Share

Jaký je rozdíl mezi šikanou a rituální zkouškou, díky níž se můžete stát součástí nějaké skupiny? Někdy hodně subjektivní; hranice může být místy zřejmá, jindy těžko hmatatelná.

Nejednou lidé dobrovolně podstupují určité stupně ponížení: nechají se ztlouct, společensky znemožnit nebo přesvědčit k vykonání násilnosti či trestného činu. Na povel vypijí vodu ze záchodu nebo vysoké množství alkoholu, dokud se nepozvrací, nazí na veřejnosti zazpívají písničku, snědí cokoliv nepoživatelného, od červů až po exkrementy a tak dále. Vynecháme-li zálibu v různých adrenalinových televizních show, v nichž se lidé dobrovolně ztrapňují pod záminkou, že vyhrají spoustu peněz, a k tomu si mohou jako bonus zocelit ducha, pak do této sbírky společenského sebeponižování náleží zasvěcovací rituály do různých skupin.

Jedinec musí prokázat, že je hoden stát se členem takové „významné“ party, která mu je schopna poskytnout ochranu a exkluzivitu. Z jeho pokřiveného pohledu se vlastně jedná o „poctu“, která si vyžaduje rituální iniciační proces. Iniciace sama o sobě z antropologického hlediska nemusí být vůbec zahanbující: v křesťanství hovoříme o křtu, do řady tradičních kultur patří obřízka. Z našeho pohledu Středoevropana pak můžeme být značně v rozpacích z různých způsobů zohyzďování, sekání článků prstů apod.

Celý život je svým způsobem prošpikovaný neustálými iniciačními procesy, aby člověk mohl vstoupit do nové a nové skupiny, o níž usiluje. Jsou to zkoušky z dospělosti (maturita), manželství a rodičovství, řidičské zkoušky apod. Před nástupem do zaměstnání či na pracovní úřad se musíme prokázat listinami, které dokazují, že jsme členy té či oné exkluzivní skupiny, a podle toho nám bude přidělena práce. Ekonomická recese ale často trošku vrtošivě zneuznává tyto některé léty vydobyté přednosti. A řada „rituálů“ dnes již nemá takový význam jako v minulosti. Např. vstup do manželství, které znamenalo hlavně možnost legálního početí dítěte

Někdy ani rituál nepomůže…

Existuje ale také řada skupin, které mezi sebe nevpustí druhé, aniž by se  snažili sebevíc. Exkluzivita je podle pohlaví, rasy, náboženského přesvědčení, některých dědičných rysů apod. Skupina se snaží separovat od vnějšího světa a nepřijmout mezi sebe ty, jež nejsou hodny být její součástí.

Exkluzivita skupiny často přináší více škody než užitku; stupně zasvěcovaných rituálů jsou často ponižující podle toho, jaký význam přikládá skupina sama sobě a jak se vyhraňuje vůči okolnímu světu. Jakmile jste totiž členem nějaké takové nestandardní skupiny, pociťujete, jak v mase roste síla: začnete jednat a myslet jinak. Nenávist má vždycky dobré podhoubí, když je sdílena stejně smýšlejícími lidmi, a tak není divu, že velmi kruté vstupní procedury si hodně vybírají různé gangy, fundamentalisti a jiní extrémisti. Jenže nejde jen o děti ulice a polobojovné skupiny. Mluvíme tu také o studentech na středních a vysokých školách. Níže uvedené informace pocházejí ze Spojených států. Můžeme si položit otázku: nehrozí našim studentům podobné rituály?

Snaha o ritualizaci a ponižování je známá snad jak historie lidstva sama. Pokud se týká škol, pak je doloženo šikanování už ve středověku. Nicméně bylo to chápáno „v dobrém slova smyslu“: šikana byla vedena právě jako forma přijímání nezkušených členů staršími a silnějšími studenty. O tomto způsobu ponižování se také dočteme v pozdější romanopisecké beletrii. Ve Spojených státech například mají zaznamenanou první šikanu na Cornellově Univerzitě v New Yorku v roce 1873. Samozřejmě nejde o první projevy. Důvodem, proč se toto datum zapsalo do dějin tamní univerzity je, že místní student Mortimer Leggett, který byl mimochodem synem hrdiny z občanské války, byl nalezen se zavázanýma očima mrtvý po pádu z útesu.

O mnohem starších praktikách na půdě školy hovoří Best School Counseling Degrees, jež uvádí, že šikana na školách byla zaznamenána už před rokem 1684. A tvrdí, že více jak čtvrt milionů vysokoškoláků ve Spojených státech bylo šikanováno, přičemž 60 % studentů souhlasí, že je důležité, aby byl psychický stres tolerovaný, a 32 % věří, že by se měla tolerovat fyzická bolest. 36 % studentů řeklo, že by šikanu neoznámilo, protože by nevěděli, komu by to řekli. A 27 % si myslí, že by dospělí o tom neuměli dobře jednat.

Zajímavé je, kdy lidé vnímají, že se jedná o šikanu, tj. nežádoucí ponižující jednání, a kdy o „bratrství“, o krutý, ale přitom „neškodný“ rituál, díky kterému se stáváte jedním z nich. Jste členem komunity, která vás podrží, váží si vás a respektuje. Jste někdo, žádný odpadlík.

Magazín Pledgeship vytvořil seznam čtrnácti nejbrutálnějších rituálů, které museli, či ještě musí absolvovat mnozí vysokoškolští studenti. Mezi nimi byla například skupina studujících fotbalistů ze Severní Karolíny, kteří napadali prváky v šatně: sundali jim spodní prádlo, a popisovačem se jim podepsali na zadek a po té je pleskli. V jiné škole zase dívky, aby mohly být přijaté do skupiny, si musely vybrat mezi veřejnou masturbací s „robertkem“, nebo si vzít kokain. V New Orleanse na Tulane University polévali své oběti vroucí vodou se směsí koření a octa.  Oběti skončily u lékaře, pachatelé u soudu. V jiné škole v New Yorku to zase v roce 2003 přehnali s rituálem pití vody. Student byl povinen vypít tolik sklenic, dokud se nepozvracel. Bohužel v několika případech došlo díky nadměrnému množství vody k úmrtí. V roce 2003 bylo 21 studentů potrestáno a 13 obviněno z trestných činů, které zahrnují například zabití z nedbalosti. Další případ se odehrál v roce 2005 na kalifornské státní univerzitě. I zde studentovi otekl mozek a zemřel.

Ne vždy se však jedná o na první pohled relativně neškodnou vodu. Vstupní rituál může spočívat například ve vypití velkého množství alkoholu, aby mohl být nováček přijat mezi „bratry“. I v těchto případech jsou známá úmrtí. A tak dále. V šílených nápadech, kdy si děti musí dokazovat, že jsou již „vyzrálé“ pro respekt určité skupiny, bychom mohli pokračovat velmi dlouho.

Jaký to má význam? Stojí za to to riziko? A jak to vypadá na českých školách? Jsou vám známi některé rituální praktiky přijetí do skupiny v našich podmínkách? Setkali jste se, nebo zažili jste na vlastní kůži nějaké ponižující nebo nebezpečné přijímací praktiky?

MB

Nejnovější příspěvky na webu:

Strakaté pohádky ze šuplíku

Strakaté pohádky ze šuplíku

15. Listopad 2017

Vodníci, princezny, ale i strašidla a chytrá zvířátka jsou hrdiny pohádek Františka Nepila. Díky veselé knížce Strakaté pohádky můžete poznat na dvě desítky nových.   Strakaté pohádky pocházejí z pozůstalosti Františka Nepila. Většina z dvanácti pohádek patří k souboru, jenž sestavil ještě sám autor. Zdena Nepilová a Ivana Hutařová přidaly k osmi původním ještě čtyři, které vznikly ve zhruba stejné době a vyšly v dětských časopisech. František Nepil uměl kouzlit se slovy, hrál si s jazykem, miloval naši krásnou řeč a dobře vyprávěné příběhy. Z jeho fejetonů dodnes dýchá pohoda, klid a jemný humor. Stejné spisovatelské umění se skrývá i v autorových pohádkách. Seznamte se s pejskem, který se naučil od koček lhát

Veselý zvěřinec do kapsy

Veselý zvěřinec do kapsy

14. Listopad 2017

Žirafy, sloni, psi, hadi, opice. Tihle všichni a ještě mnozí další defilují v knize Kapesní zvěřinec. Útlá, drobná knížka se může stát velkým a vtipným dárkem.   Kapesní zvěřinec je přehlídkou nejrůznějších zvířat světa, divokých i zdomácnělých, vystupujících v něžných, humorných básničkách. Knížka, vycházející v nakladatelství Šulc – Švarc, se může stát ideálním dárkem pro sběratele knih Jiřího Žáčka, milou pozorností, kteří si rádi počtou v dobré poezii, ale i pro ty, jimž se prozatím básničky vyhnuly. Možná se lehké Žáčkovy rýmy stanou jejich novou láskou. Jiří Žáček je autorem svěžích a hravých básniček, dětských říkadel a apokryfů, něžných sonetů i písňových textů. Již dávno se zapsal