky

Ryby dvakrát nemusím, připadají mi studené, slizké, bez emocí. I když by to tak být nemělo, protože jsem znamením Ryba. Ale objevila jsem nedávno rybu, která mi sympatická je – velmi sympatická. Je trošku netypická, nosí brýle, plavání jí moc nejde a po dně toků, potoků, tůní, jezer a rybníků radši chodí, neboť má nohy. O co míň plave, o to víc čte, o co víc čte, o to je chytřejší. Co si přečte, zapisuje do notesu. Taky ráda vaří. Zdá se, že je mi tak trochu podobná.Pokud chcete vědět, o jaké rybě píši, tak jde o záhadný rybí druh, který stvořila Magdalena Wagnerová a kterého trefně pojmenovala Ryba Chyba. Příhody podivné ryby autorka sepsala ve stejnojmenné knize a ilustrace k nim vytvořil Zdeněk Netopil.

Některým textům by se bylo lepší zdaleka vyhnout. To si jednoho prosincového dne uvědomí překladatel na volné noze Dmitrij Alexejevič, který z nedostatku jiných zakázek, přijal před Vánoci překlad historické zprávy ze šestnáctého století o dobrodružné výpravě oddílu španělských vojáků v Mexiku, sepsanou starou španělštinou. Zprvu se mu ani nezdá divné, že mu agentura, u které zakázku přijal, předává k překladu knihu po jednotlivých kapitolách, jako kdyby neměl znát celý text najednou a se měl dozvídat o cestě do nitra pralesa po částech. V agentuře se dozví, že textu se ujal jiný kolega, ale ten záhadně zmizel i s texty. Zákazník, který se na agenturu obrátil, na překlad velmi spěchá, proto požaduje nového hispanistu, který začne svou práci od druhé kapitoly zprávy o cestě do pekla yucatanské džungle.Dmitrij záhy naprosto propadne příběhu, navíc v něm vzrůstá dojem, že se stal součástí děje, jako kdyby byl sám účastníkem onoho dobrodružství,

Milovala jsem všechny knížky ilustrované Helenou Zmatlíkovou, ale nejvíc se mi líbila knížka Děti z Bullerbynu od spisovatelky Astrid Lindgrenové. Už ani nevím kolikrát jsem ji četla! Vím, že je stále v prodeji a nepochybuji o tom, že ji milují i další generace dětí. Krteček Zdeňka Milera a Dášenka, čili život štěněte mi také přirostly k srdci. Hltala jsem obrázky, četla a prohlížela je do nekonečna. Obrázky, barvy, vůně papíru, pro mně magické zaklínadlo! Když jsem trošku povyrostla, oblíbila jsem si překrásné knížky o přírodě a zvířatech od spisovatele Jaromíra Tomečka a Geralda Durrella. Nepochybuji o tom, že dnešní děti mají stejnou touhu prožívat příběhy, doba je daleko hektičtější a zastavení nad poutavou knihou zdobenou krásnými obrázky je přímo léčivé.

S penězi jsme všichni v každodenním styku. Platíme jimi své nákupy, dostáváme je jako odměnu za vykonanou práci, půjčujeme si je, spoříme. Určitá finanční gramotnost by tedy měla být téměř povinná pro každého. Bohužel ne každý má ekonomické vzdělání a na školách neekonomických směrů se tato oblast prostě opomíjí. A přitom vyznat se alespoň v základních „finančních“ pojmech a mechanismech by mnoha lidem významně pomohlo spravovat jejich portfolia, nebo se dokonce vyhnout jistým problémům. Těm z vás, kteří již nechtějí jen poslouchat monology finančních poradců a bankovních úředníků, ale také jim konečně rozumět, může pomoci nová publikace Finanční matematika v praxi od autorů Oldřich Šoba, Martin Širůček a Roman Ptáček.

Není to tedy pouze řeč, bez níž by komunikace ve společnosti nebyla možná. Při hovoru s někým také zaujímáme určitý postoj, pohybujeme rukama, očima, měníme výrazy. V zásadě to ale neděláme pro ty druhé, ale pro zjednodušení interpretace toho, co chceme říci. Zkuste si třeba dát ruce za záda a pevně si je stisknout v zápěstí. A nyní odvyprávějte nějakou zajímavou historku z práce. Už to není tak snadné: něco vám k tomu chybí. Jsou to vaše ruce.Samozřejmě také pro toho druhého je rozhovor „zábavnější“ a srozumitelnější, když můžete v komunikaci využít i dalších typických dispozic. Předáváme si více než slova. S mluvčím často sdílíme totéž: smějeme se, reagujeme mimikou či jinými pohyby. Nejde samozřejmě jen o veselou příhodu. Stejně tak přijímáme od druhého špatnou zprávu: v našem pohledu se zračí pochopení, lítost, smutek…

Na ostrov, kde se hovoří v rodinách gaelsky, kde pastor zmůže víc než policajt, kde není lehké si najít živobytí, kde v alkoholu a marihuaně hledají spásu mnozí od teenegerských let, kde vztahy mezi lidmi jsou víc než svérázné, přijíždí Fin kvůli vraždě. Byl zabit, přesněji řečeno – popraven – bratr Finova spolužáka Angus Mycrichtie, kterému všichni říkali Angel. Pěkné kvítko. Fina a jeho kamaráda Artaira šikanoval, od okamžiku, kdy vstoupili na půdu základní školy. Jediný, kdo se tomuto hromotlukovi vždy postavil a vždy nad ním silou vůle a psychického nadvlády zvítězil, byl syn pastora Donald. Vzpomínky vyvěrají z mysli hlavního hrdiny od okamžiku, kdy se rozhodne, že do Crobostu, rodné vesnice, pojede. Potřebuje si srovnat současný život, potřebuje najít pevnou půdu pod nohama, která změkla v bezedné bláto v okamžiku, kdy před měsícem zemřel Finův osmiletý syn po autonehodě. Od té doby smutní, stýská si a nežije.Je načase vrátit se do práce, je načase žít. Ženě Moně se manželův odjezd nelíbí, ale jeho rozhodnutí nezvrátí ani svou výhružkou, že odejde-li, už ji doma nenajde. Finovi je to, zdá se, jedno. Ostrov na severu země mu má pomoct překonat současnou životní krizi. Stane se však mnohem víc,

„Proč se ženy přetvařují?“Ženy, mračíte se? Jak vnímáte tuto mužskou otázku? Přetvařujete se? Šelma říká: Lež je nám všem vrozena. A proč se prý přetvařujeme? „Můj ty smutku! Abyste nás milovali.“ PhDr. Tomáš Novák na to, že „Svět chce být klamán.“ A ve vztahu k některým blízkým příbuzným se má prý takticky volit jakýsi „ochranný režim“. Ona ta přetvářka je něco jako „svatá lež“, ale trochu jinak. A obrací otázku, nikoliv, proč se přetvařuje, nýbrž „Čím ji k tomu nutím? Likvidace příčiny obvykle odstraní následek.“ Často ale za přetvářkou mohou stát i další faktory, např. výchova, názory autorit, povědomí o tom, co se sluší apod. „Společenský tlak na ženy je v tomto směru intenzivnější než na muže,“ dodává.

David Pepin stále sní o vraždě své ženy, miloval ji, a přitom fantazíroval, jak podléhá jeho vražedným plánům. Představoval si, jak ji na pikniku zasáhl blesk, jak ji rozdivočelé děti srazily v metru, jak se dusí ořechy, na něž je alergická… Byli spolu třináct let: on dobře placený programátor a spisovatel, ona se starala o problémové děti, ale vlastní neměla. Nabírala na váze, nakonec přece otěhotněla. Malého buráčka se nedočkala. Kynula a hubla, trpěla depresemi, David ji miloval, ale sžírala ho žárlivost. Pak otevřela jeho knihu…Ani druhý pár nemá lehké manželství. Sobě si stanovila diagnózu invalidy, leží v posteli a odmítá vstát. Manžel policejní detektiv Hastroll radostně přichází domů a svou hypochondrickou manželku opečovává, nosí jí jídlo a ona ani nevnímá, když se spolu milují. Hastrollovi zůstávají jen vzpomínky na krásné časy, kdy spolu chodili do kina a divadla. Jeho nateklá manželka jen slibuje: zítra už vstanu. Ty kroky, které pak následovaly, směřovaly spíš do pekel…

Nejprve to začíná „vesele“. Tak samozřejmě nejen manželství, ale i knížka Kláry A. Samkové. S určitou dávkou ironie hledá příčiny, proč to v některých domácnostech neklape, a vám nezbývá nic jiného, než vyloudit úsměv na tváři a říci si: „Tohle manželství zachráním.“ Vždyť problémem může klidně být nedostatek vitamínu D, nebo nesnášenlivost na lepek apod. V obém a i dalších případech totiž tělo něco postrádá, reaguje neadekvátně, jeho fyzický problém se projevuje v psychice, a tak není divu, že máme doma člověka propadající depresím, nebo bručouna. Jestliže neznáme příčinu této změny (nevíme o nedostatku vitamínu D :-D), ten druhý se nám pomalu proměňuje před očima, to pak se hůře řeší bouře. Dojde-li však ke změně fyzického zdraví z důvodu zranění nebo vážného diagnostikovaného onemocnění, nad pletichami rozchodu se většinou přeneseme.

Americká drsná škola. Napínavé detektivky, v nichž se mnohé řeší pěstmi a rychle taženými kolty. Šedé závity mozkové se sice také hodí, ale nejsou tolik vidět, jako u školy anglické, kde je vždy na prvním místě důkladné ohledání stop a dokonalá analýza situace. Do americké drsné školy patří americký spisovatel a scenárista Eva Hunter, píšící i pod jménem Ed McBain (rodným jménem Salvatore Lombino) a především jeho 87. revír, v kterém bravurně zločiny v městě Isola řeší Steve Carella s kolegy Bertem Klingem, Meyerem Meyerem a dalšími. Do cesty jim vstupují lepé ženy, nejlépe sekretářky podezřelých lékařů, advokátů, majitelů firem. Občas se objeví nějaká ta prostitutka, co nasměruje pátrání správným směrem a ukáže na podivná individua. Ale hlavně jsou Mc Bainovy příběhy protkány výtečnými glosami, hláškami a bonmoty, které utkví čtenáři v mysli, pobaví, děj popostrčí o řádný kus dál.

Včerejší podvečer jsem prožila na internátu. Poprvé. Sama jsem nikdy život v houfu mladých lidí usměrňovaných řády, příkazy, zákazy, někdy zdánlivě (i nezdánlivě) nesmyslnými nařízeními a „vychovávaných“ vychovateli nezažila. Pouze jsem o takovém veselém životě slyšela vyprávět vrstevníky, četla o něm v knihách a viděla ho ve filmech. Ladislav Karpianus, autor knihy Intr, která vyšla v těchto dnech v nakladatelství CooBoo, zná tento život dokonale, prožil ho na vlastní kůži. A napsal o něm povídkový román, který je ušitý na míru mladým.

„Vlasy jsou chloubou ženy,“ tvrdí Rachel, která si u nás každý týden myje hlavu ( u nich doma nemají dost vody). Jako většina Indek má hustou, dlouhou, lesklou, neposednou, nádhernou hřívu. Parky jsou každou neděli plné dívek, které sedí v kruhu na trávníku a vtírají si do vlasů olej. Ze všech salonů se ozývají fény. Pokud však jde o tělo, Indky jsou přímo paranoidní. Holí si ruce i nohy a vytrhávají si z obličeje každý sebetenčí hnědý chloupek. Dětem se při prvních narozeninách vyholují hlavy a jejich vlasy se obětují bohům. Rodiče jim pak masírují holou pokožku kouskem hladkého santalového dřeva, aby povzbudili další růst kštice a dodali jí na hustotě.

Těstoviny patří u dětí k nejoblíbenějším jídlům. V určitém věku je vyžadují vedle dalších zamilovaných teplých jídel, jako třeba palačinky, téměř každý den. Z obchodu známe jejich různé tvary – špagety, makaróny, mušličky, vrtulky, farfalle, rondely a další. Nevěřili byste, jaké se z nich dají vytvořit drobné barevné hračky. A jejich výroba děti určitě nadchne.K činnosti budete vyjma těstovin potřebovat barvy (autoři používají barvy na kvaš nebo akrylové barvy), průhledný lak pro závěrečné práce, štětce, fixy, lepící pistole, pinzetu apod. Jednotlivé výrobky jsou označené stupněm obtížnosti:

V Praze dne 9. dubna 2013 - Své nejúspěšnější autory, výtvarníky a tituly za rok 2012 ocenilo dnes nakladatelství Albatros. Hlavní cenu za významný přínos v oblasti literatury pro děti a mládež si odnesla spisovatelka Iva Procházková. Vedle svých Výročních cen vyhlásil Albatros také výsledky čtvrtého ročníku Literární soutěže o nejlepší původní českou prózu.Výroční ceny Albatrosu, jejichž prestiž se odvozuje z více než šedesátileté tradice trvání nakladatelství a především z trvalého důrazu na umělecké literární a výtvarné kvality, byly uděleny v šesti kategoriích.

Severské detektivky jsou poslední dobou velkým hitem. Můžeme spekulovat, proč tomu tak je. Z mého pohledu vítězí dobře volenými tématy, prostředím, přesahem do společenského života všech postav a charaktery detektivů. Všichni totiž jsou svým způsobem „nedokonalí“. Nehrají si na superhrdiny, mají vlastní problémy, které řeší spolu s případy, jsou svým způsobem obyčejní, jedni z nás. Jen se mi zdají být přesmíru smutní, zamlklí až nekomunikativní. Bručouni.Norský spisovatel Jo Nesbø vytvořil také jednoho z těchto osobitých detektivů. Jeho Harry Hole je svérázný muž středního věku, kterému vše tak nějak vychází. Trochu ho bolí duše, protože zavinil díky svému velmi silnému vztahu k alkoholu smrt kolegy, přesto mu to u policie prošlo celkem snadno – nikdo nemíří do vlastních řad. Na duši však vrásky zůstaly. Složité to má i se ženami. Harry Hole je dobrý detektiv, jen mu některé věci naskakují později, než by sám chtěl. Mnohdy se nechá nést vírem událostí, veze se, než se mu otevřou oči a naskočí spojitosti. Alespoň tak působí v prvním příběhu, který o něm autor napsal.

amy sobě si mnohdy nevědomky diktují, že musí vše zvládnout bez cizí pomoci. Nakonec se hroutí, volají o pomoc, ale jejich křik není pokaždé tak dobře slyšet. Nejednou je to jen vnitřní bolest, se kterou se rvou opět samy, byť touží být automaticky pochopeny svými protějšky.Na první pohled jejich osudy nenosí takový punc dramatu, ve společnosti působí dojmem vše zvládajících dam, ale jsou stejně jako řada ostatních žen zapředeny do mnohdy únavného běžného životního koloběhu. A právě ta „všednost“ je nám tolik blízká a srozumitelná. I my se místy propadáme do stereotypů, z nichž chceme utéct, chceme zaujmout v rodině a ve společnosti nepřehlíženou pozici, chceme být lepšími, až bláhově dokonalými.

V polovině dubna bude spuštěno nové internetové knihkupectví Zlatéknihy.cz, které může změnit knižní trh od základu. Čtenářům přinese garantované nižší ceny o 25% a nakladatele osvobodí od rabatu. Moc mě zajímalo, v čem je "ten zakopaný pes", že lze nabídnout knihy levněji, než jsme doposud zvyklí. A tak jsem se zeptala majitele webu, pana Ing. Antonína Vitovského, na některé detaily. Podívejte se a posuďte sami, zdali sehnat nové knížky levněji, včetně titulů, které v obchodech třeba ani nezahlédnete, není pro nás, pro čtenáře, velmi zajímavý a lákavý nápad.MB: Jaký byl důvod vzniku projektu, co Vás motivovalo? Existuje něco podobného v zahraničí, nebo je to čistě Váš nápad a iniciativa?Nápad vytvořit internetové knihkupectví s přímým prodejem bez rabatu vyplynul ze situace na českém knižním trhu. Nestála za ním múza ani jablko spadlé ze stromu na temeno hlavy, ale racionální důvod poháněný emocionální motivací, kterou hned vysvětlím.

Dům se podobal všem ostatní v ulici: trochu shrbený po dvou stoletích bydlení, vichřic a válek. Nad živým plotem se mezi dvěma komíny vinula křivá páteř z tašek. Okna byla více méně přiopile zasazena do fasády a u zárubně visel pár dřeváků osázený petúniemi. Ve většině pokojů sídlilo temné předpeklí, chladivé v létě, studivé v zimě. Jinde cihly nasákly pachem obědů celých generací, jako třeba kuchyni, kde mastnota kapala ze stropu. Sklep uchovával, půda zapomínala. Koncem srpna z podlahy lezla zima. Večer už byl venku cítit mráz. Než přišly deště, táhlys mraky někdy tak nízko nad taškami, až se zdálo, že je hřeben střechy rozčísne. Světlo prořídlo. Tráva v sadu se třpytila ještě dlouho po poledni.

Mnohý z nás při slově reklama zrudne, je naštván, odchází od rádia či vypíná zvuk u televize. Reklamy na nás útočí ze všech stran – některé jsou povedené, jiné méně. Na malou procházku i do světa nejen reklamních sloganů nás pozval Gabriel Gösel v pořadu Dvojky Českého rozhlasu, který nese název Fonogram. Z tohoto pořadu pak vzniklo CD Pojď jen blíž, uvidíš… Autor Fonogramu vybral pětadvacet humorných písniček a zvukových reklam z dvacátých až čtyřicátých let minulého století. Zároveň obohatil CD rozsáhlým průvodním slovem, ve kterém představil všechny protagonisty nahrávek.

V Praze dne 8. dubna 2013 - Největší nakladatelská skupina v ČR, Albatros Media a.s. se stala většinovým vlastníkem portálu eReading.cz, jednoho z nejvýznamnějších distributorů elektronických knih v ČR. Spojení přinese pro Albatros Media vstup na trh s elektronickými knihami a zároveň zajistí pro eReading.cz nejširší nabídku elektronických knih na českém trhu. Dnešním dnem vychází na eReading.cz exkluzivně světový bestseller Fifty Shades of Grey - Padesát odstínů šedi.V nabídce na www.eReading.cz se budou v nejbližších týdnech postupně exkluzivně objevovat elektronické knihy ze všech nakladatelství skupiny Albatros Media, a to jak knihy vydané v minulosti, tak knižní novinky. Zákazníkům portálu transakce přinese nejširší nabídku elektronických knih na českém trhu.

Pro všechny tvořivé děti vydalo nakladatelství Albatros Umění je hra, ve kterém se nachází na 48 tvůrčích postupů. Každý projekt má stanovený stupeň obtížnosti (podle obtisknutých dlaní), od jedné – rychle hotovo, až po čtyři, „mistrovské dílo“. A co na děti čeká?Procvičí si techniku stínování, vytvoří si barevné frotážové motýlky, či exotickou džungli jen za pomoci tužky a fixy, naleznou kouzlo spirál, rozesmějí a rozesmutní tváře na papíře, vyrobí třpytivé květinové blahopřání, s pomocí fantazie vykreslí mikroskopický svět, seznámí se s technikou á la Picasso, objeví v čmáranici skrytý obraz (některé čáry vedou cik cak, ve skutečnosti mohou skrývat velké tajemství, jen ho objevit a zdůraznit),

Do ruky se mi dostala drobná útlá knížka s ne příliš atraktivním názvem Prostě láska, ale za to s působivou reklamou, že o příběh autorky s českými kořeny projevil zájem Hollywood. Po přečtení si však nejsem jistá, zdali tím Hollywoodem jsou myšlena filmová studia; nejedná-li se o nějaký jiný Hollywood.Hlavní hrdinka Laura žije v nešťastném manželství, které samo už nezačalo dobře. Oznámení, že je těhotná a hodlá si dítě ponechat, ukázalo mužovu pravou stránku. O dceru nikdy nejevil zájem, manželku vyměnil za milenky, domů se vracel jen osprchovat a pro čisté oblečení.

Do rukou se mi dostala na pohled velice přitažlivá knížka, jejíž název určitě zaujme každého. Kdo by nechtěl vědět, kdo nebo co jsou Kosprd a Telecí. Na obálce dvě děti – evidentně rošťáci – letící na raketě. Prý příběh ze školky. Jakmile začnete touto knížkou listovat, neodoláte jí, musí být vaše – její grafická podoba je vyvážená, precizní a vkusná. Veselé ilustrace Galiny Miklínové nabádají nutně každého k přečtení příběhu. Některé stránky jsou ještě velmi zdařile doplněny drobnými, rádoby dětskými obrázky, které dodávají kupujícímu jistoty, že jde opravdu o příběh z mateřské školy.Protože čtu každou knížku od tiráže, dozvěděla jsem se, že příběh Evy Papouškové zvítězil ve 3. ročníku literární soutěže o nejlepší původní českou prózu, kterou vyhlásilo nakladatelství Albatros ve společnosti Albatros Media a. s. v roce 2012. S o to větší chutí jsem se do příběhu začetla. Po jeho dočtení mne ale zaplavila vlna rozpaků.

Nejednou než na světlo světa přišel nějaký vynález, dopomohla mu náhoda nebo štěstěna. Nelze jim ale dávat absolutně za vděk. Nebývá totiž zvykem, že pod tíhou marného přemítání vynálezce najednou „zakopne“ o světobornou záležitost, která mu přinese slávu a úspěch a lidem ulehčí životy, aniž by se musel nějak sám více přičinit.K docílení kýženého výsledku i za pomoci náhody a štěstěny je potřeba kombinace několika faktorů: vzdělání, praxe, připravenosti, příležitosti, touhy… Ryze hypoteticky, kdyby náhodou někdo neznalý věci přišel na jakýsi zlepšováček, nemusel by to vlastně ani zaznamenat, protože by na základě malých zkušeností netušil, co má před sebou.

Štěpán, který se zbavil strachu – Už se nebojím tmy (2007) – a zažil vysněné prázdniny u babi a dědy – Prázdniny v nebi (2008) –, si splnil ještě jedno přání, stal se na jeden den dospělákem – Chci být dospělý (2013). Ten sen, stát se dospělým, jsme kdysi určitě měli všichni. Touha smět dělat to, co je nám velkými odpíráno, se nese generacemi. Kdo by se nechtěl dívat na filmy pro dospělé, číst knížky pro velké, nemuset spát hned po Večerníčku, domů přicházet, jak se nám zlíbí. Jako děti jsme všichni chtěli být dospělými, protože jsme chtěli jejich svobodné rozhodování o všech jejich krocích, které se nám zdálo být zapovězeno. Jenže s každou svobodou narůstají povinnosti. To už jsme si nechtěli připustit a asi to ani nevnímali (některým to zůstalo napořád).VHRSTI ve svém posledním příběhu Chci být dospělý právě na tento fenomén naráží. Jeho Štěpán se durdí, že on nic nemůže a dospěláci si užívají.

Proč si děláme starosti?Důvody mohou být různé: někoho prostě baví dělat si starosti (myslíte, že ne? Ale ano, když si přečtete jeho řádky, zjistíte, že takové typy lidí ze svého života určitě znáte), může to být náročností změny nebo nejistotou, nedostatkem znalostí a zkušeností (to je moje parketa: často si stanovuji příliš vysoké cíle, k jejiž úspěšnému zdolání je potřeba ještě nabýt určitých znalostí a zkušeností, ale čas tlačí). Dalším důvodem může být nedostatek vlivu či kontroly, hodnoty, které sdílíte, jak jste byli vychováni, či důsledkem vašich předchozích zkušeností. Můžete být také vystaveni špatným zprávám. A co říkáte zažitému úzu, že si ženy dělají více starosti než muži? Je to pravda?

Donucovací způsoby, aby obviněný přiznal vinu, byly – jak je nám obecně známo – velmi kruté. Člověku až trne, čeho všeho je schopen, aby si vynutil mnohdy lživé doznání. Z laického hlediska mi připadá, že i kdyby všichni zločinci spáchali skutky, za něž byli obviňováni, vyšetřovací metody a „spravedlnost“, tak jak byla tehdy chápána, byla sama o sobě mnohonásobně krutější než onen zločin.„Po příjezdu na náměstí de Grève katovi pacholci přenesli hraběte na popravčí lešení, přivázali na tzv. kříž svatého Ondřeje, dva trámy ve tvaru písmene X. Přítomný kněz se snažil pronést slova útěchy, mistr popravčí těžkou železnou tyčí začal lámat odsouzenému lýtka, stehna, paže i předloktí, poslední údery směřovaly na hruď. Podle svědků byla mrtvola tak zmrzačená, že některé údy visely jen na proužcích kůže.“ (48)

páru, který se nešťastnou shodou okolností dostane do smrtelného nebezpečí je naprosto strhující. Jejich život visí na vlásku. Autor tvrdí, že jde o fikci. Věřme tomu! Jenže jeho příběh je vystaven natolik reálně, že vše, co se odehrává kolem obchodování s lidmi na hranicích USA a Mexika se mohlo doopravdy stát. Vždyť o podobných praktikách různých zločineckých gangů se dozvídáme dnes a denně v médiích. A neodehrávají se jen na území Severní Ameriky.Krista a Jack se dostanou do potíží, když si vyjedou na noční vyjížďku do kalifornské pouště. Nečekají, že se může stát něco hrozného – vždyť se vypravili jen několik kilometrů od jejich poklidného městečka. Jenže zrovna na místě, kde se v noci ocitají, přepadne skupinu pašeráků lidí, co přivezli ilegální migranty do USA, banda únosců, kterým není nic svaté.

Další publikace z edice Zmizelá Praha přináší dobové fotografie, tentokráte k tématu letectví, doplněné stručnou historií pražských letišť a zajímavými komentáři u obrazové části.Balon nad Prahou vzlétl už v roce 1790, letadla pochopitelně podstatně později. Pražští měli tu čest v roce 1909 ve Velké Chuchli. Do roku 1914 byla v Čechách vybudována pouze dvě letiště, která si toto označení zasloužila i po technické stránce – pardubické a plzeňské na Borech. Provizorní letiště v Praze vzniklo, jak již bylo řečeno, ve Velké Chuchli na dostihovém závodišti. Do roku 1918 bylo u nás postaveno jediné vojenské letiště, a to v Chebu. A nešlo jen o vojenské letectví, ale také civilní. Např. pravidelná letecká doprava Paříž – Štrasburk – Praha odstartovala už v prosinci 1920.

Autorka nás uvádí do děje v okamžiku, kdy Konrád Mahler zemřel. Vychovala ho Hedvika Mahlerová, kterou roky považoval za svou matku. Teprve v dospělosti se od ní dozvěděl, že jeho biologickou matkou je Němka Klára Rissmanová. Prý ho opustila, nechala po válce v Praze a sama se vrátila do rodného Německa – od toho okamžiku je vykolejený, uzavřel se do sebe, chová se nepředvídatelně – k sobě i vlastním dětem. Od té doby odmítá balíčky, které od konce čtyřicátých let až do roku 1987 pravidelně přicházejí z Německa. Konrád ty balíčky začne nenávidět. Stejně nenávidí ženu, která ho podle všeho odložila. Svou nenávistí očkuje i vlastní děti, přestože jim laskominy, které pravidelně z Německa přicházejí, neupírá.Ale je to všechno skutečně tak, jak předestřela babička Hedvika? Konrádovi synové mají jasno, jejich sestra je na pochybách. Začne hledat pravdu o svých předcích, začne odhalovat minulost babičky Kláry, babičky, která se tak nečekaně objevila a o které se tatínek vždy vyjadřoval nelichotivě.

Literární soutěž Hledá se autor bestselleru vyústila v napínavé drama, které ani po uzavření hlasování neodhalilo konečných pět vítězů. Jistou účast na společné publikaci zatím mají „moderní pohádky pro dospělé“, které se umístily na prvních čtyřech pozicích: Pohádka o námořníkovi, Lída a tři vajíčka, Tam, kde to všechno končí a Pohádky. O páté místo, které zaručí autorovi díla další spolupráci s Nakladatelstvím Fragment, ještě svedou souboj tři příběhy, které získaly ve váženém průměru hlasování veřejnosti a odborné poroty shodný počet bodů: O bludné sekretářce, Třicet přání a martin p a konec světa. Čtenáři mohou na www.hledaseautor.cz rozhodnout do čtvrteční půlnoci. Jména všech pěti vítězů soutěže budou uveřejněna v pátek v pravé poledne.„Pokud bychom soutěž nyní ukončili, měli bychom sedm vítězů, což je téměř o polovinu více, než bylo avizováno. Proto jsme se rozhodli pro napínavý závěr a prodloužili hlasování, ve kterém se o pátou pozici v plánované e-knize utkají tři shodně umístěné texty,“ uvedl Pavel Nýč, spolumajitel Nakladatelství Fragment.

Přiznám se, že čtivo je to nesmírně obtížné zvlášť pro dnešní děti. Když si s ním však poradili mistři herci a vypravěči, musí vzniknout zákonitě lahůdka! Nerudovy Povídky malostranské jsou v tomto podání tak skvělé, že zaujmou i nečtenáře.Audizpracování této knize rozhodně neublížilo na cti, ba právě naopak. Jan Neruda by se při poslechu jistě příjemně usmíval.Literární tvorbu žurnalisty, prozaika a básníka Jana Nerudy ovlivnilo prostředí, ve kterém se narodil a vyrůstal – pražská Malá Strana. A právě odtud čerpal inspiraci. Pamatuji se, že jako dítěti se mi tyto povídky nelíbily. Byly zvláštní, měly neopakovatelnou atmosféru, o tom žádná. Byly snad na mne příliš složité? Něco jim chybělo. Až nyní mi to došlo! Chyběl jim příběh, chyběl příběh, jež by oslovil dětské srdce.

„Básník, cestovatel, voják na východní frontě 1. světové války, plachý elegán, student medicíny a salonní komunista“, tak je uváděn básník Konstantin Biebl (1898 – 1951) v nové knížky nakladatelství Dokořán, čítající jeho řadu nejkrásnějších básní.Na jednu stranu to nebyla právě „šťastná doba“ – dvě světové války, hospodářská krize, převrat. Přesto Konstantin Biebl „žít“ uměl a mnohdy věděl, jak využít situace – byl synem uznávaného lékaře, oženil se s výhodnou partií, zhýčkaný a nouzí peněz netrpící vstoupil do komunistické strany, prožil si eskapády mileneckých avantýr a v novém režimu získal dobře placenou práci.Svůj život však ukončil stejně jako jeho otec - sebevraždou.

Šmoulové – modří skřítci s vlastním jazykem a pohlednou vesničkou, v níž se jistě musí krásně žít, pokud jim neotravuje život nějaký záludný nepřítel nebo jejich odvěcí trapiči Gargamel se zákeřným kocourem Azraelem. Těm je třeba se postavit stůj co stůj, to ví dobře každý Šmoula. Původně se tito modří lidičkové objevili jako vedlejší postavy v historickém fantastickém komiksu Johan et Pirlouit. Jejich šmoulí svět natolik zaujal čtenáře, že se stali hlavními hrdiny nových příběhů ze šmoulího světa, a tak od roku 1959 – tedy již padesát čtyři let – baví malé i velké.Černí Šmoulové jsou prvním samostatným příběhem, ve kterém sledujeme, jak taťka Šmoula bojuje svými kouzly a lektvary za záchranu kamarádů před velmi zákeřnou nemocí. Stylem pokus-omyl dospěje ke kýženému výsledku – zachrání všechny – i sám sebe – před velmi zlou nemocí.

Tak tady se k osvědčené dvojici z Vílích pohádek, přidaly ještě další dvě dámy. Čtveřice vypravěčů stvořila 21 pohádek, ve kterých hlavní roli hrají andělé. Jejich nejrůznější podoby a jejich nejrůznější poselství. Něžné a láskyplné příběhy jsou přesně zrcadlem problémů dnešních dětí. Od nedůvěry v sebe sama po praktické věci jako je vyrovnání se s tím, že mí rodiče založili novou rodinu.Jak si poradit se strašidelnou situací, se sourozeneckou rivalitou nebo se šikanou? Knížka je opět velmi vítanou příručkou pro rodiče, protože při čtení se nenásilně připravujete na řešení právě takových situací.

Prasátka v 16. století na statcích byla ještě pořádně chlupatá se zahnutými zuby nahoru, ale už začínaly první pokusy o jejich šlechtění. Zápach jak v prasečím chlívku se však linul i městy, která zrovna nepřekypovala hygienou.„…takže nebylo divu, že bohaté dámy se nechávaly nosit v nosítkách, „obyčejní“ lidé si tvořili z prken provizorní chodníčky a domů si kupovali květiny, které měly alespoň částečně „maskovat“ nepříjemný zápach linoucí se z ulic. Bývalo také zvykem budovat v horní části domů vížky, kde mohli majitelé v létě sedat a dýchat přece jen čistší vzduch.“

V pohádkách budou hlavní hrdinové bojovat s nejrůznějšími obavami a trápeními, která mohou dolehnout na srdíčka i dušičky dětí. Často si podobná zranění neseme i my dospělí a tak… proč si nepřečíst právě takovou knížku? Pomůže i nám… pomůže si uvědomit, povídat a rozprávět. Přemýšlet a cítit. Závěrečné vizualizace jsou pak návodem, jak si z pohádek učinit svoje vlastní, jak se k nim vracet a měnit děj. Jen tak, pro zábavu, nebo pro poučení.Pracuje se tu s uvolněním a vizualizací, děti si ve svých myšlenkách příběhy prožijí o něco intenzivnější, než by tomu bylo při klasické četbě. Přesto ty lehké meditativní prvky nejsou protivné a rušící či vtíravé. Naopak. Už jsem četla jednu knihu léčivých příběhů pro děti a velmi mi tam vadilo množství pokynů k uvolnění a příliš mnoho příkazů k představám. Tady ne – prostor pro vlastní fantazii je obrovský, autorky tu pouze dávají velmi široké mantinely, ve kterých se bude vaše fantazie pohybovat.

Uveďte alespoň jeden typ na knihu z nakladatelství Grada, ale pozor – v kategorii UMĚNÍ, KULTURA A ŘEMESLA, a to nejpozději do 4. dubna 2013 do půlnoci. Své odpovědi můžete uvést zde v komentářích, nebo na email admin@superrodina.cz (heslo: háčkování). Po skončení soutěže vylosujeme ze správných odpovědí TŘI VÍTĚZE.[/note]V knížce naleznete mnoho tipů a návodů k uháčkování drobných figurek, květin, ale i vánočního cukroví. Úvodem knížky je školička základů háčkování a seznam použitých zkratek. Pak už se můžete pustit do vytváření parádních postaviček, ať už jako hračky pro své děti, nebo jen tak na ozdobu. Pokud vás baví háčkování, u téhle knížky se rozhodně nudit nebudete!

„Na malém, ale krásném valašském smetišti vypuklo ráno. Bylo po dešti. Slunce se prohryzalo mlhou stoupající z polí, luk a lesů.CRRRRRR! Zazvonil budík a ze šuplíků vylezli krysáci Hubert a Hodan s potkanem Edou a pusitli se do ranní hygieny. Vyčistili si zuby, osprchovali se, vyhřebelcovali si kožíšky a dopřáli si mydlinkovou lázeň.„Pohodička, pánové, co?“ liboval si Eda. „Ani nevíte, jak jsem rád, že nejsem člověk, ale potkan. Lidi už dávno kmitají v práci a my si tady hovíme v mydlinkové lázni. Sladký život! Dobře jsme si je ochočili, starají se o nás, živí nás, a dokonce o nás natáčejí večerníčky! Ale aby nezvlčili!“ (62)

Pro malé čtenáře již od sedmi let napsal Ondřej Hník sbírku básní o Praze, kterou velmi pěkně ilustroval Jiří Votruba. Právě jeho obrázky plné sytých barev, jasných tvarů a dětem snadno srozumitelných obrázků doutvářejí spolu s básněmi úžasný celek, který děti bude bavit, a navíc zprostředkovává knihu i mladším čtenářům, kteří ještě neumí číst, a rodiče jim básně mohou předčítat. Jiří Votruba je známým českým malířem, grafikem a ilustrátorem. Jeho obrázky nesou charakteristický rukopis, snadno je identifikujete od ostatních autorů. Ilustruje nejen knížky pro děti, ale jeho díla se objevují i na různých výstavách. Vystavoval na téměř padesáti samostatných výstavách po celém světě. Další dětské knihy, v nichž naleznete jeho obrázky, lze doporučit např. Pan Buřtík a pan Špejlička od Z. Svěráka, nebo knížku Pavla Žišky Neříkejte teleti.

Možná by to nikdo na první pohled v této knize nečekal. Obsah je však doslova terapií pro duši, která tápe ať už sama v sobě, nebo v partnerských vztazích. Čínská zpěvačka Feng-yün Song se tu dělí o své celoživotní učení, vzdělání, moudrost a také o svůj život. S ní si přeberete svůj život a vztahy. Její slova jsou jako aha efekt. Víte je, cítíte je, víte, že jsou pravdivá, ale často podle nich nežijete. Kniha má více rovin Řekla bych, že předmluva je naprosto bombastická, naladila mě, už jen tím, za jak lidských, příjemných podmínek kniha vznikala, souznění autorky a ženy, o které kniha je. Psala ji novinářka a současná šéfredaktorka měsíčníku Regenerace, Pavlína Brzáková a rozdělila ji do dvou částí. První je životopisná a velmi zajímavě nás provede samotným životem Feng-yüng Song, jejím dětstvím, které prožila v Číně a

To alespoň tvrdí propagátoři Dukanovy diety. Je to hit poslední doby, má nadšené zastánce, má i kritiky. Zda je či není dobrá tato metoda hubnutí, posoudit neumím – nejsem dietolog. Mohu jen odhadnout, zda se dá podle ní jíst a nestrádat. Z pohledu boubelky, vypadá přijatelně a asi se při ní až tak nehladoví. Nezdá se mi ani zanedbaná žádná důležitá složka stravy, takže by neměla přinést zdravotní potíže.O metodě hubnutí Dr. Pierra Dukana si přečtete spoustu informací na internetu, můžete si pořídit i celou knížku, podle tvrzení na knižní obálce to bude vaše poslední dieta, kterou kdy budete držet, pak už budete krásná/ný do konce života. Francouzi ji údajně drželi v tajnosti roky!

Historický román jak se patří – je toto tvrzení klišé? Neřekla bych. Je to skutečně tak. Cesta sněžných ptáků je historický román z jedenáctého století, ve kterém nechybí absolutně nic. Velké dobrodružství, složité vztahy, nemilosrdná doba, čest a podlost, zrada, intriky, poznávání tehdejšího světa s jeho předsudky i záludnostmi. Robert Lyndon nás provede tehdejšími zeměmi od Itálie, přes Anglii, Skotsko, Grónsko, Island do Ruska a pak až k Černému moři. Urazíme pěkný kus cesty po souši i vodě. Poznáme vlastně celou tehdejší Evropu a kousek Asie. Obsáhlý román začíná v italských horách, kde se psanec a žoldnéř Vallon setká se studentem medicíny – sicilským Řekem Herem. Mladík doprovází svého učitele na sever, do Anglie, kde mají hraběti Olbekovi předat zprávu, že jeho syn Walter padl při křížové výpravě v Anatolii do zajetí. Jako výkupné požaduje Emír sněžné sokoly, vzácné dravce, kteří se dají lapit pouze na Islandu. Je sice záhadou, proč takovou zprávu má doručit starý myslitel a jeho žák. Proč Emír nevyslal některého ze svých vojáků, ale na kloub této záhadě přijdeme až za delší dobu.

Publikace kolektivu autorů, J. Bureš, J. Charvát, P. Just a M. Štefek, se zabývá politickým vývojem v Česku a závěrem předestírá nedostatky, kterými trpí současná česká demokracie.Někdy mi připadá, že to není zase až tak dávno, kdy jsme na ulicích cinkali klíči, měli pocit absolutního masového stmelení a až podezřele blízké shody názorů, mající vizi lepší konjunkturní a svobodné společnosti. Od té doby uběhlo již 24 let. Za ten čas se udála v naší společnosti řada změn. Navzdory současnému nárůstu síly komunistů a jakéhosi pokřiveného splínu na doby dávno minulé, řada změn byla skutečně nevyhnutelná v případě, že jsme se chtěli pohnout kupředu a ne jen stagnovat nebo se vracet zpátky. Na samotném začátku jsme měli pocit, že vše bude snazší a rychlejší: dveře do Evropy se konečně otevřely, jen do nich vstoupit.

S neobyčejně luxusní a poutavou stylistikou, že nelitujete žádné stránky ani stráveného času, se vrací k českým čtenářům po osmnácti letech Rushdieho Maurův poslední vzdech. Silný román zahrnující několik generací Moraesovy rodiny, jak bývá u Rushdieho zvykem, začíná ještě před narozením hlavního hrdiny. Procházíme rodinnou historií, prostředím plném umělců, bohémského života, nenávisti, nevěry, drog, vězení, vražd, luxusem i chudinskými čtvrtěmi… Na pozadí skutečných historických událostí se odehrává velmi dramatický příběh převážně z indické Bombaje.Hlavní hrdina Moraes Zogoiby je známý spíš pod přezdívkou Maur. Jeho matka byla vzpurnou nevěrnou bohémkou. Už jako dítě doháněla svou babičku k šílenství. A její otec Camoens v ní oprávněně viděl její zesnulou matku Belle. Když se Aurora narodila, přijel do Bombaje Lenin a podal si s Camoensem ruku. Bylo to nejspíš jedno z posledních přátelských gest: Camoens se rozhodl podporovat raději Nehrúovy přívržence. Brzy však skončil ve vězení a jeho manželka Belle ve věku 21 let se ujala správy rodinného majetku. Byla chytrá, krásná a neustále nevěrná.

Bosé nohy, bílé jako tvaroh, jako by ani nebylo po létě. Když se dlaněmi dotkla stehen, připadal jí chladná. Teplo se jí v návalech hrnulo vzhůru. Do hlavy. Udělaly se jí mžitky před očima a náhle ji polil pot. Přímo učebnicový nával horka. Jenomže tohle v žádné učebnici nebylo. O tom se totiž neučilo. Druhou tělesnou změnu jim zamlčovali. Plíživou destrukci. Involuci rodidel. Vynechávání menstruace. Suchou pochvu. Povadlé svalstvo. Vždycky jde jenom o kvetení. Podzim. Panebože. Ano, nastává podzim. Opadávání listů. Kde by teď ještě mohlo nastat jaro? To je k smíchu. Sklidit úrodu. Vytáhnout sítě. Nálada jako na den Díkuvzdání. Těší se na penzi. (52)

Neuplyne snad ani jeden týden, aby se v novinách či televizi neobjevila další zpráva o závadných a nekvalitních potravinách – uzeniny z nevhodného masa, nebo téměř bez masa zato se spoustou mouky a sóji a s různými dalšími „přídavky“, jahodová zavařenina kde jsou místo jahod jablka (v lepším případě, v horším tam najdete třeba i kedlubny), kečupy, které rajče viděly akorát z rychlíku. Nejspíš řeknete – co s tím? Máte tři možnosti – smíříte se s tím (no fuj, vážně chcete jíst kedlubnovou marmeládu?), nebo budete pátrat po kvalitních dodavatelích kvalitních potravin, a nebo SI JE UVAŘÍTE SAMI! Nebojte se a vyzkoušejte to třeba s pomocí dvou kuchařek, které vám v těchto dnech přináší nakladatelství Metafora. Budete překvapeni, jak je to jednoduché a jak skvěle může takové jídlo chutnat.

Když je klukovi patnáct, nemá to vůbec snadné. Hledá sám sebe, své místo mezi vrstevníky a hlavně lásku. Lásku s velkým „L“. Jak ji najít a neodradit, jak oslovit vyvolenou, čím ji upoutat? To všechno tak nějak trápí Lumíra Milovského. Citlivého kluka, který je jiný než ostatní, čímž dráždí některé spolužáky. Žije jen s tatínkem, maminka se sestrou se odstěhovaly. A tak má pro sebe celý dům, táta předpokládá, že se o sebe už dokáže postarat sám. Má totiž spoustu pracovních povinností. Lumír netrpí nedostatkem prostředků, trpí nedostatkem v citové oblasti. Je tak nějak osamocený – doma i ve škole. S vrstevníky si moc nerozumí, zdá se jim zvláštní – rád čte, poslouchá muziku, maluje, rád se pěkně obléká, je pozorný k dívkám. Kluci ho neberou, kluci ho šikanují. Je pro to jako stvořený.

Spisovatel a filozof Jostein Gaarder dokáže snad každou svou knížkou překvapit. V každé nám poodhaluje kousek světa z takového úhlu pohledu, že je nám podivné, jak to, že jsme se dívali dosud jinak. Výtečně zprostředkovává filozofická témata malým i velkým. Jeho Sofiin svět je pro mnohého z nás snad nejsrozumitelnější „učebnicí“ filozofie všech dob.Jeho nová knížka To je otázka, která vyšla začátkem roku v Albatrosu, se hrdě a srdnatě zařadila po bok všem předchozím. Opět se v ní pustíme na vzrušující procházku světem filozofie. Knížka pro malé a velké přináší prostřednictvím snových ilustrací, které vytvořil Akin Düzakin, příběh, který si vyprávíme sami, vlastními slovy. Abychom cestou nezabloudili, pomáhá nám Gaarder zvídavými otázkami. Otázkami, které si položil nejeden kluk, dotazy, které trápí nejednu holku. Přesně tak jsou také koncipovány. Jsou jakýmisi ukazateli, turistickými značkami, navigací udávající nám směr kudy jít.

Když je vám smutno na duši, když máte pocit, že zprávy kteréhokoli média už nemůžete snést, protože na vás chrlí jednu odsouzeníhodnou informaci za druhou, pusťte se do čtení. Ale dobře si vybírejte, protože i román vás může hodit do ještě větších chmur.Já jsem takové smutné období, kdy jsem měla pocit, že už toho všeho je dost a nejlepší by bylo nevylézat z pelíšku, si „osladila“ útlou knížkou malého formátu a velikého obsahu. Jmenuje se Fousek do kapsy a jsou v ní autorovy epigramy a aforismy z let 1969 až 2012.

Dynastie Boha Slunce je romantickým historickým románem ze starověkého Egypta. Na scénu přichází Thutmos, zakladatel 18. dynastie, který nastoupil na trůn po smrti Amenhotepa I., jeho nástupce Thutmos II, sestra Hatšepsut, matka Amenhotepa I. – Ahmose Nefertari, User-amon, jeden z dvořanů, který později podporoval vládu Hatšepsut a další. Setkáte se s konkrétními historickými osobnostmi dávného Egypta, který zažívá svůj rozkvět po ničivých časech útlaků a destruktivních bojů.Pokud je vám starobylá historie Egypta neznámá nebo jen mlžná, neboť v současné době nepatří toto údobí k pečlivě rozebíraným tématům na škole, nejspíš budete v knížce částečně dezorientováni. Nenachází se zde příliš mnoho záchytných bodů, snad až na jména, několik míst a událostí bez časového zasazení. Nelze to mít ale knize za zlé; nejedná se o historický dokument, ale o román. Pokročilí a fanouškové v egyptské historii nebudou již tato nápomocná stébla potřebovat.

„V novém světě, který jsme stvořili, panují vyšší teploty, větší sucha, je v něm méně ropy a všechno velké je v něm také zranitelné Pokud se chceme vyhnout tomu, aby si nás podmanily síly, které jsme pustili ze řetězu, budeme ho muset trochu rozdělit. Na rozměrech záleží, a v tuhle chvíli jsou naše rozměry v nesouladu s našimi potřebami. Savci se s postupným oteplováním zmenšují, a vlády by měly učinit totéž. Klíčovými projekty jsou dnes ty lokální, a právě na ně se musíme zaměřit.“ (156) Bill McKibben přejmenovává naši domovinu na Zeemě. Už není tou hostinou planetou, která tu byla před mnoha desítkami let a staletími. Klimatické změny, jež jsme nastartovali sami jejím nekonečným a bezohledným ždímáním, nejsou hudbou budoucnosti; už nyní se projevují ve všech částech světa. Nejsou to jen tající ledovce a další na první pohled „jen“ exotické problémy, které známe z televizních obrazovek a internetu.

Ve dvacátých letech minulého století patřil německý spisovatel Waldemar Bonsels k nejčtenějším německým autorům. Jeho Včelka Mája bavila čtenáře na mnoho let, podobně jako Sekorův Ferda Mravenec. Rovněž také později inspirovala tvůrce k natočení mnoha dílného televizního seriálu. Mája se stala - a pro malé děti ještě stále je trendem, oblíbenou postavičkou, která zažívá různá dobrodružství ponejvíce ve světě hmyzu.Nejspíš nenajdete dítě, které by ji neznalo. Pochybuji však, že přinejmenším čeští fanoušci televizního seriálu budou tušit, že Májiny příběhy jsou ve skutečnosti „tak staré“. První kniha o včelce rebelce, která nechtěla zůstat v úlu s ostatními, vyšla totiž už před více jak sto lety, v roce 1912.

Nepodrcené koření a skořicovou kůru dejte do pánve na smažení a jednu minutu je hřejte, aby se uvolnila vůně. Pak je vložte do mísy se solí a rozmačkanými bobkovými listy a vše promíchejte. Citrony na 4-5 místech vertikálně nařízněte asi do půlky dužiny. Do zářezů vetřete okořeněnou sůl a pak je namačkejte do vzduchotěsné sklenice. Posypte je zbývající ochucenou solí.Stlačte je a zalijte vinným octem a dostatečným množstvím studené vody, aby byly potopené. Uzavřete sklenici a uschovejte ji na chladném místě.

„Křehoučká plechovka a hadřík smradlavý, stařičká trepka a umělý chrup, olejík na kolo, vajíčko zkažený, všechno, co necháš mi, zbaštím jak sup!“ pobrukuje si děda pušík. Dřepí před puším doupětem na jablkově zeleném plastovém kyblíku a s chutí okusuje starou podrážku. Žvýká ji jako žvýkačku a dívá se na malé pušíky, jak z kaluže loví tmavohnědé bahýnko.Ze skládky zavane puší vzdoušek, obloha je šedá jako beton a husté dešťové kapky bubnují na starou vanu u pušího doupěte. Puší babička se vyšourá ven a zívne si. Z pusy jí vyvane takový smrádek, že jím uzemní i tlustou osu.

Inge Lohmarková už se vysávat nedá. Je známá tím, že dovede nasadit uzdu a držet opratě zkrátka, ani v nejmenším nepodléhá záchvatům zuřivosti a nehází svazkem klíčů. A je na to pyšná. Zmírnit se dá vždycky. Sem tam nějakým tím cukříčkem zčista jasna. Důležité je určit žákům směr, nasadit jim klapky na oči, aby se tak zvýšila jejich schopnost soustředit se. A pokud opravdu zavládne neklid, stačí jen zaškrábat nehty po tabuli nebo začít vyprávět o psí tasemnici. Pro žáky je beztak nejlepší, když neustále pociťují, že jsou jí vydáni napospas. Místo aby jim nalhávala, že snad mají také co říct. U ní něco jako právo na spolurozhodování a možnost volby neexistuje. Nikdo žádnou volbu nemá. Existuje pouze přirozená vola, selekce, jinak nic.

V prvním díle Pušíků se seznámíte s Pušíkovic rodinkou, která se svým drakem vyrazí na dovolenou k moři. Do kufrů si zabalí spoustu věcí, včetně gramofonu, aby babička nemusela poslouchat to otravné šumění moře. 965letý dědeček překvapí svou fyzičkou a naučí se plavat. A na závěr, když se vrátí domů, si upečou smradlavý dort. Jak upéct smradlavý dort – oblíbená pochoutka Pušíků. 15 zkažených vajec se skořápkou 100 gramů připínáčků 1 lahvička tekutého mýdla na praní 3 rybí kostry vcelku 1 litr octa 1 až 2 polévkové lžíce benzinu (bezolovnatého)

Krčmárenská aféra se týkala pokusu o atentát na ministry P. Zankla, J. Masaryka a P. Drtinu, kteří obdrželi krabičku s výbušninou. Drtina pronesl 21. ledna v poslanecké sněmovně, že tři krabičky s výbušninou byly vyrobeny na žádost domovníka krajského sekretariátu KSČ v Olomouci, Aloise Zapletala v Krčmani. „Krabičky vyrobil stolař Jan Kopka se svým učněm. Zapletal s Kopkou se chlubili, že ministrům pošlou krabice na mouku, která je nestravitelná.“ (114). Během vyšetřování bylo rovněž nalezeno velké množství zbraní (samopaly, ruční granáty, těžký kulomet, náboje atd.), které původně pocházely z olomouckého sekretariátu KSČ.

Právě mnoho rozličných osůbek zůstalo lidem v paměti, že se na ně i díky Životu v pražských ulicích vůbec nezapomnělo.„Nezapomenutelný byl na počátku 20. Století i prodavač zápalek František Weiner, známý jako Ferda-sirky-Evropa. Byl to drobný mužík s výrazným pohledem, malým knírkem pod nosem a odstávajícími ušními boltci, jehož doménou byly hospody a pivovarské šenkovny. Jeho každodenní pouť začínala u Petráčků v Dlouhé ulici, pokračovala na Poříčí k Buckům a Rozvařilům, dále na Václavské náměstí k Primasům a Šenflokům a přes pivovar U Bachorů na rohu Štěpánské a Žitné ulice, končila pak v Křemencově ulici U Fleků.“

V Praze dne 22. 2. 2013 – Kniha J. K. Rowlingové Prázdné místo (The Casual Vacancy) vyjde v nakladatelství Plus 4. dubna 2013, a to česky i slovensky. Do češtiny román přeložila Hana Zahradníková, do slovenštiny Zora Ličková.„Prázdné místo je velkolepý a skvěle napsaný román o soudobé společnosti. J. K. Rowlingová vytvořila fascinující svět, v jehož postavách zaručeně rozpoznáte své vlastní sousedy. Šarvátky i divoké střety, jež otřásají životem lidí v Pagfordu, jsou plné vášní, které zasahují i každého z nás, a možná víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Jsme velmi rádi, že se nám tuto knihu podařilo získat pro nakladatelství Plus,“ říká šéfredaktorka nakladatelství Plus Martina Mašínová.

Právě na mateřské dovolené si uvědomíme, jak moc nám utíká čas. Letí jako splašený. A naše sny odvál někam pryč. Často i peníze a zdraví. Dalo by se říci, že tahle kniha je jako dělaná pro maminky. Pozor, není tu ani slovo o mateřství a dětech, žádné kojení, prostě text, který tak trochu ten mozek zaběhnutý v 24 hodinových směnách, povznese.Budeme hledat sami sebe a plnit si svá niterná přání. Měla jsem nutkání začíst se v této knize naprosto kdekoliv. Je to trochu zrádné, protože ať to otevřete na jakékoliv stránce, všude najdete něco úžasného, motivujícího, čtivého, no prostě se nedá moc odtrhnout.

Většina z nás měla to štěstí – narodila se do milované rodiny a své děti mohla vychovávat v podobném prostředí. Ani si nedovedeme představit, kolik věcí v životě, jež považujeme za přirozené, jsou pro děti z kojeneckých ústavů a dětských domovů zcela odlišné, nesrozumitelné a zvláštní.Jsou to samozřejmě běžné a normálně fungující vztahy v rodině, klasické domácí práce, povinnosti apod. Nemohou je znát, protože v rodině nikdy nežily, nebo přinejmenším ve zdravě fungující rodině. Některé děti se dostaly do ústavů později kvůli nezdravému ovzduší v původních domovech. Mohly být týrány, zneužívány, nebo jinak zanedbávány.

Hledíme k nebi od pradávna a toužíme létat ke hvězdám. A pak jsou tu mezi námi ti, které vesmír pohltil natolik, že mu zasvětili život. Studují, pátrají, počítají, dělají pokusy a „vzruší“ se i při drobné „tečce“ zachycené na monitoru. Laikové netuší, ale oni vědí, že objevili něco doposud nevídaného a fascinujícího. Prověřili staré teorie, nebo zbořili nestabilní hypotézy. Pro nás ostatní se Země otáčí pořád stejně.Čtyřprocentní vesmír přináší něco absolutně nového, co na trhu nebylo. Kam zařadit tuto knihu? Je to román, nebo dokument? Richard Panek s fascinujícími detaily, s krátkými vstupy do hlubší historie, vypráví příběh moderní astronomie. Ale nejen to. Jsou to i osobní životy, dialogy, citace, zvraty.

Prvák Kája se rád stará o domácí mazlíčky, to je jednou jasné. Jinak by nechodil k paní Novákové a nepomáhal jí venčit Evu, Emu a Elu. Ale to nejsou jen ledajací mazlíčci. Jsou to želvy, které Kája nosí v košíku do parku, aby se napásly třeba jetele.„A kde máš psa?“ „Jakýho psa?“ nechápe Kája. „No toho, cos měl venčit? Fuj, Kikino!“ okřikne pudla, který očichává Kájův proutěný košík. „Já nevenčím psa. Já venčím želvy,“ oznámí Kája Dádě a z košíku vytáhne Evu, Emu a Elu jednu po druhé. „Jé, ty jsou! Smím si je pohladit? Fuj, Kikino, lehni!“

Němý film z počátků kinematografie v nás vyvolává lehce sentimentální pocit a letmý úsměv. Ve srovnání s nejnovějšími technologiemi nás přesto tato archaická doba „pohyblivých obrázků“ stále láká a fascinuje. Čím hlouběji, tím více můžeme užasnout, s jakou z dnešního pohledu primitivní technikou bylo možné vytvořit mnohdy natolik fascinující a originální filmy.Ze zahraniční produkce obdivuji slavný perfektně propracovaný snímek z roku 1927, Metropolis. Ale jak to bylo v Česku? Můžeme se pochlubit bohatou kinematografickou historií? Rozhodně ano.

Je bohužel trendem posledních let, že zájemci o obrazové materiály s dětmi se stále častěji pouští do tzv. vykrádání fotogalerií na různých internetových sdílecích službách. Mnohdy se jedná o fotografie či videosekvence, které by nám, ostatním uživatelům, nepřišly nijak zajímavé nebo dokonce erotické. Policisté při kontrolách počítačů lidí obviněných z držení a sdílení dětské pornografie nacházejí stovky zdánlivě obyčejných rodinných fotek.Někdy to jsou snímky koupajících se malých dětí, jindy naprosto nevinné záběry z dovolených, rodinných oslav, výletů… Dle vyjádření “sběratelů“ nejzajímavější a nejpřitažlivějších na těch materiálech je právě jejich reálnost a autentičnost. Když k tomu přidáme fakt, že většina objektů na snímcích, včetně dětí, je snadno identifikovatelná, je pro ně velmi vzrušující pocit, že dítě na snímku mohou kdykkoliv třeba potkat, oslovit apod.

Náročnost mateřské dovolené je obecně podceňována. Slovo dovolená platí jen v pracovněprávních vztazích, jinak tu je absurdní. Některé matky chtějí být s dětmi doma co nejdéle. Jiné ne. Samo o sobě to nic neříká o kvalitě vztahu k dětem ani o schopnosti rozvíjet jejich osobnost. „To nejlepší, co může muž pro své dítě udělat, je zajistit, aby matka onoho dítka byla šťastná,“ napsal profesor Z. Matějček. Mimochodem muž, který o citové deprivaci v raném věku věděl snad vše. Za určitých okolností není nesmyslné, pokud ženin plat padne na hodnou tetu nebo dobrou miniškolku.“(z kapitoly 20 + 1 skeptických úvah o partnerském výběru, jakož i o soužití vyplývajících z praxe v manželském poradenství)

Andělé lásky. Jak krásně to zní. Přiznám se, že moje zkušenost s nimi je prozatím krátká, ale na cokoliv, co přijde, se těším. Přesvědčily mne. Doreen Virtue mě přesvědčila, že … Vlastně co? Že asi když se má člověk trochu rád, život je veselejší. Na krabičce těchto karet a knížečky je napsáno: ANDĚLÉ LÁSKY se zabývají vším, co souvisí s láskou. Dokáží pomoci neomezenému počtu lidí najednou a obrátit se na ně může kdokoliv. Tyto nádherně ilustrované karty vám umožní získat andělské vedení týkající se vašich milostných záležitostí, pomohou vám lépe porozumět vztahům s vašimi spřízněnými dušemi, uzdravit vaši minulost a přizvat více lásky do vašeho života. Ať už hledáte odpovědi pro sebe, své blízké nebo své klienty, tyto karty vám poskytnou cenný vhled a porozumění. Andělé lásky vás s radostí dovedou k životu plnému lásky.

Marmeládu lze použít k více účelům než ji jen mazat na toasty. Hořkost pomerančové kůry se báječně mísí s chutí chleba a máslového pudinku, ale k tomuto receptu můžete použít jakýkoliv druh citrusové marmelády. Tento pudink je báječný sám o sobě, ale chcete-li, můžete ho ještě vylepšit šlehačkou. Přehřejte troubu na 160 stupňů Celsia. Namažte máslem brioškové krajíčky, udělejte z nich čtyři sendviče a mezi oba krajíčky dejte nejméně jednu lžíci marmelády. Sendviče překrojte na trojúhelníky a položte je v řadě do pekáče vhodné velikosti.

Ptáte se, o kom je řeč? Herečka Veronika Kubařová (mimo jiné Darja z Rafťáků, Rozmarýnka z Nejkrásnější hádanky či Laura z Žen v pokušení) v knihkupectví Kanzelsbergr u Anděla na Praze 5 pokřtila knihu akademického malíře, léčitele a spisovatele Vladimíra Kafky, Minulost je mrtvá, život začal právě teď.Autor knihy v rozhovoru s moderátorkou Marcelou Jurčíkovou prozradil přítomným, že rok 2012 opravdu změnil svět, že došlo ke konci světa, avšak v duchovní dimenzi, že tato změna, tento posun v myšlení lidstva byl nezbytný. I kmotra knihy hovořila o konci roku 2012 a magickém datu 21. 12., kdy byl očekáván

Anna Markowitz přichází s románem, který jeden takový proces vlivu „velkých dějin“ na jednotlivce líčí. Autorka v něm zhmotnila drama vlastního otce, které se stalo jejím osudovým zadáním. Román se dotýká především osudu Kurta Elmana, poté jeho první ženy a syna, kteří žijí v Sovětském svazu, a osudu dcery Erny z druhého manželství. Odvíjí se na pozadí druhé světové války a posléze šedesátých let minulého století.Velmi silný příběh začíná v období nástupu hitlerovského fašismu a s ním zrozené zrůdy „konečného řešení“. Kurt Elman, mladý muž z ostravské židovské rodiny, touží stát se hudebníkem. Jeho sen zhatí nejdříve smrt otce, definitivně pak válka. Podaří se mu prchnout z transportu a s několika přáteli se dostane do Sovětského svazu. Chce bojovat proti německým fašistům. Místo toho se ocitá v gulagu. Dokáže tu přežít, jeho vůle je neskonalá, v okamžiku, kdy vzniká Svobodova armáda, rozhodne se do ní vstoupit. S ostatními Čechy odchází ze Sibiře do Buzuluku. Zde se setká mimo jiných s Allou a Jekatěrinou. Ta druhá vyhraje souboj o něho, bude brzo jeho ženou a porodí mu syna.

Detektivní romány a povídky Agathy Christie jsou nesmrtelné. Napsala jich pěknou řádku a vycházejí v nových a nových vydáních. Stále se netenčí řada čtenářů, kteří louskají případy jejích bystrých detektivů. Agatha Christie napsala také patnáct divadelních her, z nichž některé se staly legendárními jako knižní případy Hercula Poirota či Jane Marplové.Knižní klub nelenil a vydal tři z nich. První – Pasti na myši – byla uvedena poprvé v roce 1952 a dodnes zaznamenala více než dvacet tisíc repríz. O rok později, v roce 1953, se začala hrát Svědkyně obžaloby, která je adaptací stejnojmenné povídky ze sbírky Smrtonoš. Tuto divadelní hru považují kritici za nejlepší všech, které Agatha Christie napsala. Je zajímavé, že rozuzlení hry je odlišné od její knižní předlohy. Trojlístek pak doplňuje Pavučina z roku 1954 – komediálně laděný kus se záhadnou vraždou.

Víte, čím se živil váš praprapradědeček, nebo kde bydleli vaši prapraprapraprarodiče? Zkuste vypátrat zajímavosti z vašeho rodu a snad si i sestavit vlastní rodokmen.Sestavte si rodokmen – pátráme po svých předcích je novou knihou z nakladatelství Grada. Autorkou je profesionální genealožka, která se této problematice věnuje již dvanáct let. (Nahlédněte na její webové stránky).Blanka Lednická upozorňuje na současné možnosti, které se nám nabízejí při konstruování rodokmenů. Pátrání po svých předcích je nyní podstatně „jednodušší“, než bylo v minulosti. Napomáhají nám běžné technologie, jako digitální fotoaparát, nebo stále častěji digitalizované informace na internetu.

První knížka Hany Lasicové, kterou vydalo Motto před rokem a půl, vzbudila velký zájem. Pravdivý příběh lži přinesl nádherné popisy pařížských ulic a zákoutí, postřehy o francouzské mentalitě, velmi zvláštní „příběh lži“ a nečekanou pointu, u níž vlastně vůbec není jasné, co je a co není pravda. Teď autorka přichází s další knihou, O dcerách a milenkách. Jak vznikala nová knížka? Vaší dceři Ester je rok a něco, takže v uplynulých měsících jste asi hlavně kojila, přebalovala a chodila s kočárkem, ne? Ale kdeže hlavně! Hlavně jsem měla pořád strach. Bojovala jsem s představami, co budu dělat, když přijde třetí světová válka nebo když dítě přestane dýchat. Měla jsem najednou spoustu volného času – já, která jsem byla zvyklá na nepřetržitou pracovní dobu a vysokou míru stresu, a tím i čas na různé fantazie. Mám sklony k úzkostným stavům a vždycky se mi osvědčilo zaměstnat hlavu a ruce něčím jiným.

Mezi zprávami, které dostáváme z domova, byla také tato: někde na východě republiky dopravovali zajatce režimu z místa na místo – v nákladních vagonech, jejichž dveře byly obehnány ostnatým drátem; vlak se zastavil na stanici a z vagonů se ozývalo volání po vodě; sběhli se místní obyvatelé a v sklenicích, džbánech a škopcích přinášeli vodu; ozbrojená SNB bránila v přístupu k vagonům, obyvatelé se rozzlobili, a jedna žena udeřila člena SNB do tváře; policie ustoupila, vězňové dostali pít.Nemluvím o ráně do obličeje, toho snad není třeba. Ale napojit žíznivého – to je dobrý čin. Dobrý čin – to jsou dvě stará, v dnešních zmatcích skoro zapomenutá slova, ale když je člověk slyší po všech těch letech, kdy mluvili jen političtí agitátoři, je mu, jako kdyby z mrazu se dostal k teplým kamnům. Začíná nový rok, lidé dělají předsevzetí. Zastavujeme se a ptáme se, není-li možno, aby si každý dal tuto zásadu: každý den jeden dobrý čin! Třeba malý, skrytý, nenápadný, ale přece jen dobrý čin.

„Páni, já mám hlad, že bych s chutí snědl i smažené holínky souseda Ludvíka,“ prohlásil děda, když si sedal ke stolu. Anička se uchichtla, babička nesouhlasně zakroutila hlavou. „Dědečku, dědečku, nezačínej zase. Alespoň u oběda si dej pokoj.“ „Dyť já vím, babičko, že by mi holínky nešmakovaly, že tvoje pečínka je lepší. Aničce nalij plný talíř, polívka je grunt a to druhý špunt, viď Aničko,“ dodal dědeček. Anička příkývla, ale v duchu uvažovala, jakpak by se asi taková holínka dala uvařit. Možná by se z ní dal udělat guláš anebo svíčková. Musí se zeptat babičky. „Babičko, už jsi někdy vařila holínky? Jak se to dělá? Já bych si napsala recept a uvařila bych tátovy holínky k večeři.“

Kdo chce umět číst, musí znát nejdříve jednotlivá písmenka. Jakmile ví, jak které písmenko vypadá, může je spojovat k sobě a číst slabiky, celá slůvka, věty. To je velký a těžký úkol, naučit se celou abecedu, zapamatovat si, jak které vypadá. My, dospělí, už zapomínáme, že písmena vypadají jako “něco”. Už je vnímáme jenom jako čáry, tečky, kroužky, obloučky, prostě grafické vzorce. Jen děti vidí, že A je takové špičaté a připomíná třeba štafle a D má břicho veliké jako děda… Všichni jsme toužili znát písmenka vlastních jmen co nejdříve, abychom se mohli podepsat na pohled z prázdnin ještě dřív, než jsme vstoupili do první třídy. A tahle touha zůstává v malých dětech dodnes.

Očima bez naděje klouzal po večerním davu v conningtonském snack-baru a smutně pravil:„Já jim řeknu, tady jsem dneska Američan, tax-payers, dopracoval jsem se slušnýho majetku, ale řeknu jim – doma tu nejsem. Třicet let ve Státech, pane doktor, ale před očima pořád mám libeňskou plynárnu, to panoráma, na mou duši, ten krám nebožtíka táty se zvonkem, co vždycky jednou cinknul, když se otevřely dveře. To bylo doma. Tady to,“ opsal tlustou ručkou kruh, jenž zahrnul celý Connington a Novou Anglii, „tady to, říkám jim, je Babylón.“„Ale přece nelitujete, pane Kohn, že jste odešel?“„Nelituju? Lituju, pane doktor, že jsem m u s e l odejít. A to je rozdíl, vědi? Něco jinýho je chtít a něco jinýho je muset!“ (316)

Na sklonku loňského roku vydal Radioservis knihu inspirovanou pořadem Z historie undergroundu, který vysílal ČRo6 v rámci cyklu Hovory o hledání. Tak se ke svým čtenářům vydaly Tváře undergroundu autorů historika Michala Stehlíka, badatele Františka Stárka Čuňase a redaktorky Českého rozhlasu Ivany Denčeové.Publikace představuje fenomén českého undergroundu na základě osudů jeho klíčových osobností. Má pod hledáčkem deset představitelů různých undergroundových generací, narozeným v rozpětí let 1938–1983. Unikátní rozhovory s těmito „podzemními celebritami“ tvoří osu knihy. Tu pak doplňuje charakteristika českého undergroundu od šedesátých let. Tato historická exkurze jednotlivými obdobími společně s rozhovory se snaží odpovědět na základní otázku: Existuje ještě český underground?

Tu a tam mám chuť si přečíst příběh, který dobře skončí. K tomu jsou pohádky jako stvořené. Také mívám touhu se nechat laskat skvělou češtinou – tady už člověk musí vybírat, protože k tomu jsou stvořené příběhy jen některých autorů. Poslední dobou se na můj noční stolek dostaly tři knížky s pohádkami – všechny stály za to (obsahem určitě, některé i formou). František Nepil: Strakaté pohádky Tahle knížka je plná krásných příběhů přímo ze života. Prostě takových, jaké nám předkládal pan Nepil i v knížkách pro dospělé. Vždycky, když se mi dostane do ruky některá Nepilova knížka, zajásám – krásná čeština, fůra fantazie, úžasné obraty, nečekané zvraty a hlavně život, život, život.

Kouzelné barevné ilustrace, krásné fotografie ptáků i informace o jednotlivých druzích – to vše přináší praktická knížka Krmení ptáků v zimě od Detlefa Singera. Na 128 stránkách se dozvíte vše, co potřebujete, abyste ptáčkům pomohli přečkat krutou zimu.Pomoc volně žijícím živočichům se naštěstí dostává do popředí zájmů mnoha lidí, a tak i přezimující ptactvo má poměrně velkou šanci, že i ve dnech, kdy je zem tuhými mrazy zamknutá na deset západů a krajina pokrytá silnou vrstvou sněhu, najdou v blízkosti lidských obydlí něco k sezobnutí.

Procítit dobrý pocit, který z něčeho máme. Ponořit se do vzpomínek, představit si dobrý výsledek svého přání. Tak to je přesně TO, co se nás snaží naučit Sára – Kniha druhá od Esther a Jerryho Hicksových. Jedna z těch, které se stanou v knihovničce opatrovaným pokladem. A není jen pro děti. „Dobře, Sáro, takže co teď máme dělat?“ „No, myslím, že do toho nemusíme nijak zasahovat. Šalamoun vždycky říká, že náš úkol je jenom uvědomit si, co chceme, a pořádně procítit vnitřní dobrý pocit, jaký z toho máme – o ostatní se už postará Zákon přitažlivosti.“

SOUTĚŽ. Pro fanoušky Superrodina nabízí Radioservis do soutěže dvě publikace. K jejich získání stačí jen uvést tip na jakéhokoliv zboží z e-shopu Radioservis, který vás zaujal (snažte se prosím neopisovat a nekopírovat stejné komentáře, nabídka Radioservisu je skutečně široká) a mít štěstí při losování. Soutěž končí 10. února 2012 o půlnoci. Knihy zajišťuje a po skončení soutěže rozesílá Radioservis, a. s. Nakladatelství Radioservis, a. s. přináší naprosto unikátní publikaci nejlepších komentářů novináře Ferdinanda Peroutky, včetně těch, které ještě dosud nebyly publikované, objevené v Hooverově kalifornském archivu Svobodné Evropy. Prvním vstupem je založení Svobodné Evropy v roce 1951. Následně se Ferdinand Peroutka věnuje různým tématům, jako jsou česko-německé vztahy a uctění památky politických vězňů.

V roce 2011 jste si mohli zakoupit knihu od Tomio Okamury, Umění vládnout. Následně pak knihu Umění žít. Ve všech vyjadřuje autor jasnou a srozumitelnou řečí bez náročných filozofických či „politických“ přirovnání svůj názor a postoj ke společnosti, politice a běžným záležitostem.Honosný titul Umění vládnout může ve vás asociovat pevně držící otěže se spravedlivým a moudrým náhledem.Podkladem k této knížce byly již dříve sepsané příspěvky na autorově blogu na iDnes.cz, v nichž se zabýval ekonomickou situací, státem, energetikou, vzděláváním, náboženství, EU a dalšími aktuálními tématy. V publikaci s ne mnoha stranami se snaží popsat témata širokého záběru.

Pět lidí postaršího věku svedla jakási snad cesta náhody do staré hájovny, do Barabizny, ze které už není cesta zpět. Ne, nejedná se o hororový příběh, o zavřené důchodce v domě hrůzy. Kingsley Amis vytvořil spíše britskou společenskou satiru, kde pod jednou střechou jsou spolu nuceni žít lidé, kteří by jinak vzájemnou společnost nikdy nevyhledávali. Jsou staří, nemocní, dokonce i jeden po mrtvici, nemají kam jít. Blíží se čas Vánoc a příliš po nich neprahnou. V domě, zejména ve společenské místnosti se nachází řada jejich věcí a nábytku z minulých příbytků, kterých – jak již bývá zvykem – lidé tohoto věku se již vzdávat nechtějí.

Guido Guerrieri je zasmušilý advokát s bohatou praxí v oblasti trestněprávních záležitostí. Praxe mu kvete, v soukromí je to ale mnohem horší. Je sám. Prodělal bolestivý rozchod s manželkou, překonal deprese s tím spojené, našel si přítelkyni, ale ta už také zmizela ve víru světa. Teď je sám. Po večerech rozpráví s Panem pytlem – boxovacím vakem, jenž mu visí v obýváku a snáší jeho rozpravy i rány. Často vyráží na dlouhé večerní procházky. Při jedné z nich najde bar, v kterém je mu dobře. Vlastní ho jeho někdejší klientka Nadia – bývalá modelka, pornoherečka a společnice bohatých pánů. S ní mu bývá víc než dobře. Na nic si nehraje a nic zásadního neočekává. Stejně jako on. Ve své právní praxi většinou zastupuje pěkné vykuky, ale tu a tam přijme případ, který vypadá sice beznadějně, ale skýtá velké možnosti, jak pomoci člověku z trablů. V takovém okamžiku Guido přestává rozebírat vlastní nitro a pustí se po cestách neobvyklých, aby svého klienta obhájil, našel řešení, odhalil viny.

Praze dne 23. ledna 2013 - Asi tři stovky lidí přilákal mimořádný večerní předprodej druhého dílu Fifty Shades Darker - Padesát odstínů temnoty do Paláce knih Luxor v Praze. Před devátou večer ve středu 23. ledna se před knihkupectvím vinula fronta zájemců, kteří využili možnosti zakoupit si český překlad jako první v Čechách - byly to hlavně mladé ženy, ale přišly i páry.Součástí večera byl i čtecí maratón z knihy, který zahájil Václav Kadlec, generální ředitel společnosti Albatros Media a. s. Postupně se ve čtení vystřídala herečka Petra Horváthová s překladatelkou Zdeňkou Liškovou, šéfredaktorkou nakladatelství XYZ Markétou Šlaufovou a nadšenými čtenářkami i čtenáři, kteří si přišli knihu koupit.

Bílá vrána Andrzeje Stasiuka vyšla v Polsku už v roce 2002. Autor známý svou láskou ke Karpatům a horám obecně situoval svůj příběh do Nízkých Beskyd, časově před mnoha desítkami let. Přátelé, u nichž se stal alkohol jejich nerozlučným každodenním druhem, se rozhodnou s ním nadobro skoncovat. V jednom z nich, v Bandurkovi, se zrodil nápad: musí se vydat na tuhle „očistnou“ cestu, a buď to dokážou, nebo zemřou.Liduprázdné hory jsou pokryté bílým sněhem. Ta bílá barva prostupuje vším, i jejich myšlením. Starají se o sebe, dělí se o vodku a cigarety, smaží si slaninu.

Nejmenší děti se na své první vysvědčení zpravidla těší. Následná pochvala a malý dárek je motivují k dalšímu úsilí. Barevné publikace, jako Malý školák – počítání, bludiště a dokreslovačky nebo Zábavné hry a úkoly pro děti od 6 let, rozvíjejí jejich nabyté vědomosti, logické myšlení a představivost. „Naučná literatura pro nejmenší je velmi pestrá. Například tituly 100, respektive 200 her proti nudě podporují numerické schopnosti a verbální komunikaci dětí. Ty, které rády luští a řeší rébusy, se pobaví u Křížovek a Vtipů a hádanek ze série pro kluky a holky,“ doporučil Pavel Nýč z Nakladatelství Fragment.Pokud se prvňáček ve škole trápí kvůli špatné výslovnosti nebo pomalému čtení, nic není ztraceno. „Mezi nejžádanější doplňkovou učebnici z Nakladatelství Fragment určenou prvňáčkům patří Dyslexie-Detektivní úkoly pro malé čtenáře, jež učí děti číst novou, zábavnou a netradiční metodou. Obsahuje řadu cvičení, ve kterých si děti hrají se slovy a písmenky při hledání ukrytých nesrovnalostí. Texty, hry a úkoly pro nácvik správné výslovnosti nabízí také titul Logopedie,“ doplnil Pavel Nýč.

Detektivní romány severských autorů frčí. Hltají je čtenáři všech generací, a jakmile se objeví nějaký nový román, už se ženou do knihkupectví. Není divu, že se příběhy plné napětí a nečekaných zvratů objevily také na CD a ve filmovém zpracování. Detektivky jako takové mám ráda. Upřednostňuji ty, které v sobě nesou nemalou dávku humoru a patří k přemýšlivějším. Nemusím se totiž prodírat informacemi forenzních vědců, abych se dopátrala viníka, raději pátrám s přemýšlivými detektivy, kteří zapojují mozek a z předložených důkazů modelují podobu zločinu a odhadují profil pachatele.

„Je horší ten, kdo připraví tisíce lidí celkově o miliony, anebo ty tisíce malých, kteří okradou ve svém součtu o miliony jen jednoho?“Nelíbí se mi ani velikost současné amnestie, ani humbuk kolem ní. Z novin a televize to vypadá, že se to nelíbí většině z nás. Novinářům a veřejnosti prý především vadí, alespoň v médiích je to tak prezentováno, osvobození velkých hospodářských zločinců. Těch, kteří stát, daňové poplatníky či tisíce jednotlivců připravili o miliony korun. Nyní se asi řada z nich vyhne trestní odpovědnosti, možná i té hospodářské a nebudou muset nikomu nic platit.

Robert Louis Stevenson (nar. 1850 v Edinburghu), původním jménem Robert Lewis Balfour Stevenson, brzy poznal, že nemá schopnosti, aby se stal – po vzoru svého otce – inženýrem a že ho to mnohem víc táhne k literatuře. Nicméně se na přání otce zapsal na studium práv, které i přes své chatrné zdraví úspěšně dokončil. Nadále se věnoval téměř výhradně psaní a stal se uznávaným autorem. Kdo by neznal jeho Ostrov pokladů, který byl dokonce několikrát zfilmován! Z dalších děl můžeme uvést např. Klub sebevrahů, Nové povídky tisíce a jedné noci, nebo Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda.

Na tuto knížku od osvědčené autorky dětských knížek Lenky Rožnovské jsem se opravdu těšila a nemohla jsem se dočkat, až ji budu mít v ruce. Konečně je tady a ráda přiznám, že jsme ji se synem přečetli od začátku do konce při jednom posezení. Zaujal nás nejen kouzelný příběh, ale i nádherné barevné ilustrace Magdy Veverkové Hrnčířové, které ho mile doplňují. Uprostřed kaštanového parku stojí školka s věžičkou. Taková je jenom jedna na světě! Říkají jí školka Zvonečka. A v této školce bydlí tři skřítci - skřítci školkovníčci – krásná Krasotinka, uplakaný Ufňukánek a šikovný Kutílek. Podobné skřítky má každá řádná školka. Nastěhují se do ní předtím, než poprvé otevře své dveře klukům a holčičkám, a od prvního dne si s dětmi hrají a pomáhají jim. Ale ve školce Zvonečce se něco pokazilo.

Černá obálka, na níž kontrastuje červená barva. Jako krev. Sedíme si v teple svého obýváku a z bezpečné vzdálenosti sledujeme nebezpečí. A právě podobně odpovídá a navazuje Andrej Drbohlav. Proč nás láká téma sériových vrahů?„Jako by člověk a potažmo lidstvo mělo vnitřně zakódovanou potřebu sledovat z bezpečného místa nebezpečí. Seriály s tématem vražd patří k nejsledovanějším, večerní zpravodajství je plné mordů, násilí je výnosný obchodní artikl.“A nejspíš je to tak. Sic u mne detektivky a mord nepatří právě k oblíbenému žánru, kvalitní si ale také ráda přečtu. Nicméně právě u tématu sériových vrahů mě osobně přitahuje jiná okolnost: čeho je vůbec člověk schopen? Jak je to možné? Co ho k tomu vede? Lze takovým hrůzám předcházet? Můžeme nějak patologického jedince identifikovat od majoritní společnosti?

Kluci prý nemají co číst. Údajně mají na výběr jen velmi málo titulů. Nakladatelé zase tvrdí, že kluci nečtou, tak „klučičí knížky“ vydávají jen tehdy, jsou-li tak trochu i pro holky. Ona totiž děvčata patří k „všežravcům“ – čtou-li, pak berou skoro všechno, co má hlavu a patu.Nakladatelství Egmont se knížek pro kluky neobává. Vsadilo na australského spisovatele Johna Flanagana, jenž prý začal psát klučičí dobrodružné romány pro svého syna, kterého chtěl přilákat k četbě. A tak se vedle úspěšné série Hraničářův učeň na pultech českých knihkupectví vloni objevily první dva díly nové Flanaganovy série – Bratrstvo.

Představte si hypotetickou situaci – na všechny dichotomické otázky byste odpovídali pouze „ANO“. Neexistuje žádné ne. Do jakých situací vás to může přivést? Jakýkoliv souhlas vás může posunout někam, kam byste se za jiných okolností nedostali.Právě tuhle jakousi psychologickou roční kúru podstoupil hlavní hrdina knížky Yes Man. 26letý zaměstnanec BBC, nezadaný mladý muž, který většinu volného času trávil o samotě. Ne, že by trpěl nedostatkem přátel – i těm se neustále vymlouval, že nestíhá. A přitom se zatím jen válel ve svém bytě. Jednoho dne se dal v autobuse do řeči s jistým mužem, který mu poradil, aby se více otevřel, a začal odpovídat častěji „ano“. Jen lidé bez vášně říkají stále „ne“. Nenařídil mu a ani ho nepřesvědčoval pro permanentní souhlas, ale Danny si to vzal k srdci doslova.

Strašidelné duchařské příběhy lákaly, lákají a lákati budou čtenáře snad všech generací. Samozřejmě, že se mění jejich forma, styl, ale podstatné v nich jsou ony hrůzostrašné momenty. John Harding se vydal po osvědčené cestě klasiky. Jeho román Florence a Giles je nápaditou poctou klasické duchařské novele Utažení šroubu od Henryho Jamese. Nenaplnil svůj příběh monstry, mrtvolami, krvavými stopami a uhnívajícím masem. Vypráví příběh, který se jistě někdy někde někomu mohl přihodit, příběh, v němž nositeli děsu jsou lidé z masa a kostí, lidé s nedostatky i klady.

Michail Anafasjevič Bulgakov napsal svou nelítostně kritickou novelu Psí srdce v polovině dvacátých let minulého století. Opravdu si nebral servítky a nekompromisně komentoval dění ve společnosti, která se nacházela na počátku budování nového společenského řádu. V jeho příběhu se střetly dva naprosto odlišné světy, které představuje na straně jedné profesor, vědec a geniální experimentátor Preobraženskij, a na straně druhé představitel vítězného proletariátu, předseda domovního výboru soudruh Švonder. Je nasnadě, že tito dva rozdílní občané nemohou mít stejný názor na život a vývoj společnosti.

Když psal Aleš Cibulka o Jiřině Jiráskové, už se mu neklepala kolena strachy. Mnoho let již byly přátelé. Tehdy si zavzpomínal na její 75. narozeniny a neobvyklý dárek. Jiřinka dostala chlapa. „A nebyl to chlap ledajaký – byl to malíř pokojů,“ píše ve své knize A. Cibulka, „musím tady upřímně dodat, že Jiřina se nejdříve trochou vyděsila, že jde o nějakého luxusního gigola, a když se z něj vyklubal šikovný řemeslník, docela si oddychla.“Čas nelze zastavit. Když vycházel Cibulka v pyžamu, nikdo nemohl tušit, že paní Jiřina Jirásková za ne tak dlouhou dobu již nebude mezi námi. V publikaci je v nabídce na třináct rozhovorů z oblíbeného rozhlasového pořadu Tobogan plus dodatek: autor slibuje „tucet veselých odhalení“. A na závěr odhaluje i sám sebe.

Vím, co chcete slyšet, doktorko, ale je mi líto, ze mne žádnou nechutnou zpověď nedostanete. Vy psychiatři jste všichni stejní. Chcete po mně, abych řekla, jak jsem jí pohrdala, jak jsem nesnášela, že je vždycky středem pozornosti, ale to se mýlíte. Ve skutečnosti jsem nesnášela, když se lidé dívali na mne, což se dělo často, protože, abych řekla pravdu, z nás dvou jsem já byla ta hezčí. On mi to řekl.Jenže to není fér. Věřte mi, že vzdor tomu všemu jsem ji měla moc ráda.Podívejte, pokud si vzpomínám, tak na mne byla vždycky hodná. Ochraňovala mě. Já k ní vždycky vzhlížela, protože byla chytřejší, nadanější. Já byla klidná. Ona temperamentní. Já hezčí.

Autor Carmine Gallo žije v Kalifornii a spolupracuje se známými světovými značkami Intel, Google a jiné. V minulosti působil i jako moderátor. Publikuje v tištěných médiích, vystupuje v televizních pořadech a je autor několika úspěšných publikací například „Tajemství inovací Steva Jobse“.Kniha sama o sobě je psána jako divadelní hra. Jednotlivé kapitoly jsou rozděleny do dějství a přestávek. Už to samo o sobě je velice neobvyklé, ale chytlavé.Publikace je dále doplněna různými historkami, které ji činí nadmíru čtivou a poutavou. Čas od času se objeví zajímavé a inspirující citáty známých osobností.

S jakou nádhernou lehkostí a nenuceností jsou psány krátké povídky z útlé knížečky Modlitba za déšť! Nenavazují přímo na sebe, přesto jsou součástí jednoho příběhu: o české ženě, mamince, která bydlí v Izraeli, učí se novým zvykům a náročnému cizímu jazyku. Zapisuje děti do školky a školy a prožívá každodenní zážitky z jiného koutku světa. Z horkého Izraele, kde klimatizace v domech je stejně normální jako u nás topení, a dotváří tak pocit domova. „Dům v Izraeli bez klimatizace, to je asi jako dům v Čechách bez topení. Takové příjemné teplo, když venku sviští meluzína a je pod nulou, dokáže z prostého domu vytvořit domov. A klimatizace v létě z přímořských vilek udělá totiž. Domov. (42)“

Autor knihy Jay Elliot, bývalý Senior Vice President společnosti Apple a muž, kterého si Steve Jobs vybral za svého blízkého spolupracovníka, vede posluchače na pozoruhodnou cestu Jobsovou úžasnou kariérou. Přináší živé příklady náročných úkolů a vítězství Jobsova leadershipu, popisuje inovativní řízení lidských zdrojů, strategické plánování, představuje Jobse jako nejlepšího “lovce mozků”. Ukazuje posluchačům, jak použít jeho zásady a přístupy ve vlastním životě a kariéře.

Před lety jsem jako studentka Vysoké školy ekonomické využila příležitosti a zúčastnila se přednášky Václava Klause. Aula byla plně obsazená, dokonce v uličkách a na schodech bylo zabrané každé možné místo. Nepřišli jsme si poslechnout prezidenta, tím ještě tenkrát nebyl a těžko někoho napadlo, že se jím za nějakou dobu stane. Přišli jsme si poslechnout jednoho z nejvýraznějších polistopadových ekonomů a politiků; člověka, který má své názory jasně srovnané, srozumitelně formulované a podložené rozsáhlými znalostmi. Takového člověka si vždy ráda poslechnu a stejně tak mě baví číst jeho texty.

Dvanáctiletá dívka jménem September se narodila jedno úterý v měsíci květnu. Měla mateřské znaménko na levé tváři, veliká neohrabaná chodidla a nebavilo ji dennodenně mýt růžovo-žluté hrníčky na čaj a stejnobarevné omáčníky. Díky nezvyklému dobrodružství se stala hlavní hrdinkou světového bestselleru: O dívce, která obeplula Čarozem v lodi vlastní výroby, autorky C. M. Valenteové.Catherynne M. Valenteová nejprve knihu publikovala jako online příběh. Později byly všechny části sjednoceny a vydány knižně. Jednou knihou však příběh September nekončí. Do budoucna můžeme prý počítat s několika dalšími pokračováními.

Taková rána by asi notně otřásla mých profesorským sebevědomím, kdybych si byl to povolání vybral z vlastní vůle. Ale vybraly mi je okolnosti, takže jsem na Higginse jenom dostal vztek a napařil jsem mu – když se mu tedy Rudý odznak odvahy tak líbil – referát. Ačkoliv se Higginsovi román líbil, pokládal za svou akademickou povinnost nikoli o něm mluvit, ale interpretovat jej výpůjčkami ze známějších interpretací. Nyní posluchárně, jako obvykle duchem ne právě přítomné, dokazuje, že Rudý odznak není vlastně vůbec román o válce, nýbrž o citové a myšlenkovém zrání mladého muže a o jeho cestě od idealizujících iluzí k poznání a plnému prožití zidealizované reality.

Když nám táhne na čtyřicet, nestáváme se marnivějšími, jen se najednou musíme mnohem víc starat, abychom nějak vypadali. Když máme kocovinu, najednou už nevypadáme jako rebelové, ale jako bezdomovci. A s každým dalším rokem postupuje rozklad mnohem rychleji, než by se dalo čekat podle kalendáře. Zkrátka se rozpadám a docela mě to znepokojuje. Uvádí ve svém Zoufalém výkřiku.Richard Hammond nevstoupil na pole spisovatelské poprvé, vydal „o sobě“ již řadu knih. V této se vedle krize středního věku také těší na exotické natáčení na Havaji (bez očekávání sněžné nadílky), projede se na kole nebo v suberbourácích, „užije si“ chirurgické zákroky ve svém těle a bude vyděšen k smrti, provolávajíce všechny svaté slovy: “prosil jsem Pánaboha, aby mě ušetřil svého hněvu a rozuzloval má zbídačelá střeva” a mnoho dalšího.

Mám desetiletého německého ovčáka. Podle tabulky průměrné délky života psích ras, sestavené R. Saillardem, můj letitý přítel se blíží k závěru svého života. Čísla hovoří o 10,6 letech. Je to pro mne těžká představa, se kterou se stále nechci smířit, neboť by se jednalo doslova o ztrátu člena rodiny.Hluboké stáří je na něm velmi znatelné, zejména na kloubech, povislé kůži, horší srsti, únavě, z očí mu vychází větší sentiment, který touží daleko více po pohlazení a vřelých slovech než v uplynulých letech. Vidím na něm, že vnímá vlastní změny. S pražádným nadšením. Už neběhá s úsměvem jen tak nazdařbůh podél plotu, jako by chtěl předhonit všechny cyklisty a projíždějící náklaďáky. Pomalu se doplahočí k brance, někdy jen zvedne hlavu, když leží v trávě ve stínu.

%C4%8Dern%C3%A1 labu%C5%A5 103x150 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

trockij 2 105x150 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

Na pln%C3%BD plyn Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

Pleten%C3%AD a h%C3%A1%C4%8Dkov%C3%A1n%C3%AD 00 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

Sibi%C5%99sk%C3%A1 v%C3%BDchova Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

strach z barbar%C5%AF 109x150 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

D%C4%9Bjiny Ruska v datech 98x150 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

honba za hemingwayem 92x150 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

Moje tajn%C3%A1 v%C3%A1lka s Hitlerem 99x150 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

Rothschildov%C3%A9 1 101x150 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

Vasalis%C5%AFv paradox 92x150 Recenze knih Nejnovější knižní tituly a články z pohledu Superrodiny

Zanech komentář

Klikni zde pro zrušení komentáře.